Základní technické údaje: 3,7 – cm Pak 35/36

Ráže: 37 mm, délka vlastní zbraně: 1,665 m, délka drážkované části vývrtu: 1,308 m, hmotnost: přepravní: 440 kg, bojová: 328 kg, odměr: 59°, náměr: - 8° až + 25°, počáteční rychlost střely: 760 m/s, dostřel: 7 000 m

Původ protitankového kanonu 3,7 – cm Pak 35/36 lze vysledovat do roku 1925, kdy se firma Rheinmetall začala aktivně angažovat v oblasti konstrukce a vývoje protitankového kanonu pro německou armádu. Výroba kanonu začala v roce 1928. V té době Němci používali při přepravě děl v drtivé většině koně, proto se kanony obvykle vybavovaly loukoťovými koly. Kanon samotný byl jinak na svoji dobu velmi moderní, měl šikmo skloněný ochranný štít, trubková ramena lafety a dlouhou štíhlou hlaveň. Zpočátku se vyráběl v poměrně malých počtech, ale s nástupem NSDAP k moci v roce 1933 se výroba značně zvýšila. V roce 1934 se objevila první verze s ocelovými ráfky a pneumatikami, způsobilá k tažení za motorovými vozidly. V roce 1936 dostal kanon nové označení 3,7 – cm Pak 35/36. V roce 1936 se zbraň poprvé zapojila do bojů. Během občanské války ve Španělsku se malý kanon velmi dobře osvědčil proti tehdy používaným poměrně lehkým obrněným prostředkům.

Úspěšně pokračoval v roce 1939 při tažení do Polska. V roce 1940 však jejich obsluhy narazily na podstatně lépe pancéřované francouzské a britské tanky. Němci mohli sledovat, jak se jejich pečlivě mířené protipancéřové střely odrážejí od koreb útočících tanků. Rok 1940 znamenal konec kariéry kanonů Pak 35/36. Jejich výkon již nestačil na probití pancířů mnoha modernějších typů tanků a měly jej nahradit zbraně větší ráže. Lepší zbraně se však nevyráběly dostatečným tempem a tak se 37 mm kanon nakonec zúčastnil i tažení do Sovětského svazu v roce 1941, kde se znovu potvrdilo, že je proti pancířům středních tanků T – 34/76, či těžkých KV – 1 zcela neúčinnou zbraní. Uskutečnilo se několik pokusů, jejichž cílem bylo prodloužení jeho služebního života. Z kanonu se vystřelovaly nadrážové střely, nasazované na ústí hlavně. Střely byly poměrně účinné, jednalo se však v podstatě o rakety pro boj na krátkou vzdálenost a jejich bojová hodnota byla sporná. Kanony Pak 35/36 se nakonec předaly druhosledovým jednotkám a výcvikovým školám.

Kanon se v omezené míře používal ještě v roce 1945. Před rokem 1939 se Pak 35/36 ve velké míře vyvážel do zahraničí. V Japonsku se vyráběla jeho kopie jako typ 97. Dalšími odběrateli byly Itálie ( Cannone contracarro da 37/45 ), Nizozemsko ( 37 – mm Rheinmetall ) a Sovětský svaz, kde kanon nesl označení vzor 30. V Sovětském svazu se vyráběly kopie kanonu, on sám se stal základem celé řady sovětských 37 mm a 45 mm protitankových děl, které se používaly ještě řadu let po skončení války ( v některých státech  pod sovětským vlivem se vyskytovaly ve službě ještě koncem 70. let ). Kopie kanonu vznikla i ve Spojených státech. Nesla označení protitankový kanon M3. V tomto případě však byla z německé zbraně převzata celková koncepce, jinak se M3 vyznačoval mnoha vlastními prvky, které jej od německého originálu odlišovaly. Jeden čas Němci vyráběli speciální verzi kanonu, určenou pro výsadkové jednotky.