Základní technické údaje: Ajči E13A1a

Typ: třímístný průzkumný plovákový letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor Micubiši Kinsei 43 o výkonu 790 kW ( 1 060 koní ), výkony: max. rychlost 377 km/h ve výšce 2 180 m, výstup do výšky 3 000 m/ šest minut a pět vteřin, dolet 8 730 km, hmotnost: prázdná 2 642 kg, plná 4 000 kg, rozměry: délka 11,3 m, rozpětí 14,5 m, výška 7,4 m, výzbroj: 7,7 mm pohyblivý kulomet v zadní části kabiny, 250 kg pum nebo hlubinných náloží

Nejvýznamnějším japonským plovákovým letounem 2. světové války se z hlediska vyrobeného množství 1 418 kusů stal jednoplošník Ajči E13A, vzešlý ze soutěže vyhlášené štábem námořnictva roku 1937. Specifikaci na třímístný plovákový průzkumný hydroplán, určený jako náhrada za šest let starý dvojplošník Kawaniši E7K2, dostaly firmy Ajči, Kawaniši a Nakadžima. Prototyp dokončili roku 1938 a po prosincových srovnávacích zkouškách roku 1940 s typem Kawaniši E13K se stal projekt firmy Ajči vítězem, objednaným v sérii pod označením námořní typ 0 průzkumný hydroplán 1.

Již následujícího roku se první stroje dostaly na japonské křižníky a nosiče hydroplánů, z nichž podnikly sérii náletů na železnici Hankow – Kanton. Brzy poté se stroje E13A1 z japonské 8. křižníkové divize zapojily při útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 do průzkumných hlídek. Následovalo převedení výroby k firmě Kjúšú Hikoki KK v Zasšonokumě a zvýšení celkové produkce. Hydroplány, kterým Spojenci přidělili kódové jméno Jake, se dostaly na paluby prakticky všech bitevních lodí a křižníků japonských flotil, mezi jinými i na bitevní loď Haruma a křižníky Čikuma a Tone útočného svazu letadlových lodí, mířícího k ostrovu Midway. Vinou mechanické poruchy lodního katapultu jednoho ze čtveřice těchto strojů došlo za svítání osudného 4. června 1942 k opožděnému startu, takže Japonci při pátrání po amerických letadlových lodích a v počátečním stádiu svého útoku proti ostrovu ztratili klíčovou iniciativu.

Navíc se z průzkumného letu musel předčasně vrátit i E13A1 z Čikumy, který měl problémy s motorem, což ještě zmenšilo prohledávanou plochu. Když konečně pilot hydroplánu z křižníku Tone americkou flotilu zahlédl, nepodařilo se mu předat zprávu včas. To způsobilo další 30 minutovou ztrátu při přezbrojování útočných letounů, čekajících na palubách letadlových lodí. Když tedy Američané vyslali svou útočnou vlnu, překážela si japonská letadla na plavidlech Akagi, Kaga, Sorjú a Hirjú navzájem a proti nepříteli nebyla schopna zasáhnout.

Odhaduje se, že ještě v polovině roku 1943 se na palubách japonských plavidel nacházelo více než 250 letounů E13A1, možnosti jejich nasazení se ale se sílícím spojeneckým stíhacím letectvem značně zmenšily. Přesto všechno hydroplány sloužily až do konce 2. světové války, kdy mnohé z nich jejich posádky použily k sebevražedným náletům proti americkým invazním flotilám obkličujícím Japonské ostrovy.