Základní technické údaje: Flak 30

Ráže: 20 mm, délka zbraně: 2,30 m, hmotnost: bojová 450 kg, náměr: - 12° až + 90°, odměr: 360°, počáteční rychlost střely: 900 m/s, účinný dostup střely: 2 200 m, kadence: 280 ran/min, hmotnost střely: 0,119 kg

Počátkem 30. let se nová německá armáda chystala na přezbrojení. Tehdy již měli němečtí výrobci výzbroje značné zkušenosti se stavbou těžkých automatických zbraní. Platilo to především pro koncern Rheinmetall – Borsig, který obdržel armádní objednávku na výrobu lehkého protiletadlového kanonu ráže 20 mm. Zbraň byla připravena k zařazení do výzbroje v roce 1935. Její označení znělo 2 – cm Flak 30 a byla první z řady kanonů, které se staly postrachem spojeneckých bitevních letounů. I když byl Flak 30 zbraní poměrně malé ráže, byla jeho konstrukce dost složitá. Kanon střílel dávkou i jednotlivými ranami. Automatika kanonu fungovala na principu využití zákluzu. Hlaveň se dala snadno vyměnit. Na jejím ústí byla brzda, která zároveň sloužila jako tlumič plamene.

Střelec odpaloval kanon stlačením nožního pedálu. Kanon se přepravoval na dvoukolové tažné lafetě, při střelbě spočíval na trojúhelníkové platformě umístěné na zemi. Platforma kanon účinně stabilizovala při střelbě a umožňovala mu kruhový odměr ( 360° ). Za kanonem bylo sedadlo pro střelce, který u původního provedení Flaku 30 používal k míření poměrně složitý reflektorový zaměřovač. Tento prostředek míření se stal ještě složitějším po zapracování systému nastavení předsazení. Nakonec malý zaměřovač dosáhl takového konstrukčního stádia, kdy k jeho ovládání sloužil hodinový mechanismus. Zaměřovače se nakonec staly tak složitými, že se jich nakonec armáda úplně zřekla. Pozdější verze se vrátily k jednoduchým mechanickým mířidlům. Kanon mělo obsluhovat pět vojáků. V bojových podmínkách byl tento počet nižší, především u kanonů statických zařízení. Obvykle posádku tvořili alespoň čtyři muži, z nichž jeden zpravidla obsluhoval stereoskopický dálkoměr. Po roce 1944 se používání dálkoměrů omezilo vzhledem k jejich malému bojovému efektu. Střelivo podával zásobník na 20 nábojů zasouvaný zleva. Z nějakých nikdy zcela přesně nezjištěných důvodů se u kanonu Flak 30 vyskytovaly potíže s nabíjením.

Při svém představení byl kanon zbraní na úrovni doby, s postupem času však jeho kadence neodpovídala náročnějším požadavkům, vyplývajícím z neustále rostoucích rychlostí letadel po roce 1940. Nakonec jej na výrobních linkách nahradil pozdější typ Flak 38. V armádních protiletadlových praporech byly obvyklé tři baterie 2 cm kanonů a jedna 3,7 cm kanonů. S pokračováním války se však skutečná výzbroj jednotek od tohoto schématu odchylovala. Flak 30 nepoužívali pouze Němci. Před rokem 1939 se kanony prodávaly také do Nizozemska a Číny. V Německu Flak 30 používala také Luftwaffe jako prostředek pozemní protivzdušné obrany. Německé námořnictvo mělo kanon umístěný na speciální námořní lafetě. Některé kanony se staly součástí výzbroje obrněných vlaků. Montovaly se také na několik typů polopásových vozidel nebo užitkových automobilů, kde sloužily jako obranný prostředek pohyblivých seskupení a konvojů. Flak 30 se často používal proti pozemním cílům. Proto se pro něj vyráběl průbojný protipancéřový náboj, určený k boji proti obrněné technice.