Základní technické údaje: 15 – cm sIG 33

Ráže: 149,1 mm, délka: hlavně 1,65 m, hmotnost: bojová 1 750 kg, náměr: 0° až + 73°, odměr: 11,5 °, počáteční rychlost střely: 240 m/s, nejvyšší dostřel: 4 700 m, hmotnost střely: 38 kg ( trhavá střela )

Na počátku 20. let německá armáda vyslovila požadavky na nové pěchotní dělostřelecké zbraně. Armáda plánovala zavedení dvou základních typů, 7,5 cm kanonu a 15 cm houfnice, která měla být těžším protějškem lehkého kanonu. Vývoj houfnice začal pozvolným tempem v roce 1927, výsledná zbraň byla pro službu v armádě schválena v roce 1933. Až v roce 1936 začaly sériové exempláře sjíždět z výrobních linek. Každý pěchotní prapor obdržel dvě houfnice. Orientaci poněkud ztěžuje skutečnost, že ačkoli se jednalo o houfnici, byla 15 cm zbraň označena jako kanon – 15 – cm sIG 33 ( 15 cm těžký pěchotní kanon model 33 ). Zbraň však měla krátkou hlaveň na těžké skříňové  lafetě, což byly typické znaky houfnice. Starší houfnice měly kola lisovaná z plechu, opatřená železnou obručí. U těchto houfnic se počítalo s tažením pomocí koní.

Později vyrobené zbraně již byly vybaveny pneumatikami, které umožňovaly tažení za motorovými vozidly. Zbraň navrhla společnost Rheinmetall – Borsig AG, výroba probíhala v závodech několika dalších výrobců. Houfnice sIG 33 se vyznačovala konzervativní stavbou bez jakýchkoli konstrukčních výstřelků. Její stavba byla možná až příliš tradiční pro použití u pěchoty, neboť měla příliš vysokou hmotnost. K tažení houfnice bylo třeba velkého koňského spřežení, a jakmile byla jednou houfnice sIG 33 umístěna do palebného postavení, velmi obtížně se s ní manévrovalo někam jinam. Před rokem 1939 se objevilo několik pokusů o její odlehčení použitím hliníkových slitin, které se však zakrátko staly nedostatkovým zbožím přednostně dodávaným leteckému průmyslu. Pěchotě nezbylo než se s vysokou hmotností zbraně vyrovnat. Po celou válku se k tažení houfnic sIG 33 používali koně. Pokud to bylo možné, sloužily k jejich přepravě také nákladní automobily nebo polopásová vozidla. I s pomocí tahače byla manipulace se zbraní na bojišti náročná. Plného použití svého bojového potenciálu se zbraň dočkala až po instalaci na samohybný podvozek. Poté se z ní stala všeobecně uznávaná a obávaná zbraň, používající široký sortiment střel.

Motorové podvozky většinou pocházely z tanků, které již nebyly dostatečně výkonné nebo pancéřované pro další úspěšné působení v tankovém boji. Umístěním houfnice sIG 33 na podvozek tanku PzKpfw I vznikla první německá samohybná dělostřelecká zbraň, která se zapojila do bojů při tažení ve Francii v roce 1940. Stejně jako u mnoha dalších zbraní se i pro houfnici sIG 33 vyráběly kumulativní střely, které jí umožňovaly bojovat proti tankům. V praxi však měly kumulativní střely problematickou účinnost. Lepšího účinku se dalo dosáhnout zásahem tanku 150 mm trhavou střelou. Veškeré náklady na vývoj a výrobu protitankových střel se tak mohly ušetřit. Proti opravdu odolným cílům mohla houfnice sIG 33 vystřelit ústím zasunovanou minu Stielgranate 42. Mina měla jen krátký dostřel a byla šípovitě stabilizovaná. Cílem byly obvykle domovní bloky, pevnosti nebo opěrné body.