Vyhlazování evropských Židů a dalších součástí populace, o kterých Hitler usoudil, že nemají právo na život, jako byli Romové, politická opozice, homosexuálové, handicapovaní či asociálové, v nacistických koncentračních táborech probíhalo pomocí extrémního zacházení s vězni ( vyčerpání hlady, prací, bitím, zimou a celkovou nepřítomností jakékoli péče ).

To však nestačilo pro uskutečnění nacistického plánu. Byly tedy rychle prováděny rozličné pokusy, které měly najít odpověď na následující otázku: Jak co nejrychleji zavraždit a nechat zmizet tisíce lidských těl? Výsledky těchto experimentů byly předávány Reichsführerovi – SS Heinrichu Himmlerovi, který je následně aplikoval v koncentračních táborech, z nichž se staly tábory vyhlazovací – v Osvětimi, Treblince, Sobiboru, Belzeci, Chelmnu a Majdanku. Od prosince 1941 byl takto v Chelmnu používán proces udušení výfukovými plyny z nákladních aut, kterými zde zlikvidovali lodžské ghetto. Když se z těchto táborů staly Todesfabrike, továrny na smrt, bylo třeba obstarat speciální „zaměstnance“, kteří by v nich pracovali. Těm se později začalo říkat Sonderkommandos.

( Příslušníci Sonderkommanda při likvidaci těl )

Po příjezdu do vyhlazovacích táborů docházelo k selekci deportovaných, kteří byli vyčerpáni dlouhou, často velmi náročnou cestou. To znamenalo, že byli rozděleni do dvou skupin. První z nich byla určena k okamžité likvidaci a po zavraždění v plynových komorách byla následně spálena v pecích, druhá byla určena k práci. Do první skupiny lékaři SS řadili fyzicky slabší ( tedy většinu žen, dětí a starších lidí ). Druhá skupina, většinou méně početná, byla rozdělena do pracovních komand, občas dle osobních kompetencí deportovaných. Mladí a robustní muži byli vybíráni pro práci v Sonderkommandos. Víme, jaké nacistické hrůzy se skrývaly za těmito tajemnými názvy. Zvláštní komanda tak měla nařízeno jednat dle zvláštního zacházení, které mělo vést ke končenému řešení židovské otázky ( zvláštní tedy dozajista byla ).

V Osvětimi a poté v Březince tito muži s hrůzou poznali krematoria ( místa sdružující svlékací místnosti, plynové komory a pece ), kde měli pracovat. Jejich první hodiny práce bývaly většinou nepředstavitelně děsivé, neboť museli z plynových komor do pecí přenášet své ženy, sestry a další rodinné příslušníky či přátele. Žádný z příslušníků Sonderkommanda neměl přežít. Byli přirozeně likvidováni a nahrazováni skupinou, která vznikla při jedné z mnoha dalších selekcí a jejímž prvním úkolem bylo odstranit těla svých předchůdců. Žádný z nich nesměl přežít, neboť věděli příliš mnoho. Jejich svědectví jsou pro nás dnes ( nebo by měla být ) o to cennější, že nikdo jiný nemůže říci to, co věděli oni.