Základní technické údaje: Flak 43

Ráže: 37 mm, délka zbraně: 3,30 m, hmotnost: bojová 1 392 kg, náměr: - 7,5° až + 90°, odměr: 360°, počáteční rychlost střely: 840 m/s, maximální účinný dostup střely: 4 800 m, kadence: 250 ran/min, hmotnost střely: 0,64 kg

V roce 1942 dosáhlo ohrožení leteckými útoky Spojenců na bojištích značného rozsahu. Vojska Osy začala pociťovat nedostatek protiletadlových zbraní, který se nepodařilo nikdy zcela odstranit. Kanony ráže 3,7 cm byly stále žádanějšími prostředky boje proti nízkoletícím letadlům. V roce 1942 začala společnost Rheinmetall – Borsig intenzivně pracovat na nástupci stávajícího typu Flak 36/37, který byl výrobně náročný a drahý. Jako vždy přišla firma s něčím novým. Inovace se netýkaly pouze konstrukce zbraně a lafety, ale především technologie výroby, kde se začaly uplatňovat výrobní postupy, které se již osvědčily při výrobě ručních palných zbraní. O zakázku na nový protiletadlový kanon soupeřily společnosti Rheinmetall – Borsig a Krupp. Zakázka byla zprvu přiřčena společnosti Krupp, která používala standardní výrobní metody. Na poslední chvíli však vyšly najevo některé slabiny kanonu Krupp a zakázku získala firma Rheinmetall – Borsig. Rozhodnutí o udělení kontraktu vyvolalo spory mezi frakcemi uvnitř vládnoucí strany, které často provázely dění v dokonalém německém zbrojním průmyslu. Nakonec mohla společnost Rheinmetall – Borsig rozjet výrobu až rok po získání zakázky. Toto zpoždění však byla firma schopna částečně dohnat právě díky produktivním výrobním metodám.

Při výrobě 3,7 cm Flaku 43 se široce uplatnilo lisování plechu a svařování, stejně jako v případě samopalů. Součásti zbraně byly velmi jednoduché. Čas na výrobu jedné zbraně byl čtyřikrát kratší než u starších typů protiletadlových kanonů. Kanon se vyznačoval nízkou siluetou a vyšší kadencí. Automatika zbraně fungovala na principu odběru prachových plynů z hlavně. Podávání nábojů zajišťoval rám s osmi náboji. První Flaky 43 byly dokončeny počátkem roku 1944, poté začaly výrobní linky v Durkoppu dodávat velké počty zbraní. Na bojišti se Flak 43 velmi osvědčil, ale kvůli uspíšení náběhu výroby nové zbraně bylo rozhodnuto, že bude dále používat střelivo pro Flak 36/37 a tím pádem i stejné hlavně. Tím byly kvality nového protiletadlového kanonu od počátku silně znehodnoceny. Neustále rostoucí rychlosti nízkolétajících letounů a vyšší stupeň jejich ochrany znamenaly, že k sestřelení letounu bylo zpravidla třeba několik zásahů.

Pravděpodobnost zásahu zvýšilo umisťování většího počtu hlavní na jedné lafetě. Tak vznikl 3,7 – cm Flakzwilling 43, protiletadlový dvojkanon se dvěma hlavněmi nad sebou. Tato kombinace měla podstatně vyšší pravděpodobnost zásahu a Flakzwilling se zakrátko stal žádanější než původní jednohlavňový kanon. Obě verze se nakonec vyráběly až do konce války. Vznikly také plány na výrobu čtyřhlavňové varianty a dvojkanonu s hlavněmi vedle sebe. Jedno i dvouhlavňové kanony Flak 43 byly výkonné zbraně. Dvojkanon byl ovšem poněkud nemotorný při přípravě ke střelbě i při přepravě, neboť měl těžiště poměrně vysoko. Naštěstí pro spojenecké letce Němci nikdy neměli dostatečné počty těchto zbraní, především dvojkanonů Flakzwilling 43. V únoru 1945 sloužilo v německé armádě 1 032 kanonů Flak 43 obou verzí, z toho počtu však jen 280 dvojkanonů. V boji obě verze obsluhovala šestičlenná posádka. Pokud měl kanon střílet po delší dobu, bylo třeba dalších mužů k podávání střeliva.