Základní technické údaje: Bristol Beaufighter TF.Mk.X

Typ: dvoumístný útočný bitevní letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové vzduchem chlazené pístové motory Bristol Hercules XVII o výkonu 1 320 kW ( 1 770 koní ), výkony: maximální rychlost 488 km/h ve výšce 395 m, výstup do výšky 1 525 m/3 min 30 vteřin, dostup 4 570 m, dolet 2 365 km, hmotnost: prázdná 7 076 kg, vzletová 11 431 kg, rozměry: rozpětí 17,63 m, délka 12,7 m, výška 4,83 m, výzbroj: čtyři 20 mm kanony Hispano v přídi a 7,7 mm kulomet ve hřbetním střelišti, 457 mm torpédo, nebo osm 27,2 kg raketových střel, nebo dvě 227 kg a dvě 113 kg pumy

Bristol  Beaufighter ( jméno vzniklo jako slovní hříčka z názvu typu Beaufort, z něhož Beaufighter vznikl a z tvaru fighter, tedy mj. stíhačka ) se do výzbroje britského Královského letectva dostal roku 1940 jako první specializovaný dvoumotorový noční stíhací letoun, od samého počátku se typ vyznačoval odolností, výkonností a silnou výzbrojí. Horší výkonnost radaru se stala příčinou předčasného ukončení kariéry Beaufighteru v původně zamýšlené roli, za jeho nástupce v kategorii noční stíhačky vybrali typ De Havilland Mosquito, vyznačující se značně vyššími výkony. Od podzimu 1942 tedy Beaufighter sloužil jako noční stíhačka již pouze mimo Britské ostrovy, současně ale zahájil novou kariéru v roli bitevního stroje.

Již v průběhu března 1941 prošel Beaufighter zkouškami s novou torpédovou výzbrojí a v září 1942 se u verze Beaufighter Mk.VIC poprvé objevily neřízené raketové střely. O dva měsíce později spatřilo v North Coatesu v hrabství Lincolnshire světlo světa první protilodní křídlo ( wing ) těchto strojů. Součástmi křídla se staly perutě číslo 143 se stíhacími verzemi letounů, číslo 236 s bombardéry ( pod křídly nesly dvě 113 kg pumy ) a číslo 254 s torpédonosnými stroji. V březnu 1943 se do bojů zapojily i Beaufightery s raketovými střelami. Vzhledem k tomu, že za hlavní úkol dostaly boj proti plavidlům s protiletadlovou výzbrojí a proti protiletadlovým bateriím, přičemž pro protiletadlové dělostřelectvo se používal německý termín Flak, získaly si brzy přezdívku Flakbeau. První bitevní verzí letounu Beaufighter se stala modifikace Mk.VI, v rámci níž ovšem existovaly specializované stroje s pumami, raketovými střelami či torpédem.

V červnu 1943 vstoupily v rámci 39. perutě ve Velké Británii a 47. perutě v severní Africe do služby první letouny Beaufighter TF.Mk.X. U této verze konstruktéři uplatnily v přídi protilodní radar ASV. S možností kombinované výzbroje všech předchozích verzí dosáhly tyto stroje mimořádných úspěchů proti plavidlům Osy ve Středomoří roku 1943. Trvalou slávu jako bitevní útočný letoun si ale Beaufightery vysloužily v jihovýchodní Asii, kde jim Japonci po sérii překvapivých útoků na vojenské objekty v barmské džungli začali říkat Whispering Death ( šeptající smrt ). V počátcích svého nasazení na tomto bojišti se letouny soustředily společně s dalšími spojeneckými letadly především na ničení japonského lodního transportu podél barmského pobřeží. Poté co tento způsob dopravy protivníkovi Spojenci zcela znemožnili, dostaly letouny Beaufighter na starost útoky proti pozemním cílům za pomoci kanonů, neřízených raket a pum. Toto bojové nasazení trvalo až do konce války.