Základní technické údaje: Canon de 75 modele 1897

Ráže: 75 mm, délka vlastní zbraně: 2,72 m, hmotnost: přepravní 1 970 kg, bojová 1 140 kg, rozsah náměru: -  11° až  + 18°, rozsah odměru: 5°, počáteční rychlost střely: 575 m/s, dostřel: 11 110 m, hmotnost střely: 6,195 kg

Během 1. světové války francouzská pětasedmdesátka, neboli úředně kanon ráže 75 mm model 1897, vstoupila do francouzských národních legend jako zbraň, která Francii pomohla zvítězit ve válce. Kanon byl slavný již před rokem 1914, kdy byl svým způsobem jednou z prvních moderních dělostřeleckých zbraní. Spojoval v sobě vysoce účinné brzdovratné zařízení, rychle otevíratelný závěrový mechanismus a stabilní lafetu. Moderní prvky dovolovaly dosáhnout a udržet do té doby neslýchanou rychlost střelby. Před rokem 1914 byl 75 mm kanon prakticky státním tajemstvím. V boji prokázal svoji mimořádnou hodnotu. Díky jeho vysoké rychlosti střelby se Francouzi mohli bez potíží obejít bez těžkého dělostřelectva, které v jejich výzbroji scházelo. V roce 1939 byl 75 mm kanon již spíše za zenitem svých možností.

Nově vyvinuté zbraně nabízely více, ale Francouzi měli ve výzbroji stále přes 4 500 kanonů, zařazených u frontových jednotek. 75 mm kanony byly ve výzbroji i jiných armád. Jejich seznam by byl dlouhý, patřily mezi ně například Spojené státy, Polsko, Portugalsko, mnohé francouzské kolonie, některé baltské státy, Řecko, Rumunsko, Irsko a další. Američané a Poláci u děla zavedli lafetu s rozevírajícími rameny, která nahradila, původní pevnou lafetu. U jiných armád ( včetně Francie ) se začala místo původních loukoťových kol používat kola s pneumatikami, umožňující tažení děla za motorovými vozidly. 75 mm kanon postihly změny i v jeho určení. Před rokem 1918 se mnoho 75 mm hlavní montovalo na primitivní protiletadlové lafety, statické i mobilní. I když byla jejich hodnota spíše sporná, používaly se jako protiletadlové zbraně ještě v roce 1939. Kanon podstoupil také některé úpravy na tankovou zbraň, ale až Američané kanon plně vyvinuli do podoby hlavní tankové zbraně, když na jeho základě vyrobili kanon pro své tanky řady M3 a M4.

Ve Francii vznikla modernizovaná verze kanonu, model 1897/33 vybavený novou lafetou s rozevírajícími rameny. Těchto vylepšených zbraní však měli Francouzi v roce 1939 ve výzbroji jen málo. Během bleskové války v květnu a červnu 1940 padly velké počty 75 mm kanonů do rukou Němcům, kteří je ochotně použili pro své vlastní účely pod označením 7,5 – cm FK 231( f ). Zpočátku se kanony zařazovaly do výzbroje okupačních posádek a druhosledových jednotek, později se staly součástí výzbroje pobřežních pevností Atlantického valu. Mnohé další zůstaly uloženy ve skladech pro případ, že by se našla příležitost pro jejich využití. K tomu došlo již v roce 1941, kdy Němci dospěli k bolestnému zjištění, že pancíř sovětských tanků T – 34/76 je nepřekonatelnou překážkou pro téměř všechny druhy tehdejších německých protitankových zbraní. 75 mm kanon se tak stal nouzovým řešením, které bylo pohotově po ruce. Kanony opustily sklady, opatřily se zesilujícími objímkami kolem nábojových komor a umístily na lafetu 50 mm protitankového kanonu Pak 38. Na hlavni přibyla úsťová brzda a pro kanon se urychleně vyvinula protipancéřová munice. Výsledný zbraňový systém brzy putoval na východní frontu, kde ihned prokázal, že dokáže probíjet sovětské pancíře. Tuto narychlo vyvinutou zbraň Němci znali pod označením 7,5 – cm Pak 97/38. Pak 97/38 nebyl jedinou zbraní na bázi 75 mm kanonu, vyvinutou za války. Američané později vyvinuli verzi kanonu, která sloužila na palubě letadla B – 25 jako protilodní zbraň. Po roce 1945 zůstal 75 mm kanon ve výzbroji mnoha armád a nepřekvapilo by příliš zjištění, že se ještě tu a tam používá. Ve své době to byla vynikající dělostřelecká zbraň, která si plně zasloužila svou slávu.