Základní technické údaje: Kawasaki Ki – 45 KAIc

Typ: dvoumístný noční stíhací letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové pístové motory Micubiši Ha – 102 o výkonu 805 kW ( 1 080 koní ), výkony: max. rychlost 545 km/h ve výšce 7 000 m, výstup do výšky 5 000 m/6 minut a 7 vteřin, dostup 10 000 m, dolet 2 000 km, hmotnost: prázdná 4 000 kg, plná 5 500 kg, rozměry: délka 11 m, rozpětí 15,05 m, výška 3,7 m, výzbroj: kanony a kulomety – viz text, všechny verze mohly pod křídly přepravovat dvě přídavné nádrže nebo dvě 250 kg pumy

Počátkem roku 1937 pověřila Císařská japonská armáda firmu Kawasaki vypracováním projektu a zahájením vývoje dvoumotorového stíhacího letounu, jenž by mohl provádět dálkové operace nad Pacifikem. Koncepce vycházela z armádního zájmu o typ letounu, který již měly jiné státy, především pak nacistické Německo ve svém Messerschmittu Bf 110. První prototyp Kawasaki Ki – 45 Torjú ( zabíječ draků ), který vzlétl roku 1939, konstruktéři navrhli jako samonosný středoplošník se zatahovacím podvozkem. Úzký trup hostil kabinu pro dvojčlennou posádku, jejíž příslušníci seděli v tandemu.

Následovaly problémy s pohonnými jednotkami, takže sériová výroba typu Ki – 45 KAIa mohla začít až v září 1941. Výzbroj tvořil dopředu zaměřený kanon ráže 20 mm, dva pevné kulomety ráže 12,7 mm v přídi a 7,92 mm kulomet volně uložený v zadní části kabiny. Letoun mohl na podvěsech pod křídly nést přídavné nádrže nebo dvě 250 kg pumy. Do aktivní služby se dostal v srpnu 1942. Spojenci se s ním poprvé střeli v říjnu téhož roku, kdy mu přidělili kódové jméno Nick. K verzi Ki – 45 KAIa časem přibyla modifikace speciálně vyvinutá pro útoky proti pozemním a námořním cílům, Ki – 45KAIb.

Standardní výzbroj tvořil 20 mm kanon v přídi, 37 mm kanon střílející z trupu směrem dopředu a dozadu zaměřený pohyblivý 7,92 mm kulomet, pod křídly nadále přídavné nádrže nebo pumy. Zkoušely se i další kombinace výzbroje, jednou z nich se například stal i 75 mm kanon určený k útokům proti lodím. Typ Ki – 45 Torjú KAIa se díky své silné výzbroji ve své době dobře osvědčoval proti americkým bombardérům B – 24 a poté, co je Američané začali stále častěji používat k nočním náletům, dokázala se japonská stíhačka vyrovnat i s tím. Vývoj totiž pokračoval k noční stíhací verzi Ki – 45 KAIc, jež se stala jedním z nejúspěšnějších japonských strojů této kategorie. Letouny Ki – 45, jichž vzniklo celkem včetně prototypů 1 701 kusů, pokračovaly v boji až do samého konce 2. světové války. Podílely se například na obraně Tokia, Mandžuska, Barmy a Sumatry.