Základní technické údaje: Flak 38

Ráže: 20 mm, délka zbraně: 2,25 m, hmotnost: bojová 1 514 kg, náměr:  - 10 až + 100°, odměr: 360°, počáteční rychlost střely: 900 m/s, maximální účinný dostup střely: 2 200 m, kadence: 1 800 ran/min, hmotnost střely: 0,119 kg

Již v roce 1940 se vědělo, že kadence 2 cm Flaku 30 je příliš nízká vzhledem ke vrůstajícím rychlostem bojových letounů. Pravděpodobný počet střel, které zasáhnou cíl, se dal zvýšit zvýšením kadence protiletadlové zbraně. Bylo proto rozhodnuto přepracovat celou zbraň, přičemž se měly rovněž odstranit neustálé problémy se zádržkami mechanismu. Zakázku na tuto práci však nezískala firma Rheinmetall – Borsig, ale Mauser. Tato firma nakonec přišla s návrhem zbraně vycházející z konceptu Flaku 30, ale se značně pozměněným vnitřním mechanismem, který dovolil dosažení kadence 420 – 480 ran za minutu. Střelivo, podávací mechanismus a lafeta zůstaly v podstatě stejné jako u starší zbraně. Nová zbraň převzala i složitý zaměřovač, který později nahradila jednodušší mířidla, stejně jako u Flaku 30.

Mauserova konstrukce nesla označení 2 – cm Flak 38. Do výzbroje byla přijata v roce 1940 a nakonec na výrobních linkách nahradila Flak 30. Ve výzbroji německých jednotek sloužila po boku Flaku 30, používaly je také námořnictvo i Luftwaffe. Vznikla i speciální verze pro německé horské jednotky, která se dala rozebrat na několik břemen. Horský kanon 2 – cm Gebirgsflak 38 měl podstatně menší a lehčí lafetu. Jednalo se o dvouúčelovou zbraň, použitelnou proti pozemním cílům stejně jako proti letadlům.

Kolem roku 1940 se zvýšila nejen rychlost, ale také pancéřová ochrana letadel. Letadla lépe odolávala zásahům palubních leteckých a protiletadlových zbraní. Bojové rozbory, provedené s pověstnou německou důkladností, ukázaly, že zatímco vysoká kadence Flaku 38 zvyšuje pravděpodobnost zásahu cíle, nedostatečná trhavá náplň střely je příliš slabá na to, aby letounu způsobila vážnější škody. Jediným jednoduchým a rychle uskutečnitelným způsobem, se jevilo zvýšení počtu hlavní, střílejících z jedné lafety. Tyto úvahy se staly východiskem pro vznik čtyřhlavňového kanonu 2 – cm Flakvierling 38. Jednalo se o zbraň umístěnou na lafetě Flaku 38, upravenou pro montáž čtyř kanonů schopných současné palby ( viz obrázek ).

Čtyřkanon se stal obávaným zabijákem spojeneckých letounů. Na samém konci války se podílel na sestřelení velkých počtů nízko letících letadel Spojenců. První čtyřkanony se dočkaly bojového použití koncem roku 1940 a poté se armáda neustále dožadovala dalších zbraní tohoto typu. Používaly je pozemní armáda, námořnictvo i Luftwaffe. K jejich rychlé přepravě se postavilo mnoho různých samohybných lafet. Vznikla také speciální verze, určená pro obrněné vlaky. Jeden čas se dokonce vyvíjel kanon, který k míření používal radar. V boji Flakvierling vyžadoval poměrně početnou obsluhu. Zpravidla jej obsluhovalo šest nebo sedm mužů. Německá armáda však nikdy neměla těchto zbraní tolik, kolik by jich potřebovala. Výroba čtyřkanonu, jeho lafet a střeliva probíhala v mnoha závodech na území Říše. Pro kanon se vyrábělo několik druhů střel, včetně trhavé se stopovkou a několika průbojných protipancéřových střel.