Základní technické údaje: 8,8 cm Flak 18

Ráže: 88 mm, rozměry: délka 7,62 m, šířka 2,305 m, výška 2,418 m, délka hlavně 4,93 m, délka drážkované části vývrtu 4,124 m, hmotnost: přepravní 6 861 kg, bojová 5 150 kg, rozsah náměru: + 85° až  - 3°, rozsah odměru: 360°, počáteční rychlost střely: 820 m/s, účinný dostup střely: 8 000 m, hmotnost střely: tříštivá 9,24 kg

Versailleská mírová smlouva z roku 1919 velmi striktně vymezila, jaké dělostřelecké zbraně mohou Němci nadále vyrábět. Stanovená omezení obešel největší německý výrobce zbraní, firma Krupp z Essenu, přemístěním své konstrukční kanceláře do Švédska. Zde mohla společnost pracovat na výzkumu a vývoji, který nepodléhal ustanovením mírové smlouvy. Ve spolupráci s firmou Bofors pracoval Kruppův konstrukční tým nejdříve na 75 mm protiletadlovém kanonu. Práce byly financovány z ilegálních finančních fondů německé armády. Německá armády však nebyla s výslednou zbraní příliš spokojena a požadovala výkonnější zbraň. Švédská pobočka firmy Krupp proto přišla s novým a moderně řešeným 88 mm kanonem. Zbraň se začala vyrábět sériově v Essenu v roce 1933, kdy se NSDAP dostala k moci.

Nová zbraň nesla označení 8,8 cm Flak 18 a ihned po svém zavedení se stala uznávaným protiletadlovým prostředkem. Kanon se vyznačoval dlouho hlavní, umístěnou na pivotové křížové lafetě. Měl poloautomatický klínový závěr se samočinným vyhozením vystřelené nábojnice. Lafeta se přemisťovala tažením na dvojosém podvozku, který umožňoval rychlé dosažení palebné pozice. Flak 18 měl jednodílnou hlaveň. Později jej nahradila vylepšená verze 8,8 cm Flak 36 s hlavní složenou ze tří částí. Po opotřebení se nemusela měnit celá hlaveň, zpravidla postačilo vyměnit část duše s přechodovým kuželem, umístěnou před nábojovou komorou a hlaveň se mohla dále používat. Poté přišel 8,8 cm Flak 37, který se od předchozího Flak 36 lišil přepracovaným systémem nastavení prvků střelby. Nový systém se hodil spíše pro zbraně ve statických palebných postaveních než pro polní zbraně. V praxi se většina součástí všech tří typů dala zaměnit, běžně se používaly hlavně Flaku 18 na lafetě Flaku 37.

Po zavedení do výzbroje se na zbraních provedlo několik změn. Dostaly přepracovaný dvouosý podvozek a konstrukčně se přizpůsobily přepravě na různých motorových podvozcích nebo železničních vagónech s otevřenou ložnou plochou. Kanony řady Flak ráže 8,8 cm patřily k nejoslavovanějším zbraním německé armády, nikoli pro své úspěchy v boji proti letadlům, ale proti tankům. Z prvních bojových zkušeností získaných během občanské války ve Španělsku a při tažení do Francie v roce 1940 vyplynulo, že vysoká počáteční rychlost střely v kombinaci s účinnou těžkou střelou pasuje kanon na ideálního tankobijce. V této roli se kanony široce uplatnily v prvních taženích v severní Africe a na východní frontě. Flak ráže 8,8 cm měl však příliš vysokou siluetu a v boji proti tankům musel spoléhat na svůj dostřel a výkon střeliva, protože jeho maskování na bojišti bylo velmi obtížné. V protiletadlové roli byly 8,8 cm kanony Flak základní zbraní protivzdušné obrany německých polních vojsk a pod velením Luftwaffe protivzdušné obrany Říše.

Typ nebyl nikdy nahrazen novějšími zbraněmi, jak se původně plánovalo. V srpnu 1944 Němcům sloužilo 10 704 kanonů všech tří 8,8 cm modelů. Výroba byla rozdělena do několika závodů. Pro kanony se vyráběl široký sortiment střeliva, včetně průbojných protipancéřových nábojů. Ke konci války se vyráběly pouze verze pro statická palebná postavení. 8,8 cm kanony se montovaly na řadu samohybných podvozků a železniční vozy, lafetovaly se do pobřežních obranných pevností nebo sloužily jako lehká námořní výzbroj. Staly se základem několika experimentálních zbraní. Sloužily také u italské armády. Ke konci roku 1944 kanon krátce bojově používaly i jednotky americké armády, rozmístěné podél německých hranic. Spojencům se pro vlastní zbraně nedostávalo střelivo, které přetížené zásobovací linky nestačily dodávat. Mnohé německé Flaky se používaly i po skončení 2. světové války. Jugoslávie je používala jako výzbroj pobřežních pevností.