Základní technické údaje: De Havilland Mosquito B Mk.XVI

Typ: dvoumístný střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva řadové pístové motory Rolls – Royce Merlin 72 V – 12 o výkonu 1 253 kW ( 1 680 koní ), výkony: maximální rychlost 656 km/h ve výšce 7 925 km/h, počáteční stoupavost 853 m/min, dostup 11 280 m, dolet 2 389 km, hmotnost: prázdná 6 638 kg, vzletová 10 433 kg, rozměry: rozpětí 16,51 m, délka 12,47 m, výška 3,81 m, výzbroj: čtyři 227 kg pumy v pumovnici, další dvě pumy pod křídly, nebo jedna 1 814 kg puma

V říjnu 1938 začal konstrukční tým v čele s Geoffreyem de Havillandem, s nímž spolupracovali R. E. Bishop a C. C. Walker, pracovat na vývoji lehkého bombardéru, v jehož konstrukci mělo být použito výhradně dřevo, kvůli možnému nedostatku kovů v případě hrozící války. V roce 1940 dostala firma objednávku na 50 strojů  nově vydané specifikace B.1/40, takže 25. listopadu 1940 mohl první prototyp letounu De Havilland Mosquito se dvěma motory Merlin 21 o výkonu 1 089 kW ( 1 460 koní ) vzlétnout.

Při zkouškách se nový typ uvedl skvěle, dosahoval například vyšší maximální rychlosti než soudobé stíhačky RAF. Po dokončení 10 kusů se výrobní linka upravila na lehký bombardér De Havilland Mosquito B Mk.IV série I s prosklenou přídí a uzavřenou pumovnicí. První z nich, W4072, poprvé vzlétl 8. září 1941. Hlavní vyráběnou verzí se stala modifikace Mosquito B Mk.IV série II používající motory Merlin 21, 23 nebo 25 v prodloužených gondolách. Marhamská 105. peruť z 2. bombardovací skupiny na jaře 1942 dostala bombardéry Mosquito B Mk.IV jako první. První bojovou akcí se 31. května 1942 stal nálet na Kolín. Posádky nových bombardérů brzy poznaly, že mají rychlost, která jim umožňuje uprchnout prakticky jakémukoliv protivníkovi, takže letouny Mosquito mohly být nasazovány zcela bez hlavňové výzbroje. Používanou taktikou se staly denní bombardovací nálety s útokem v mělkém střemhlavém letu, jedním z prvních takových byl přepad věznice v norském Oslu, provedený opět 105. perutí.

Vzhledem k tomu, že nové stroje požadovaly i průzkumné a noční stíhací jednotky, formovaly se bombardovací perutě s letouny Mosquito jenom velmi pomalu. Na podzim 1942 přibyla 139. peruť. Právě formace letounů z 139. a 105. perutě s bombardéry Mosquito 30. ledna 1943 zaútočila na Berlín, čímž vyvolala zuřivost a němou hrůzu mezi nacistickými pohlaváry, chystajícími se k oslavám desátého výročí převzetí moci Adolfem Hitlerem. V průběhu let 1942 a 1943 křižovaly průzkumné a bombardovací verze letounu Mosquito beztrestně vzdušný prostor nad celým Německem a okupovanými zeměmi.

Roku 1943 proto Luftwaffe proti nim vytvořila speciální stíhací skupiny číslo 25 a 50 se stíhačkami Messerschmitt Bf 109G – 6, dosáhla ale jenom minimálních úspěchů. V rámci Velitelství bombardovacího letectva rekonstruovali 54 bombardérů Mosquito B Mk.IV zvětšením pumovnice k přepravě 1 814 kg kumulativní pumy. Takto upravené stroje vytvořily základ rychlého nočního přepadového bombardovacího letectva, jež používalo radarové naváděcí systémy Oboe I – III. V Kanadě vznikla bombardovací verze Mosquito B Mk.VII s motory Packard Merlin 31 o výkonu 1 057 kW ( 1 418 koní ) ,další verzí se stal typ Mosquito B Mk.IX ( 54 kusů ) se zvětšenou kapacitou pumovnice a motory Merlin 72. Nejúčinnější modifikace se zrodila v letounu Mosquito B Mk.XVI s přetlakovou kabinou, současným nejmodernějším navigačním systémem a zvětšenou pumovnicí. V Kanadě vznikly ještě před koncem války modely Mosquito B Mk.XX a Mosquito B Mk.XXV. Celkem vzniklo 7 785 bombardovacích letounů Mosquito všech verzí.