Základní technické údaje: M1A2 na lafetě M3A1

Ráže: 37 mm, délka zbraně: 1,986 m, hmotnost: bojová 2 778 kg, rozsah náměru: od – 5° až  + 90°, rozsah odměru: 360°, počáteční rychlost střely: 853 m/s, maximální účinný dostup střely: 5 669 m, kadence: 120 ran/min, hmotnost střely: 0,61 kg

Vývojové práce, jejichž výsledkem byl protiletadlový kanon M1 na lafetě M3, začaly v roce 1921. Jednalo se o další výsledek činnosti plodného ducha J. M. Browninga, který pokračoval v práci na kanonu až do své smrti v roce 1926. Další vývoj projektu se pak až do roku 1934 zastavil, především v důsledku tehdy prosazovaných úsporných opatření. Po skončení vývojových prací byla brzy zahájena sériová výroba, nejen pro potřeby americké armády, ale také námořnictva ( 37 – mm AN – M4 ) a letectva ( 37 mm letecký automatický kanon M4 a M10 ).

 Výroba začala v roce 1940 pod záštitou společnosti Colt, kanon se proto někdy nazývá 37 mm kanon Colt. 37 mm kanon měl konvenční konstrukci. Fungoval dobře, jeho celkově dobrý výkon však snižovaly nízké parametry střeliva. Účinek střel proti nízkoletícím rychlým letounům byl nedostatečný. Uskutečněním některých změn na zbrani a lafetě vzniklo provedení M1A2. Poté Britové požádali Američany, zda by nemohli uvolnit část svých kapacit na výrobu kanonu Bofors pro potřeby britské armády. Když se Američané seznámili s kanonem Bofors, dospěli k závěru, že je mnohem lepší než jejich 37 mm kanon. Místo vlastní zbraně proto začali vyrábět kanony Bofors i pro potřeby americké armády. Některé rozbory bojové činnosti odhalily, že mnozí střelci z protiletadlových zbraní při míření nepoužívají mířidla zbraně. Místo toho sledují stopovky vystřelených střel a podle nich provádějí opravu zamíření zbraně na cíl. Sice se jednalo a nadále jedná o funkční způsob míření protiletadlového kanonu ráže 37 mm a vyšší, zároveň je tato metoda velmi nehospodárná.

Proto se vyvinula nová kombinovaná lafeta M54 se dvěma 12,7 mm kulomety Browning po stranách a jedním centrálně umístěným kanonem ráže 37 mm. Střely kulometů měly obdobnou dráhu jako střely z kanonu. Stopovkové střely z kulometů tak pomohly zamířit zbraň na cíl, poté mohl střílet kanon. Tento způsob míření se v praxi velmi dobře osvědčil. Většinou se tyto kombinované lafety montovaly na polopásová vozidla nebo paluby plavidel amerického námořnictva po celou dobu války i po ní. Kombinace zbraní ovšem nenaplnila zcela původní záměry konstruktérů. Mnozí nadšení střelci byli vzdáleni myšlence používat kulomety jen jako mířidla. Místo toho stříleli stopovkové střely ze všech tří zbraní najednou, čímž zcela popřeli původní účel doplněných kulometů. V průběhu války byly velké počty kanonů M1A2 a kombinovaných lafet dodány do Sovětského svazu na základě Smlouvy o půjčce a pronájmu. Mnohé z těchto zbraní se do Spojených států již nevrátily, ale stále se objevují v nejrůznějších částech světa s výrazným sovětským vlivem. U některých složek vojsk Varšavské smlouvy sloužily ještě dlouho potom.