Základní technické údaje: Fairey Firefly

Typ: dvoumístný palubní stíhací letoun, pohonná jednotka: řadový 12válcový pístový motor Rolls – Royce Griffon IIB o výkonu 1 294 kW ( 1 735 koní ), výkony: maximální rychlost 509 km/h ve výšce 4 267 m, dostup 8 534 m, dolet 2 092 km, hmotnost: prázdná 4 423 kg, vzletová 6 359 kg, rozměry: rozpětí 13,56 m, délka 11,46 m, výška 4,14 m, výzbroj: čtyři 20 mm kanony, osm 27,2 kg neřízených raketových střel, nebo dvě 454 kg pumy

Letoun Fairey Firefly ( světluška ) lze počítat mezi vůbec nejúspěšnější typy britského Námořního letectva, v němž její nejrůznější varianty sloužily po dobu 15 let. Do ukončení výroby roku 1956 vznikly celkem 1 702 strojů Fairey Firefly všech verzí. Prototyp se do vzduchu poprvé vznesl 22. prosince 1941, první sériové stroje Firefly F. Mk.I se do služby dostaly v březnu 1943. Pozdější sériové Firefly Mk.I dostaly radar ASH, s nímž se proměnily na průzkumné stíhací Firefly FR. Mk.I. Řadu letounů dokončili jako noční stíhačky NF. Mk.I s odlišným typem radiostanice pro noční létání a s tlumiči záblesků od výfuků.

Další noční stíhací verzí se stala Firefly NF.Mk.II s radarem AI.Mk.X v pouzdrech pod oběma křídly, zatímco Firefly F.Mk.IA modifikací Mk.I na FR.Mk.I s radarem ASH. Proběhly i zkoušky s motorem Griffon 61 a chladičem v přídi, výsledný typ Firefly F.Mk.III ovšem svými výkony překonal následující průzkumný a stíhací letoun Firefly FR.Mk.IV s pohonnou jednotkou Griffon 74. Do služby se tento typ dostal až roku 1946, od roku 1948 ale začaly k jednotkám přicházet ještě výkonnější Firefly Mk.V, takže zbylé Firefly FR.Mk.IV přestavěli na letadla pro vlečení vzdušných terčů pod označením Firefly TT.Mk.IV.

Následoval protiponorkový, průzkumný a útočný typ Firefly AS.Mk.VI. Tímto modelem, jehož vzniklo 152 kusů, se řada letounů Firefly završila. Mnohé stroje ovšem do tohoto standartu přestavěli přímo ve výrobě z rozpracovaných Firefly Mk.V, další Mk.V pak přestavěli v pozdějším období. Kromě zmíněných variant existovaly i přestavby základního letounu na cvičný či bezpilotní dálkově řízený. V této podobě se stroj pod označením Firefly U.Mk.IX objevil roku 1956. Letouny Firefly zaznamenaly úspěchy okamžitě po svém zavedení do výzbroje, když se podílely na útoku proti německé bitevní lodi Tirpitz a na řadě dalších útoků proti cílům v Norsku. Obdobných úspěchů stroje dosáhly i v Pacifiku, kdy počátkem roku 1945 provedly řadu náletů na Japonci okupované ostrovy a krátce před koncem války na cíle přímo v Japonsku. V poválečném období se několik perutí vyznamenalo svou účastí v korejské válce, jedna peruť se později podílela na útocích proti malajským teroristům.