Základní technické údaje: Obice da 75/18 modello 35

Ráže: 75 mm, délka vlastní zbraně: 1,557 m, hmotnost: přepravní 1 850 kg, bojová 1 050 kg, rozsah náměru: - 10° až  + 45°, rozsah odměru: 50°, počáteční rychlost střely: 425 m/s, dostřel: 9 565 m, hmotnost střely: 6,4 kg

Již od vzniku Itálie jako samostatného státu se určitá část jejich ozbrojených sil soustředila na činnost v horském terénu. K tomu sloužily speciální dělostřelecké zbraně přizpůsobené pro boj v horách. Mnohá z těchto horských děl pocházela z produkce tehdy rakouské firmy Škoda. Během 1. světové války používali Italové škodovácká děla při střelbě na rakouská vojska. Ve 30. letech byla většina horských děl již zastaralých a bylo třeba za ně nalézt náhradu. Italská firma Ansaldo proto přišla v roce 1934 s návrhem konstrukce nové lehké polní houfnice 75/18 model 34. Jednalo se o dobře řešenou a účelnou zbraň, u níž se předpokládalo využití v bojích v horském terénu. Houfnice se dala při přepravě rozložit na osm břemen.

V zájmu standardizace a zjednodušení týlového zabezpečení se dospělo k závěru, že houfnice 75/18 zároveň splňuje požadavky na lehkou houfnici, vhodnou pro použití na běžných bojištích. Houfnice se proto dodávala i standardním dělostřeleckým jednotkám, tentokrát však s obvykle stavěnou lafetou, která umožňovala transport v rozloženém stavu. Polní verze měla označení 75/18 model 35. Model 35 byl sice schválen do sériové výroby, ale stejně jako v případě kanonu model 37 výrobní tempo nestačilo uspokojit poptávku armády. Přitom houfnice model 35 používala u své lafety mnohé součásti z lafety kanonu model 37 a samotná polní houfnice, respektive její hlaveň a závěr, byla totožná s horskou houfnicí. Dodávky zbraní italské armádě navíc ztěžovala skutečnost, že část vyrobených houfnic model 35 musela být vyvezena do zahraničí, kde sloužila jako platidlo.

V roce 1940 putovala velká zásilka houfnic do Portugalska, ještě víc jich odebraly některé jihoamerické státy, kterým Itálie takto platila za dodávky surovin. Větší část italských výrobních kapacit se přeorientovala na výrobu verzí, které se montovaly na různé motorové podvozky ( italsky Semovente ). Nakonec však málokteré samohybné kanony převzaly italské bojové jednotky. Samohybné kanony se nakonec na bojiště dostaly v německých službách a osvědčily se stejně dobře jako německá útočná děla. Po roce 1943 Němci převzali část italského dělostřeleckého parku. Přitom se zmocnili také houfnic modelu 35, kterým dali vlastní označení 7,5 – cm leFH 255(  i ) ( leichte Feldhaubitze – lehká polní houfnice ).