Základní technické údaje: Boulton Paul Defiant Mk.I

Typ: dvoumístný noční stíhací letoun, pohonná jednotka: řadový kapalinou chlazený pístový motor Rolls – Royce Merlin III V – 12 o výkonu 768 kW ( 1 030 koní ), výkony: maximální rychlost 488 km/h ve výšce 5 030 m, počáteční stoupavost 579 m/min, dostup 9 295 m, dolet 756 km, hmotnost: prázdná  2 722 kg, vzletová 3 788 kg, rozměry: rozpětí 11,99 m, délka 10,77 m, výška 3,71 m, výzbroj: čtyři 7,7 mm kulomety Browning s 600 náboji na kulomet v motoricky ovládané střelecké věži Boulton Paul

Sága typu Boulton Paul Defiant ( vzdorný ) Mk.I začíná v období britské evakuace od Dunkerque, kdy letoun krátce a s katastrofálními výsledky sloužil jako denní stíhačka. Na začátku bitvy o Británii zaútočili stíhači Luftwaffe na 141. a 264. peruť s těmito dvoumístnými denními stíhacími letouny se střeleckými věžemi a obě je zdecimovali. Poté došlo na konci srpna 1940 k urychlenému stažení Defiantů od denních stíhacích perutí a k jejich převedení na noční stíhání. První dva noční sestřely si tyto letouny na své konto připsaly na konci září. Po mnoho let se tradovalo, že Defianty coby noční stíhačky dosáhly z britských typů v období německého Blitzkriegu vzhledem k počtu stíhaných protivníků vůbec nejvyššího poštu sestřelů. Teprve relativně nedávno se podařilo dokázat, že v posledních čtyřech měsících roku 1940 dosáhly vyšší úspěšnosti stíhací Blenheimy a v prvních pěti měsících roku 1941 pak Beaufightery.

První noční bojové lety Defianty prováděly bez využití radaru AI, stále prostě zůstávaly denními stíhačkami létajícími v noci, v rámci své nové specializace se omezovaly pouze na použití světlometů. První specializovanou noční stíhací jednotkou Defiantů se stala v září 1940 polská 307. noční stíhací peruť, v listopadu přibyla 255. a 256., v prosinci pak 151. peruť. Všechny tyto jednotky používaly neupravené Defianty po celý počátek roku 1941, později v průběhu roku ovšem dostaly možnost využívat dobrodiní radaru AI Mk.VI. V lednu 1941 dostala Defianty 85. peruť, absolvovala na nich pouhé tři akce, pak dostala rozkaz zahájit přeškolování na letouny Douglas Havoc. Bohatší zkušenosti získala 96. peruť, která na Defiantech létala od února 1941 až do červa 1942. Prvními jejími akcemi se staly bojové hlídky nad Merseyside. Zbývajícími dvěma perutěmi Defiantů se staly 125., zformovaná v červnu 1941 a 153. zformovaná v říjnu téhož roku. Všechny perutě omezily svou činnost na území Velké Británie.

V boji užívaly Defianty složitou a unikátní taktiku, protože střelec ovládající hřbetní věž ( jedinou výzbroj typu ) mohl pouze ve vyjmečných případech střílet směrem dopředu – hrozilo totiž nebezpečí oslnění pilota. Místo toho se Defianty musely k vyhlédnuté a za pomoci radaru AI zjištěné kořisti dlouho blížit zezadu, vzhledem k tomu, že byly pomalejší než většina soudobých stíhaček, postupně se snažily zaujmout pozici co nejtěsněji vedle protivníka, či pod ním. Poté střelec zahájil palbu ze svých kulometů puškové ráže. Jeho snahou muselo být co nejrychlejší zasažení některého z citlivých míst napadaného stroje. V opačném případě hrozila odvetná palba střelců bombardéru, případně provedl německý pilot prudký úhybný manévr, čímž se posádce Defiantu ztratil z dohledu. Jiným způsobem využila své noční Defianty 515. peruť, jejíž letouny se speciální výbavou z Výzkumného telekomunikačního střediska od roku 1942 rušily nepřátelské pobřežní radary.