Základní technické údaje: Zis 2

Ráže: 76,2 mm, délka vlastní zbraně: 4,179 m , délka drážkované části vývrtu: 2,93 m, hmotnost: bojová 1 730 kg, odměr: 60°, náměr: - 6° až  + 25°, počáteční rychlost střely: 990 m/s, hmotnost střely: 7,54 kg, tloušťka probitého pancíře: 98 mm při střelbě na 500 m

Jeden z nejpoužívanějších německých protitankových kanonů neměl německý nýbrž sovětský původ. Tato zbraň byla původně navržena jako polní kanon s označením 76,2 mm kanon vzor 1936. Kanon byl posledním typem v řadě konstrukcí vyvíjených po mnoho let. První kanony vzor 1936 dostala Rudá armáda v roce 1939. Vzor 1936 byl na zbraň polního dělostřelectva poměrně těžký. Měl dlouhou štíhlou hlaveň, umístěnou na těžké, ale velmi odolné lafetě, ideálně stavěné pro velmi obtížné podmínky sovětského terénu.

V roce 1941 trpěla sovětská armáda nedostatkem účinných protitankových zbraní. Kromě 45 mm kanonu vzor 1932 neměla žádné další prostředky tohoto určení. Situaci Sověti vyřešili tím, že proti tankům obrátili svá polní děla. V roli protitankového prostředku se kanon vzor 1936 velmi dobře osvědčil. I když vystřeloval jen trhavé střely, jejich účinek postačoval k vážnému poškození tanků všech typů. Tento fakt si připomněli Němci, když v roce 1941 uvažovali o využití velkých počtů ukořistěných kanonů vzor 1936, kterých se zmocnili na počátku vpádu do Sovětského svazu. Mnohé kanony byly jednoduše obráceny proti svým bývalým majitelům, další putovaly do Německa, kde se na nich provedla generální oprava a úprava na použití německého střeliva. Hlaveň dostala úsťovou brzdu, mířidla zbraně se přizpůsobila boji proti tankům. Výsledkem úpravy byl kanon Pak 36 ( r ) ráže 7,62 cm, vynikající těžká protitanková zbraň, používaná na všech bojištích 2. světové války od severní Afriky po Sovětský svaz.

V Sovětském svazu vnikl již v roce 1939 nový polní kanon, lehčí než vzor 1936. Dostal označení vzor 1939, byl celkově menší a měl kratší hlaveň než jeho předchůdce. Němci se v roce 1941 zmocnili i mnoha kanonů tohoto typu. Ty byly rovněž přizpůsobeny německým účelům, z některých se staly protitankové zbraně. V roce 1941 sovětští konstruktéři přišli s konstrukcí jiného 76,2 mm polního kanonu.  V dobách největší nouze se na improvizované lafety montovaly 76,2 mm tankové kanony, aby sovětská armáda měla vůbec nějaké zbraně, které by zpomalily postup německých sil. V roce 1942 se objevila první zbraň, kterou lze považovat za dvouúčelový kanon.

Nový kanon ráže 76,2 mm měl označení vzor 1942 nebo Zis – 2. Jednalo se o snadno ovladatelný lehký polní kanon, který se mohl v případě nutnosti používat proti tankům. Vzor 1942 měl lehkou lafetu s rozevírajícími trubkovými rameny. Hlaveň byla opatřena úsťovou brzdou. V době zavedení nového kanonu do výzbroje frontových jednotek měla sovětská armáda velké zkušenosti s používáním dělostřeleckých zbraní v boji proti útočícím obrněncům. Během mnoha bitev byly polní kanony jediným obranným prostředkem vojsk Rudé armády. Sověti proti tankům nepřítele obrátili své dělostřelecké zbraně nejrůznějších ráží. Vzor 1942 byl pro tento způsob vedení boje ideální, neboť byl velmi dobře vyvážený a snadno ovladatelný. Byl také velmi robustní a jeho trhavá střela o hmotnosti 6,21 kg dokázala významně poškodit zasažený tank. Vzor 1942 byl nakonec jedním z nejlepších děl, které se kdy v Sovětském svazu vyrábělo. Výrobní linky opustily tisíce kusů. Typ se donedávna používal v bojové výzbroji mnoha armád celého světa. Exempláře ukořistěné v letech 1943 – 1945 Němci opět využívali ve svůj prospěch.