Základní technické údaje: Supermarine Stranraer

Typ: sedmimístný příbřežní průzkumný létající člun, pohonná jednotka: dva vzduchem chlazené 9válcové hvězdicové pístové motory Bristol Pegasus X o výkonu 686 kW ( 920 koní ), výkony: maximální rychlost 241 km/h na úrovni hladiny moře, počáteční stoupavost 411 m/min, dostup 5 640 m, dolet 1 609 km, hmotnost: prázdná 5 103 kg, vzletová 8 618 kg, rozměry: rozpětí 25,91 m, délka 16,71 m, výška 6,63 m, výzbroj: ručně ovládané 7,7 mm kulomety v otevřeném předním, středním a zadním střelišti, pod spodním křídlem externě 454 kg pum, min či hlubinných náloží

Dvoumotorový, dvojplošný létající člun Supermarine Stranraer vznikl na základě téže specifikace R.24/31 jako Saron London, ve službě ale vydržel o něco déle a posádky, které dostaly možnost porovnat oba typy, mu dávaly jednoznačně přednost. Prototyp, původně nazývaný Singapore V, poháněly hvězdicové motory Bristol Pegasus IIIM roztáčející dvoulisté vrtule. Do vzduchu se poprvé dostal v polovině roku 1935 a prakticky hned nato dostal jméno Stranraer.

V říjnu prošel prototyp srovnávacími zkouškami s letounem London u 210. perutě kde se zjistilo, že je podmotorovaný. Sériové stroje proto poháněly dva hvězdicové motory Pegasus X, roztáčející třílisté kovové vrtule Fairey Red. Výroba začala v prosinci 1936 a v dubnu následujícího roku se tento typ ve výzbroji 228. perutě stal plně operačním. Jednotka se svých Stranraerů  vzdala až v dubnu 1939. V prosinci 1938 na tyto stroje přešla i 209. peruť ve Felixstowe, později převelena do Invergordonu a Obanu k hlídkovým letům nad Severním mořem.

Následujícího roku je vyměnila za nepovedený typ Saro Lerwick. Jedinou další jednotkou Velitelství pobřežního letectva RAF používající tyto letouny se stala 240. peruť, jež na ně přezbrojila v červnu 1940 v Pembroke Docku a následně je používala ke krátkým letům nad tzv. Západními přístupy. V březnu 1941 jednotka nahradila letouny výkonnějším typem Catalina. Britské Královské letectvo sice své Stranraery nepoužívalo mimo Evropu, v letech 1939 – 1941 ale vzniklo u kanadské firmy Canadian Vickers čtyřicet licenčních strojů, používaných až do roku 1943 Královským kanadským letectvem k průzkumným a protiponorkovým letům. I zde musely Stranraery časem ustoupit letounům Consolidated Canco ( Catalina ).