Základní technické údaje: Ordnance,Q.F. 2 pdr

Ráže: 40 mm, délka vlastní zbraně: 2,081 m, délka drážkované části vývrtu: 1,672 m, hmotnost: celková 831,6 kg, odměr: 360°, náměr: - 13° až  + 15°, počáteční rychlost střely: 792 m/s, nejvyšší účinný dostřel: 548 m, hmotnost střely: 1,08 kg, tloušťka probitého pancíře: 53 mm při střelbě na 455 m

2liberní protitankový kanon patří mezi zbraně stižené nepřízní osudu. Svojí velmi špatnou pověst si vysloužil díky tomu, že jeho skutečná bojová kariéra začala, až když se již nemohl pokládat za účinnou zbraň svého druhu. Kanon byl v době svého vzniku stejně dobrý, ne – li lepší než většina jeho současníků. Rychlý vývoj pancéřové ochrany tanků ke konci 30. let však znamenal, že v době širšího zavedení ve výzbroji armády již kanon nebyl účinnou protitankovou zbraní. 2liberní kanon měl svůj původ v požadavcích britského generálního štábu z roku 1934. Vývoj zbraně uskutečnila firma Vickers – Armstrongs. První kanony a lafety se vyráběly pro komerční účely. Některé putovaly do Španělska, jejich největším odběratelem však byla Velká Británie, která dostala první exempláře během roku  1938. K udělení plného schválení do výzbroje bylo třeba na zbrani uskutečnit další vývojové práce.

Až v roce 1939 se proto objevila nejrozšířenější 2liberní lafeta Mk.III. V porovnání s mnoha jinými konstrukcemi téhož druhu ze stejné doby byl 2liberní kanon značně složitý a téměř dvakrát tak těžký. Příčinou vysoké hmotnosti byla lafetace. V palebném postavení kanon spočíval na třínohém podstavci, který umožňoval změnu odměru v rozsahu 360°. Posádku kanonu chránil vysoký štít, na jehož zadní straně se upevňoval truhlík se střelivem. Konstrukční filozofie této zbraně se značně lišila od všeobecně přijímaného pojetí protitankových kanonů jako mobilních útočných prostředků. Britský 2liberní kanon byl určen pro umístění ve statických palebných postaveních. Kanon obsluhovaly specializované protitankové posádky z řad Královského dělostřelectva. Boje ve Francii v roce 1940 ukázaly, že 2liberní kanon patří přinejlepším mezi méně moderní zbraně. Britský expediční sbor zanechal většinu svých kanonů u Dunkerque. Střely kanonu nedokázaly probít pancíř většiny německých tanků.

Účinný dostřel byl velmi malý. Obsluhy kanonů tak byly vystaveny nebezpečí střelby tanků nepřítele, neboť účinná vzdálenost střelby kanonu nepřevyšovala dostřel německých tankových kulometů. Mnohé britské dělostřelecké posádky tak byly zabity dříve, než mohly vystřelit jediný užitečný výstřel. Ve Velké Británii tehdy neexistoval výrobce schopný dodat moderní protitankovou zbraň. Britská armáda tak neměla v podstatě žádné účinné protitankové prostředky. Průmysl pokračoval ve výrobě 2liberních kanonů, než se ukázalo, že se jedná o zbraň naprosto zbytečnou v podmínkách boje s moderními tanky. Bezmocnost kanonů se plně projevila při tažení Britů v severní Africe v letech 1941 – 1942, kde neúspěšně čelily tankům Afrika Korpsu. Nakonec se místo 2liberních kanonů jako protitanková zbraň používal 25liberní polní kanon.

Ke zlepšení účinnosti 2liberního kanonu se podnikaly nejrůznější pokusy. Jedním z nich bylo umístění 2liberního kanonu na zadní stranu ložné plochy nákladního vozidla, čímž se vytvořil samohybný dělostřelecký prostředek. Dalším pokusem byl adaptér Littlejohn, což bylo zařízení montované na ústí hlavně, které sevřelo plášť prolétávající střely. Při střelbě s adaptérem se používaly speciální střely se snadno přetvarovatelným  pláštěm. Žádné z těchto řešení se nedočkalo širšího uplatnění. Po roce 1942 byly 2liberní kanony převeleny k pěchotním jednotkám, kde měly plnit úlohu protitankových zbraní. V této roli však kanony nesloužily dlouho. Na Dálném východě se však 2liberní kanon používal až do roku 1945, neboť v této oblasti protivník používal lehké tanky, na jejichž pancíře 2liberní kanon ještě stačil.