Základní technické údaje: 10,5 cm Flak 39

Ráže: 105 mm, celková délka: 10,31 m, délka hlavně: 6,648 m, délka drážkované části vývrtu: 5,531 m, hmotnost: přepravní 14 600 kg, bojová 10 240 kg, rozsah náměru: + 85° až  - 3°, rozsah odměru: 360°, počáteční rychlost střely: 880 m/s, účinný dostup střely: 12 300 m, hmotnost střely: 15,1 kg

Již v roce 1933 předpokládali němečtí plánovači výzbroje potřebu protiletadlového kanonu s větším výkonem než měly kanony Flak ráže 8,8 cm. Firmy Krupp a Rheinmetall byly vyzvány k předložení návrhů na zbraně ráže 10,5 cm, které by se mohly zúčastnit zkoušek v roce 1935. Rheinmetall v soutěži zvítězil se svojí zbraní Gerät 38, který se prosadil do výzbroje jako 10,5 – cm Flak 38. Kanon měl elektrické ovládání a motoricky poháněný nabíjecí mechanismus, na výrobních linkách ho však brzy nahradil 10,5 – cm Flak 39 s novým elektricky poháněným systémem nastavení prvků střelby. Oba protiletadlové kanony měly být ve výzbroji polních vojsk německé armády, nakonec však převážně sloužily jako prostředky domácí protivzdušné obrany Říše.

Svým vzhledem kanony Flak 38 a Flak 39 připomínaly zvětšený kanon Flak 18, konstrukčně se však v mnoha detailech lišily a v porovnání s Flakem 18 se jednalo o mnohem těžší a rozměrnější zbraně. Celkově byly Flaky 38 a 39 stavebně velmi složité zbraně. Náročná byla i jejich výroba. Kanony Flak 39 měly skládané hlavně. Hlaveň měla vodorovný klínový závěr, ovládaný automaticky nebo ručně. Kanon používal hydraulickou brzdu, hydropneumatický vratník a pružinové vyvažovače. Automatické nabíjecí zařízení mělo elektrický pohon. Výkon kanonu byl jen o málo lepší než u 8,8 cm Flaků. Jeden čas se uvažovalo o tom, že se místo něj bude vyrábět jen 8,8 cm Flak 41, k čemuž však nakonec nedošlo. Výroba Flaku 41 běžela velmi pomalu a tak se dále pokračovalo ve výrobě 10,5 cm protiletadlových kanonů. Ke konci války jich ve výzbroji německé armády sloužilo ještě 1 850, většinou na hranicích Německa. Pro polní jednotky byl 10,5 cm protiletadlový kanon příliš těžký.

K přepravě sloužila zvětšená varianta dvouosého podvozku z kanonů ráže 8,8 cm. Na podvozcích byly instalovány navijáky a kladky, které usnadňovaly práci se zbraní, ale i přesto byla jakákoli manipulace velmi obtížná. Kanony se většinou instalovaly do statických palebných postavení. 116 z nich putovalo na speciálních vagónech vlaků, které putovaly po celé Říši na místa, kde se objevila možnost jejich uplatnění. Obsluhu tvořil velitel a devět mužů, při ručním nabíjení bylo třeba dvou dalších. Flaky ráže 10,5 cm nikdy nedosáhly proslulosti kanonů ráže 8,8 cm. Jejich použití v poli bylo vzácné a vzhledem ke svým rozměrům se jen zřídkakdy používaly jako protitankové zbraně. Celkově nebyl jejich výkon tak dobrý, jak se původně předpokládalo. Značné úsilí a prostředky se vynaložily na vývoj projektu 10,5 – cm Flaku 40 s delší hlavní a těžší střelou. 10,5 cm kanony nikdy nedosáhly takového rozšíření jako jiné Flaky. Jejich výroba ale pokračovala v několika závodech až do konce války.