Základní technické údaje: Fairey Battle

Typ: třímístný lehký bombardovací letoun, pohonná jednotka: řadový kapalinou chlazený 12válcový pístový motor Rolls – Royce Merlin II o výkonu 1 030 kW ( 768 koní ), výkony: maximální rychlost 388 km/h ve výšce 3 050 m, počáteční stoupavost 280 m/min, dostup 7 620 m, dolet 1 450 km, hmotnost: prázdná 1 015 kg, vzletová 4 895 kg, rozměry: rozpětí 16,46 m, délka 12,85 m, výška 4,72 m, výzbroj: 7,7 mm kulomet v pravém křídle a další 7,7 mm kulomet v zadní části kabiny, v pumovnici čtyři 113 kg pumy

Vítězem soutěže o nástupce vynikajících bombardérů Hawker Hart a Hawker Hind stále se rozrůstajícího britského Královského letectva se počátkem 30. let stal typ Fairey Battle z něhož britská letecká generalita zamýšlela vytvořit základní kámen celého letectva a v průběhu druhé poloviny této dekády jím vyzbrojit co největší počet lehkých bombardovacích perutí. Když ovšem začala válka, ukázaly se letouny Battle již zastaralými a v kontextu vedení války v pojetí německého Blitzkriegu i značně zranitelné. Před zahájením velké německé ofenzívy na Západ 10. května 1940 se na francouzském území objevilo deset perutí těchto strojů ( 12.,40.,88.,98.,103.,105.,150.,218. a 226.), jež měly podporovat britské expediční síly, nad bojištěm se ovšem setkaly se zdrcující nepřátelskou vzdušnou převahou.

Denní nálety lehkých bombardérů vyústily v drtivé ztráty ( k první došlo již 30. září 1939, kdy 150. peruť ztratila při jediné akci z pěti letounů Battle čtyři stroje ). Během zimy proto bombardéry operovaly pouze se stíhací ochranou, jakmile ale na jaře vypukla skutečná bouře, spojenecké stíhačky již nestačily. Battly se svými pouhými čtyřmi 113 kg pumami a operační rychlostí okolo 278 km/h musely útočit proti klíčovým říčním mostům, jež používaly nepřátelské obrněné jednotky deroucí se do nitra Belgie. Při útoku proti mostům u Maastrichtu se letouny z 12. perutě například setkaly s drtivým odporem německého protiletadlového dělostřelectva a stíhací ochrany, takže na zemi skončily téměř všechny britské stroje, za tento nálet také dostali D.E. Garland a Sgt. T. Gray posmrtně vůbec první Kříž královny Victorie 2. světové války.

O čtyři dny později vyslaly 12.,103.,105.,150. a 218. peruť proti německému pontonovému mostu v oblasti Sedanu 71 bombardérů tohoto typu. 47 se jich již nikdy nevrátilo. Zbylé bombardéry Battle přesunuli Britové zpět za Kanál, i nadále je ale používali k útokům proti Němci obsazeným přístavům a to až do definitivního odvrácení nebezpečí invaze. Až poté se Battly dostaly ke službě v roli cvičných letounů a při vlečení vzdušných terčů, mnoho jich převezli do Kanady, kde působily u střeleckých škol. Bombardéry Battle byly počátkem války již anachronismem, tento jejich nedostatek se ale dal předpovídat již dlouho před traumatem května 1940. Vždyť tento bombardér poháněl stejný motor jako jednomístnou stíhačku Hawker Hurricane, na rozdíl od něj ale měl tříčlennou posádku a při plném naložení o 60% větší hmotnost. V boji se Battly utkávaly s jednomístnými stíhacími letouny s dvakrát vyšší výkonností, pro svou obranu přitom disponovaly pouhou dvojicí kulometů puškové ráže.