Základní technické údaje: Supermarine Spitfire Mk.VB

Typ: jednomístný přepadový stíhací letoun, pohonná jednotka: řadový pístový motor Rolls – Royce Merlin 45/46/50 V – 12 o výkonu 1 074 kW ( 1 440 koní ), výkony: maximální rychlost 620 km/h ve výšce 3 960 m, výstup do výšky 6 095 m/ 7,5 min, dostup 11 280 m, dolet 756 km, hmotnost: prázdná 2 313 kg, vzletová 3  078kg, rozměry: rozpětí 11,23 m, délka 9,11 m, výška 3,48 m, výzbroj: dva 20 mm kanony a čtyři 7,7 mm kulomety v křídlech

Klasická konstrukce R. J. Mitchella, Supermarine Spitfire, vznikla přímým vývojem ze závodních plovákových letadel stavěných pro Schneiderův pohár. První letoun tohoto typu vzlétl 5. března 1936, Spitfire Mk.I s motorem Merlin II a osmi kulomety se do výzbroje perutí britského Královského letectva dostal v srpnu 1938. Tato verze se proslavila v těžkých bojích bitvy o Británii. V září 1940 následoval Spitfire Mk.II s motorem Merlin XII a Spitfire Mk.IIB, který dostal výzbroj tvořenou dvěma 20 mm kanony a čtyřmi kulomety.

Po fotoprůzkumné verzi Spitfire Mk.IV přišel v březnu 1941 skvělý Spitfire Mk.V, jehož vzniklo 6 479 letounů. Byl vybaven motorem Merlin 45 o výkonu 1 074 kW ( 1 440 koní ), v rámci této verze se zrodil stíhací bombardér Spitfire Mk.VC schopný přepravovat jednu 227 kg pumu nebo dvě 113 kg pumy, především ale pak stíhací Spitfire Mk.VB. Letouny této verze tvořily hlavní výzbroj Velitelství stíhacího letectva od poloviny roku 1941 do poloviny roku 1942, kdy přišel Spitfire Mk.IX s motorem Merlin 61 o výkonu 1 238 kW ( 1 662 koní ) a dvoustupňovým dvourychlostním kompresorem.

Verze Spitfire Mk.VI a Spitfire Mk.VII konstruktéři navrhli jako výškové stíhačky s prodlouženými konci křídel a konečně stíhací a stíhací/bombardovací letoun Spitfire Mk.VIII se dočkal nasazení především ve Středomoří a na Dálném východě. Pro tuto službu musel být dodatečně tropikalizován. Spitfiry Mk.X a Spitfire Mk.XI vznikly jako neozbrojené fotoprůzkumné stroje a Spitfire Mk.XVI s maximální rychlostí 652 km/h sloužil jako stíhačka i jako stíhací bombardér. Všech 18 298 letounů dříve zmíněných verzí používalo motory Rolls – Royce či Packard Merlin, prvním strojem s pohonnou jednotkou Griffon IV o výkonu 1 294 kW ( 1 735 koní ) se stal Spitfire Mk.XII, do výzbroje jako protiváha německým stíhacím bombardérům Focke – Wulf Fw 190 byl zařazený roku 1943. Následoval stíhací a stíhací/bombardovací letoun Spitfire Mk.XIV s motorem Griffon 65 o výkonu 1 529 kW ( 2 050 koní ). Stíhací a průzkumný Spitfire Mk.XVIII s maximální rychlostí 712 km/h se k jednotkám britského Královského letectva dostal až na samém konci války. U námořního letectva létaly námořní verze těchto letounů s motory Merlin i Griffon, nosily přitom jméno Seafire. Celkem vzniklo 20 351 letounů Spitfire všech verzí a 2 334 letadel Seafire.