Základní technické údaje: Fiat G.55 Centauro

Typ: jednomístný stíhací letoun, pohonná jednotka:  12válcový invertní řadový pístový motor Fiat RA 1050 RC – 58 Tifone o výkonu 1 100 kW ( 1 475 koní ), výkony: max. rychlost 630 km/h ve výšce 4 000 m, výstup do výšky 6 000 m/7 minut 12 vteřin, dostup 12 700 m, dolet 1 200 km, hmotnost: prázdná 2 630 kg, plná 3 718 kg, rozměry: rozpětí 11,85 m, délka 9,37 m, výška 3,13 m, výzbroj: 20 mm kanon Mauser MG 151/20 zamontovaný mezi bloky motoru, dva další kanony téhož typu v křídlech, dva 12,7 mm kulomety Breda – SAFAT v trupu, na závěsech pod křídly dvě 160 kg pumy

Fiat G.55 Centauro ( kentaur ), celokovový jednomístný stíhací letoun konstruktéra Giuseppe Gabrielliho, představoval ve srovnání s předchozím dolnoplošníkem firmy Fiat, letounem G.50, značný krok vpřed. Velkou péči konstrukční tým věnoval aerodynamické čistotě letounu, jehož robustní konstrukce umožňovala masovou sériovou výrobu. Typickými rysy se staly plně zatahovatelný podvozek a vyvýšený pilotní prostor, poskytující pilotovi skvělý výhled. Pro svou rychlost a ovladatelnost se letoun stal mezi piloty velmi populární. První ze tří prototypů se do vzduchu vznesl 30. dubna 1942 až u třetího vyzkoušeli výzbroj, zahrnující mezi bloky motoru vestavěný kanon a čtyři kulomety v přídi. Operačními zkouškami procházel letoun od března 1943, po nich italské ministerstvo letectví rozhodlo o masové sériové výrobě.

Nakonec ovšem vzniklo jen 16 předsériových strojů G.55/0 a 15 G.55/1 první výrobní série, od září 1943 se tyto stíhačky měly postupně dostávat do výzbroje italského královského letectva, další vyrobené stroje již převzalo italské fašistické letectvo tzv. Italské sociální republiky, bojující nadále po boku Luftwaffe. Během války dala sériová výroba 274 kompletních letounů, dalších 37 stíhaček zůstalo těsně před dokončením. Ještě před uzavřením příměří v září 1943 se letouny G.55 podílely v rámci jednotky italského královského letectva        353. Squadriglia na obraně Říma. Po příměří již letouny operovaly pouze v barvách Italské sociální republiky, když se staly výzbrojí jednotky Squadriglia Montefusco se základnou na letišti Reale v Benátkách.

Posléze vytvořily tři Squadriglie těchto stíhaček jednotku 2. Gruppo Caccia Terrestre ( 2. skupina pozemních stíhaček ), ta ovšem v důsledku spojeneckých útoků na letiště zaznamenala těžké ztráty. Ještě v průběhu války dokončil Fiat letové zkoušky dvou prototypů G.56 vyvinutých z G.55 s výkonnějšími motory Daimler – Benz DB 603A. Stavba, zahájená na jaře 1944, si vyžádala menší zásahy do konstrukce, například demontáž trupových kulometů. První prototyp válku přečkal a u Fiatu ho posléze používali jako létající zkušebnu.