Základní technické údaje: Kawaniši H6K5

Typ: devítimístný námořní průzkumný létající člun, pohonná jednotka: čtyři 14válcové hvězdicové vzduchem chlazené motory Micubiši Kinsei 53 o výkonu 970 kW ( 1 300 koní ), výkony: max. rychlost 385 km/h ve výšce 6 000 m, výstup do výšky 5 000 m/13 min. a 24 vteřin, dostup 9 600 m, dolet 6 775 km, hmotnost: prázdná 12 380 , plná 23 000 kg, rozměry: délka 25,63 m, rozpětí 40 m, výška 6,27 m, výzbroj: čtyři 7,7 mm kulomety ve střelištích v přídi, uprostřed hřbetu trupu a pod vypouklými kryty na bocích, v zadní střelecké věži 20 mm kanon, 2 000 kg pum nebo dvě 800 kg torpéda

Jediným japonským dálkovým létajícím člunem v prosinci 1941, tedy v době vstupu Japonska do 2. světové války, byl velký čtyřmotorový Kawaniši typ 97 s parasolovým křídlem, jehož prototyp poprvé vzlétl v červenci 1936. Typ, jejž firma v transportní podobě nabízela nejrůznějším civilním dopravcům v Pacifiku, vycházel z konstrukcí amerických a francouzských létajících člunů z poloviny 30. let. První vojenskou verzí se stal model H6K1, převzatý Císařským japonským námořnictvem v omezeném počtu roku 1938, následovalo deset kusů modelu H6K2.

Mnohem významnější se ale stala verze H6K4 se čtyřmi hvězdicovými motory Micubiši Kinsei 43 a výzbrojí tvořenou čtveřicí 7,7 mm kulometů v předním a prostředním střelišti a 20 mm kanonem v zadní střelecké věži. Létající čluny tohoto typu mohly přepravovat dvě 800 kg torpéda či pumy. V době útoku na Pearl Harbor jich Japonci měli 66. V pozdější úpravě se tyto letouny dočkaly vybavení motory Kinsei 46. Letouny H6K prošly v první fázi války velmi hektickým bojovým nasazením, ztráty, jež těmto archaickým monstrům způsobili Spojenci, ale brzy přinutili Japonce stáhnout je z námořního průzkumu a pověřit transportem vojáků.

Na základě těchto zkušeností prošla řada letounů konverzí na transportní H6K4 – L, schopné přepravovat okolo osmnácti plně vyzbrojených vojáků. Letouny ale stále nedisponovaly pancéřováním a palivovými nádržemi se samosvěrnými obaly, byly tudíž velmi zranitelné a mnoho jich padlo za oběť spojeneckým stíhačkám. V srpnu 1942 se proto objevila modernizovaná verze H6K5, jíž Spojenci přidělili kódové jméno Mavis, transportní stroje této modifikace nazývaly Tillie. Konstruktéři se u tohoto létajícího člunu s hvězdicovými motory Kinsei 51 nebo 53 pokusili odstranit nedostatky předchozích verzí, přestože však otevřené přední střeliště nahradila střelecká věž za pilotní kabinou, celková síla výzbroje zůstala prakticky stejná.

Do roku 1943, kdy výroba ustoupila modernějšímu typu H8K, vzniklo jenom 38 létajících člunů H6K5. Letouny H6K všech verzí sloužily u jednotek 8., 14. a 801. kokutai na základnách Toko a Jokohama a roku 1943 navíc i jako transportní štábní stroje v Pacifiku. Osmnáct kusů působilo v roli údajných komerčních kurýrních letounů v jihovýchodní Asii, kde se mnohé z nich staly oběťmi spojeneckých útoků ve vzduchu i na kotvištích.