Základní technické údaje: 12,8 cm Flak 40

Ráže: 128 mm, celková délka: 15 m, délka hlavně: 7,835 m, délka drážkované části vývrtu: 6,478 m, hmotnost: přepravní 27 000 kg, bojová 13 000 kg, rozsah náměru: + 87° až  - 3°, rozsah odměru: 360°, počáteční rychlost střely: 880 m/s, maximální účinný dostup střely: 14 800 m, hmotnost střely: 26 kg

Myšlenka postavit německý 128 mm protiletadlový kanon se poprvé vynořila v roce 1936. Tehdy byla společnost Rheinmetall pověřena vývojem konstrukce, která nesla označení Přístroj 40 ( Gerät 40 ). Práci na tomto projektu nebyla přisouzena příliš velká důležitost, první prototyp byl proto dokončen až v roce 1940. V té době se předpokládalo, že Gerät 40 bude zbraní polních vojsk. Když se však armáda seznámila s rozměry a hmotností prototypu, rozhodla, že dělo bude sloužit jako statický obranný prostředek. Zbraň se začala vyrábět jako 12,8 – cm Flak 40. V té době již byly dokončeny plány sériové mobilní verze. Prvních šest kanonů se vyrobilo jako mobilní zbraně. Flak 40 byla tak ohromná zbraň, že nebylo možné ji převážet na delší vzdálenosti jako jeden celek. Proto se kanon původně přepravoval rozložený na dvě části. To se však příliš neosvědčilo a nakonec se vyvinul způsob přepravy kompletního kanonu.

Později vyráběné verze byly určeny pouze pro statická obranná postavení. Celkový výkon Flaku 40 byl úctyhodný. Kanony se rozmisťovaly v blízkosti důležitých výrobních center a velkých měst, jako byly Berlín nebo Vídeň. Na několika místech se vybudovaly speciální věže pro umístění kanonů, které umožňovaly jejich co nejlepší využití. Vznikla rovněž speciální železniční varianta, která disponovala určitým stupněm pohyblivosti. Výroba kanonů pro statické instalace započala v roce 1942. Kanon byl velmi nákladný a složitý a tak v lednu 1945 u armády sloužilo pouze 570 zbraní tohoto typu, přičemž byly umístěny na území Německa. Brzy po náběhu plné sériové výroby Flaku 40 vznikla jeho dvoumontáž 12,8 – cm Flakzwilling 40 ( viz obrázek ). Dvojkanon tvořily dva 12,8 cm kanony Flak, umístěné vedle sebe na jedné lafetě a se zrcadlově obráceným podávacím zařízením. Tyto výkonné zbraně se používaly jen na speciálních věžích pro protiletadlové kanony kolem významných měst v Německu.

Jednalo se o drahé a výrobně náročné zbraně, kterých vzniklo jen velmi málo. V únoru 1945 měla německá armáda 33 těchto zbraní. Flakzwilling byl zaveden do výzbroje poté, co se dospělo k závěru, že k boji se stále výkonnějšími spojeneckými bombardéry budou třeba těžší protiletadlové kanony než do té doby používané. Přes značné úsilí, věnované vývoji 150 mm a dokonce 240 mm protiletadlových kanonů, vznikly v lepším případě pouze prototypy těchto zbraní. V některých případech práce nedospěly ani ke stavbě funkčních vzorků. Dvojkanon Flakzwilling 40 znamenal pokus o výrobu zbraně s velkým výkonem, schopné boje proti těžkým bombardérům Spojenců. Dvojmontáž protiletadlového kanonu ráže 12,8 cm se osvědčila jako vynikající zbraň. Ke konci války se stále používaly mobilní Flaky 40, mnohem více zbraní však sloužilo u speciálních protiletadlových vlaků. Na konci války se vyvíjel nový 12,8 cm Flak 45. Měl být ještě výkonnější než jeho předchůdce. Ten byl postaven pouze v jediném prototypu.