Obklíčení města trvající od září 1941 do ledna 1944

Obléhání Leningradu je děsivým příběhem o vytrvalosti, který stál životy téměř 1,5 milionu lidí, vojáků ale hlavně civilistů. Blokáda trvala téměř 900 dní.

Dne 22. června 1941 se německé jednotky při operaci Barbarossa převalily přes hranice Sovětského svazu. Wehrmacht se rozdělil do tří hlavních formací – armádních skupin Sever, Střed a Jih, z nichž každá měla své vlastní úkoly. Cílem armádní skupiny Sever pod velením polního maršála Wilhelma von Leeba byl Leningrad, oblastní město u Finského zálivu s miliony obyvatel. Von Leebovy jednotky stejně jako ostatní složky operace Barbarossa provedly rychlý postup – prohnaly se pobaltskými státy a 9. srpna se dostaly přes řeku Lugu pouhých 120 km jižně od Leningradu.

( Sovětští obránci vyzbrojení protitankovou puškou, na předsunuté pozici )

Osud města se zdál zpečetěn, v nemalé míře i proto, že se finské jednotky bojující na straně Německa probojovaly ze severu mezi Ladožské jezero a moře. Důležitá silniční i železniční spojení do Leningradu se dostávala do rukou Němců jedno za druhým. Novgorod padl 16. srpna, 20. srpna Čudovo a 1. září začaly německé dělostřelecké granáty dopadat na samotný Leningrad. Obyvatelé Leningradu se připravovali na boj o přežití. Od 9. září 1941 zde převzal velení uznávaný sovětský generál Georgij Žukov, který krásné město na severu proměnil v masivní pevnost obklopenou obrannými pozicemi, kulometnými hnízdy a zákopy. Přímý německý útok na Leningrad však nepřišel. Dne 6. září Hitler přesunul priority akce Barbarossa na jižnější cíle a odvolal většinu Leebových tankových sil, aby podpořily jižní ofenzívu. Leningrad měl být poražen pomocí obléhání a bombardování.

Během září a října se strategická situace Leningradu povážlivě zhoršila. Hlavní železniční stanice v Schlüsselburgu a Mze na východě padly do rukou Němců a v říjnu zaútočil von Leeb na životně důležité železniční centrum v Tichvinu, které padlo 8. listopadu. Okolo Leningradu se uzavírala železná obruč, pro Němce se však zdaleka nejednalo o snadné boje. Ofenzíva silně zatěžovala už tak oslabenou armádní skupinu Sever, která čelila stále tvrdšímu odporu Volchovského frontu pod velením generála Kirila Mereckova. Od 10. prosince 1941 byl po rozsáhlé a náročné ofenzívě Rudé armády Tichvin zpět v rukách Sovětů a počátkem ledna 1942 byli Němci nuceni posunout svou první linii dále na západ. Už tak zoufalým obyvatelům Leningradu však zůstal jen nejužší ze zásobovacích koridorů.

( Blokádou města nejvíce trpěli civilisté, podle odhadů jich ve městě zemřelo až 1,5 milionu )

Zatímco spolu německá a sovětská armáda bojovaly v okolí Leningradu, v samotném městě nastával hrůzostrašný boj s hladem. Tisíce obyvatel Leningradu začaly v obzvlášť mrazivé zimě trpět hladem a jejich útrapy se ještě zhoršily po kolapsu dodávek paliva. Koncem listopadu byli lidé nuceni přežívat při denním přídělu méně než 250 gramů chleba. Každou ulici pokrývala těla – lidé doslova umírali za chůze nebo schoulení ve dveřních výklencích. Během jednoho dne došlo i k 13 500 úmrtím. Dobové záběry ukazují staré lidi, jak vyškrabují odpadkové koše lžícemi a krmí se vším co najdou. Mezi zoufalými lidmi se objevil i kanibalismus a někteří z pouličních prodavačů začali nabízet podezřele vypadající maso. Každé zvíře, ať už divoké, či domácí, bylo zabito a součástí jídelníčku se staly například i lněný olej nebo lojové svíčky. Tato hrůzná situace byla ještě ztěžována neustálým německým leteckým a dělostřeleckým bombardováním.

Hlavní, i když sotva postačující pupeční šňůrou města bylo Ladožské jezero. Zásoby se dopravovaly po zemi do Tichvinu a pak do naloďovacích míst, jako byla Novoja Ladoga či Ledněvo. Malé lodě všech civilních i vojenských typů pak, kromě zimních měsíců, pluly často pod těžkou palbou do přístavu v Osinovecu, severovýchodně od Leningradu. Když Ladožské jezero zamrzlo, dopravovalo zásoby denně až 400 nákladních automobilů přímo po ledu a zpět odváželo uprchlíky. Podmínky, za nichž zásobovací konvoje převážely svůj náklad, byly velmi nebezpečné – mnozí z posádek vozidel, lodí i uprchlíků našli svůj hrob na dně Ladožského jezera. Na jaře 1942 se však podařilo položit přes řeku elektrické kabely a potrubí pro palivo, což zabezpečilo energii k vaření a topení. Přestože se podmínky koncem roku 1942 zlepšily, blokáda probíhala dál, celkem téměř 900 dní a během této doby zemřel z celkového počtu 2,5 milionu obyvatel nejméně jeden milion. Podle některých zdrojů si smrt vybrala svou daň až ve výši 1,5 milionu lidí.

( Mapa obleženého Leningradu, červená barva značí místa jež byla pod sovětskou kontrolou )

V roce 1942 se Sověti pokusili učinit další krok k prolomení blokády. V lednu vrazila rozsáhlá ofenzíva Volchovského frontu do německé linie 60 km klín mezi městy Novgorod ( severně od jezera Ilmeň ) a Spasskaja Polist. V březnu se však ofenzíva zastavila, Němci klín sevřeli a zcela zničili sovětskou 2. údernou armádu. Sovětský útok nicméně vylekal Hitlera tak, že namísto von Leeba, který navrhoval tváří v tvář ofenzívě taktický ústup, postavil do čela armádní skupiny Sever polního maršála Georga von Küchlera. Küchler byl pak odstraněn poté, co v srpnu 1942 odmítl Hitlerův návrh na generální ofenzívu pod krycím jménem Polární záře, která měla rozdrtit Leningrad. Úlohy, která se stala šibenicí německých velitelů, se pak ujal Manstein.

Mezi 27. srpnem a 25. zářím 1942 probíhal v okolí Leningradu značný pohyb. Mereckovův útok, který měl zamezit zúžení fronty, nakonec zastavil Manstein, jeho protiútok byl ale zase zastaven Sověty. Šťastný obrat nakonec přinesl leden 1943. Sovětský Leningradský front, složený ze čtyř armád pod velením maršála Leonida Govorova, zaútočil spolu s Volchovským frontem proti německým silám v úzkém koridoru. Velkému nasazení mužů a zbraní nebylo možné odolat a Schlüsselburg byl od 19. ledna zpět v rukách Sovětů. Počátkem února zprovoznili Sověti přímé železniční spojení do Leningradu přesto, že se ocitali pod neustálým německým bombardováním – koridor zabezpečený Rudou armádou měl šířku pouhých 10 km. Nejhorší obléhání skončilo, ale částečná blokáda trvala až do ledna 1944. Němci drželi své linie, přestože byli oslabení poté, co Hitler přemístil část sil pro ofenzívu na Ukrajinu roku 1943. Dne 14. ledna 1944 se zdrcující sovětský útok obou frontů Rudé armády převalil přes německou obranu a donutil jednotky Wehrmachtu k ústupu. Dne 27. ledna, kdy začalo fungovat železniční spojení Leningrad – Moskva, Stalin oficiálně vyhlásil konec obléhání Leningradu.