Masakry Židů v Sovětském svazu
V říjnu 1939 podepsal Adolf Hitler výnos, který byl zpětně datován k 1. září 1939 a kterým se nařizovalo, aby „nevyléčitelně nemocným byla podle lidského uvážení a po kritickém posouzení povahy jejich nemoci povolena smrt z milosti“. Pod rouškou eutanazie bylo ve Třetí říši zahájeno systematické vyvražďování lidí postižených duševními nemocemi a jinými nevyléčitelnými chorobami. Tento nechvalně proslulý rozkaz ( nařízení ), které bylo označeno T4, bylo později zneužíváno a využíváno k ospravedlnění masového vyvražďování Židů v Sovětském svazu. V Kišiněvě skončilo masové vyvražďování židovského obyvatelstva, které prováděla Einsatzgruppe D, bezpečnostní policie a bezpečnostní služby SS v červenci 1941. Od 17. července do 31. července 1941 zde bylo povražděno více než 12 000 lidí. Úkolem těchto Einsatzgruppen, z nichž čtyři působily během války v Sovětském svazu těsně za frontou, bylo systematické vyvražďování komunistických funkcionářů, Židů, Romů a Sintiů, jakož i méněcenného asiatského obyvatelstva SSSR.
( Jednotky Einsatzgruppen postupovali těsně za bojovými jednotkami a likvidovali rasové nepřátele Třetí říše )
Ihned po obsazení některého města, vesnice, nebo oblasti jednotkami německé armády, začaly Einsatzgruppen svoji činnost. Shromažďovaly místní židovské obyvatelstvo a transportovaly je pryč. Poté, co byli Židé zbaveni oděvů i veškerých cenných věcí, byli na odlehlém místě postříleni. Einsatzgruppen využívaly také služeb místních antisemitů, kteří prozrazovali úkryty židovského obyvatelstva a dokonce se i podíleli na masových popravách. Zmíněné čtyři Einsatzgruppen tvořilo 3 000 mužů, kteří plnili za frontou „zvláštní úkol z pověření Adolfa Hitlera“, Směrnici 21 – pokyny pro hromadné vraždění židovského obyvatelstva, což bylo prohlášeno jako jeden z hlavních vojenských cílů. Všechny tyto speciální akce probíhaly s vědomím Wehrmachtu a i s částečnou podporou velení. Rozkazy k této činnosti dostávaly ústně. Na svoji speciální činnost byli připravováni již od května 1941, přičemž jako ideologický základ jejich počínání posloužilo rozhodnutí o konečném řešení židovské otázky, posílené ještě argumenty, tvrdícími, že většina politických komisařů Rudé armády jsou židé.
( Příslušníci Einsatzgruppen během své obvyklé „práce“ )
Říšský maršál Hermann Göring pověřil šéfa bezpečnostní policie a bezpečnostní služby SS Reinharda Hyedricha, aby učinil všechny potřebné přípravy pro celkové řešení židovské otázky na území Evropy, ovládané Němci. Heydrich tím obdržel plnou moc k provedení všech opatření, jež nakonec vyústila v systematické a organizované vyvražďování obyvatelstva. Jednalo se o vyvraždění všech Židů v německém dosahu. Kromě Heydricha byl také velitel koncentračního tábora v polské Osvětimi Rudolf Höss informován o konečném řešení židovské otázky. Cílem bylo připravit a vybudovat efektivní aparát k provádění masových vražd. V těchto projektech se řídili experti z Heydrichova aparátu zkušenostmi při realizaci projektu T4.
Masakry Židů zvláštními oddíly SS |
|
Augustów |
1 500 |
Bialystok |
5 200 |
Brest |
5 000 |
Černovcy |
4 000 |
Chotín |
3 000 |
Czyzewo |
3 500 |
Gródek |
1 000 |
Jasy |
4 000 |
Jelgava |
2 000 |
Kamenec Podolski |
14 000 |
Kirovograd |
6 000 |
Kišiněv |
12 300 |
Kovno |
3 000 |
Lvov |
3 000 |
Liepaja |
1 000 |
Marculesti |
1 000 |
Minsk |
2 000 |
Nikolajev |
5 000 |
Pinsk |
11 000 |
Radzilow |
1 500 |
Szczuczyn |
1 900 |
Vilnius |
5 000 |
Zloczow |
3 500 |
Žitomir |
2 500 |
( Tabulka znázorňující počty povražděných židovských obyvatel na různých místech )