Základní technické údaje: 5 – cm Pak 38

Ráže: 50 mm, délka vlastní zbraně: 3,187 m, délka drážkované části vývrtu: 2,381 m, hmotnost: přepraní 1 062 kg, bojová 1 000 kg, odměr: 65°, náměr: - 8° až + 27°, úsťová rychlost střely: 835 m/s ( průbojná střela ), 1 180 m/s ( podkaliberní střela Pzgr. 40 ), 550 m/s ( trhavá střela ), nejvyšší dostřel: 2 650 m

O kanonu Pak 35/36 ráže 37 mm se od roku 1940 vědělo, že jako protitankovou zbraň jej lze použít jen za určitých podmínek. Naštěstí pro německou armádu se již v roce 1937 předpokládal rychlý pokles bojové hodnoty existujících protitankových zbraní a v roce 1938 koncern Rheinmetall – Borsig vyvinul a vyrobil nový kanon ráže 50 mm. K sériové výrobě byla zbraň připravena v roce 1939, ale první kusy dorazily k jednotkám až v polovině léta 1940. To však bylo již pozdě na to, aby nový kanon označený 5 – cm Pak 38 významněji zasáhl do dobývání západní Evropy. Další příležitost pro jeho uplatnění se objevila o rok později. V roce 1941 začalo tažení Němců proti Sovětskému svazu. K novému kanonu se tehdy začal dodávat nový typ náboje s wolframovým jádrem, označený Pzgr. 40. Střela byla vyvinuta na základě ukořistěných polských a československých střel.

Němci přijali koncepci podkaliberních střel, protože jejich hmotnost umožňovala podstatné zvýšení průbojné schopnosti. Zavedení podkaliberních střel se ukázalo jako velmi užitečné, neboť se na bojišti objevil sovětský tank T – 34/76 a kanon Pak 38, vystřelující střelu Pzgr. 40, byl nakonec jedinou německou protitankovou zbraní schopnou spolehlivě probít pancéřování sovětského tanku. Počet děl Pak 38 na bojišti byl však poměrně malý a ty nemohly být všude. Nakonec Němcům nezbylo, než se uchýlit ke konstrukci provizorních protitankových zbraní na základě starých francouzských kanonů, které Němcům pomohly zalepit mezery v obranných liniích. I poté se kanon Pak 38 osvědčil jako kvalitní protitanková zbraň. Německá armáda je používala až do konce války, ve výrobě jej ovšem časem nahradily zbraně větších ráží. Pak 38 byl velmi dobře zkonstruovaný kanon s účelně tvarovaným štítem, ocelovými koly a trubkovými rozevíracími rameny lafety. Při rozevření ramen se zablokovalo odpružení kol lafety. V konstrukci lafety se ve velké míře uplatnily lehké kovy. Díky tomu měl kanon nižší hmotnost a snadněji se s ním na bojišti manévrovalo.

Snadné manipulaci dále pomáhala opěrná kola na koncích lafetových ramen. Dlouhá hlaveň byla opatřena úsťovou brzdou. Pak 38 byl jedním ze standardních kanonů německé armády. Jeho dalším vývojem se dospělo k provedení s automatickým nabíjením střeliva. To umožnilo použití kanonu jako těžké letecké zbraně. Automatický kanon se použil jako výzbroj několika proudových stíhacích letounů Messerschmitt Me 262. Později se stejná zbraň dočkala adaptace na pozemní protiletadlovou zbraň. To se však již blížil konec války a zřejmě nebyl vyroben ani jeden kus. Dále existovala verze kanonu Pak 38, sloužící jako výzbroj tanků. Vyráběla se v mnoha provedeních a ve velkých počtech. Mnohé tyto kanony nakonec skončily jako výzbroj Atlantického valu. Pak 38 se také montoval na různé pásové motorové podvozky stíhačů tanků. Britská armáda jednu dobu disponovala velkým množstvím ukořistěných děl, které byly zakonzervovány a uloženy do skladů pro případ, že by se v budoucnu našla příležitost pro jejich nové použití. K tomu však již nikdy nedošlo.