Základní technické údaje: 100 mm houfnice vz. 14/19

Ráže: 100 mm, délka vlastní zbraně: 2,40 m, hmotnost: přepravní 2 025 kg, bojová 1 505 kg, rozsah náměru: - 7,5° až + 48°, rozsah odměru: 5,5°, počáteční rychlost střely: 415 m/s, dostřel: 9 970 m, hmotnost střely: 14 kg

V dobách existence Rakousko – Uherské monarchie byla zbrojovka Škoda jejím největším výrobcem zbraní, který se mohl rozsahem svého sortimentu a velikostí produkce měřit s německým koncernem Krupp. Mnohé evropské státy tehdy odebíraly výzbroj pro své dělostřelce výhradně od firmy Škoda, které patřily rozsáhlé výrobní provozy v Plzni. V roce 1914 snesly výrobky značky Škoda srovnání s jakoukoliv konkurencí. Sortiment zbraní byl širší než u jiných výrobců, neboť Škoda se kromě jiného specializovala na výrobu horských děl. Jedním z jejích výrobků byla 100 mm horská houfnice. Zbraň měla speciální lafetu rozložitelnou na několik břemen, která se přepravovala na koňmi tažených povozech. Rozebíratelnost lafety umožnila přepravu zbraně i ve velmi obtížném terénu. Zbraň získala pozornost mnoha armád. Potencionální kupci však nebyli příliš nadšeni hmotností lafety, která byla vyšší než u běžného polního děla. V Plzni proto vyrobili novou polní lafetu a s ní vybavená zbraň potom  nesla označení 100 mm houfnice vzor 14.

Vzor 14 se nakonec používala především u italské armády, která získala velké počty těchto houfnic ve vzrušeném období 1918 – 1919 po rozpadu Rakouska – Uherska. Typ se stal standardní italskou dělostřeleckou zbraní a dostal označení Obice da 100/17 modello 14. Velké počty těchto zbraní používalo italské dělostřelectvo ještě v roce 1940. Vzhledem ke značnému rozšíření typu v italské výzbroji se přímo v Itálii vyráběly náhradní díly a střelivo. Houfnice se uplatnila v bojích v severní Africe a spolu s italskými jednotkami bojovala na východní frontě po boků Němců. V roce 1943 Italové ustoupili od svého dalšího bojového působení a jejich houfnice model 14 převzali Němci. V jejich službách houfnice zůstala až do roku 1945 jako 10 – cm leFH 315 ( i ). V německé výzbroji doplňovala obdobné zbraně převzaté od Rakušanů a označené 10 – cm leFH ( ö ). Typ sloužil rovněž ve výzbroji polské a rumunské armády.

Když firma Škoda obnovila po 1. světové válce svoji výrobu, tentokrát pro novou československou armádu, byl vz. 14 jedním z prvních, jehož výroba se dočkala obnovení. Přitom však došlo k určité modernizaci konstrukce. Nejvýznamnější změnou bylo použití delší hlavně. Ke zbrani se začalo vyrábět nové střelivo a modernizovaný zbraňový systém s celkově lepšími parametry dostal označení 100 mm houfnice vz. 14/19.

O houfnici vz. 14/19 byl brzy velký zájem. Velké počty se vyvezly do Řecka, Maďarska, Polska a Jugoslávie. Část produkce putovala také do Itálie, kde doplnila starší provedení vz. 14. Houfnice byla přijata rovněž jako standardní součást výzbroje polního dělostřelectva československé armády. Celkově byla houfnice vz. 14/19 jednou z nejdůležitějších středoevropských zbraní polního dělostřelectva. V roce 1939 byla ve výzbroji několika armád. Jednalo se o solidně stavěnou zbraň s vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou a pružinovým vratníkem. Houfnice byla schopná dlouhodobé náročné služby. Mnohé italské houfnice byly vybaveny koly s pneumatikami, které umožňovaly vlečení za motorovými vozidly. Ještě po roce 1939 si mnohé zbraně zachovaly původní loukoťová kola s pryžovými obručemi a na bojišti je přepravovala koňská spřežení.

Po roce 1940 mnohé houfnice vz. 14/19 přešly do služeb německé armády. Zásoby československé armády se po okupaci pohraničí a zbývajícího území v letech 1938 – 1939 dostaly Němcům snadno do rukou. Houfnice vz.  14/19 se široce používala během tažení do Francie v květnu a červnu 1940 jako 10 – cm leFH 14/19 ( t ). Určitý počet houfnic se uplatnil na počátku vpádu do Sovětského svazu v roce 1941. Poté však byly houfnice vz. 14/19 postupně předány do výzbroje druhosledových jednotek. Mnohé se staly součástí výzbroje pevností Atlantického valu.