Základní technické údaje: Cant Z.506B Série XII

Typ: pětimístný bombardovací a torpédosný plovákový letoun, pohonná jednotka: tři hvězdicové pístové motory Alfa – Romeo 126RC.34 o výkonu 559 kW ( 750 koní ), výkony: max. rychlost 350 km/h ve výšce 4 000 metrů, výstup do výšky 4 000 m/20 minut a šest vteřin, dostup 7 000 m, dolet 2 000 km, hmotnost: prázdná 8 750 kg, plná 12 705 kg, rozměry: délka 19,24 m, rozpětí 26,50 m, výška 7,45 m, výzbroj: 12,7 mm kulomet a tři pohyblivé 7,7 mm kulomety ve dvou bočních a jednom spodním střelišti, 1 200 kg pum nebo jedno 800 kg torpédo

Největším operačně nasazeným plovákovým letounem 2. světové války se stal italský třímotorový dvouplovákový průzkumný bombardér Cant Z.506B Airone ( volavka ), vyvinutý roku 1936 z civilního Z.506A. Sériová výroba vojenských strojů začala následujícího roku, kdy vzniklo třicet dva letounů Série I, lišící se od předchozího modelu novou dlouhou břišní gondolou s pumovnicí, stanovištěm bombometčíka a zadním střelištěm, nově se rovněž objevila i polozatažitelná střelecká věž. Rané modely Z.506B vyzkoušela roku 1939 ve Španělsku jednotka Aviazione Legionaria, dalších 30 strojů si pro svou námořní leteckou jednotku objednalo Polsko, v okamžiku invaze měli Poláci k dispozici jediný letoun, zbývající převzalo italské královské námořní letectvo – Regia Marina.

Až do italského vstupu do války v červnu 1940 probíhala vybičovaná sériová výroba, která v mateřském závodu dala celkových devadesát pět strojů. Většina z dokončených hydroplánů sloužila u 31. a 35. Stormi Bombardamento Marittimo v Elmasu a Brindisi na jihu Itálie, tyto Z.506B se poměrně intenzivně podílely na bojích řecké kampaně, Italové je ale jenom zřídkakdy nasazovali, hrozilo – li nebezpečí střetu se stíhačkami britského královského letectva ( RAF ). Italské letouny se osvědčily při obsazení Korfu, Kefalonie a pokoušely se sledovat britskou flotilu po bitvě u mysu Matapan, vždy ale prchly před palubními stíhačkami Fairey Fulmar britského námořního letectva. Brzy poté čekalo letouny Airone stažení z role bombardéru a torpédového bombardéru, italské námořní letectvo je ale začalo ve větší míře používat pro námořní průzkum, leteckou námořní záchrannou službu a k protiponorkovým hlídkám.

Tyto nové úlohy souvisely s přesunem vzdušné iniciativy ve Středomoří na britské letectvo po italském debaklu v Tarantu a po bitvě u mysu Matapan. Dále ovšem pokračovala výroba dalších verzí letounů Airone, navzájem se od sebe nepatrně lišících. Nejvýznamnější se stala modifikace tzv. Série XII. Speciální verzí, určenou pro námořní záchrannou leteckou službu, se stal typ Z.506S, jejž v malém počtu použila i Luftwaffe. Po italské kapitulaci do spojeneckých přístavů přelétlo dvacet tři hydroplánů Z.506B a pět Z.506S. Tyto letouny převzalo tzv. Co – Belligerent Air Force, italské letectvo bojující na straně Spojenců, jež je u jednotky Raggrupamento Idro nasadilo k transportním a jiným druholiniovým úlohám.