Peklo ve Východním Prusku

Sovětská ofenzíva ve Východním Prusku vyvrcholila útokem na mohutnou pevnost Königsbergu ( Královec, dnes ruských Kaliningrad ). Rudá armáda zde nasadila jednu z nejmocnějších koncentrací dělostřelectva a bombardovacího letectva za celou 2. světovou válku. Této ohnivé smršti nemohli němečtí obránci odolat a po necelých čtyřech dnech těžkých bojů kapitulovali.

Königsberg byl centrem Východního Pruska, zemědělské oblasti s mnoha jezery. Chloubou města, které mělo před válkou přes 350 000 obyvatel, byla slavná univerzita a výstavní katedrála. Válka vstoupila do této části Německa na podzim 1944, kdy po porážce německé skupiny armád Střed v Bělorusku ( operace Bagration ) postupovala sovětská vojska dále na západ. Na Východní Prusko zaútočil částí svých sil 2. běloruský front generála Konstantina Rokossovského a plnou silou i 3. běloruský front generál Ivana Čerňachovského, od února 1945 pak tomuto frontu velel Alexandr Vasilevskij. K tomu ze severu na jih pronikal podél mořského pobřeží 1. pobaltský front generál Ivana Bagramjana.

Rychlými útoky se Rudé armádě podařilo dočasně obklíčit Königsberg a obsadit celý Samlandský poloostrov, kterým procházely kolony německých uprchlíků, snažících se uniknout do přístavu Pillau a následně na lodích do německého vnitrozemí. Wehrmacht však podnikl v březnu 1945 rázný protiútok, kterým vytvořil koridor mezi Pillau a Königsbergem. Při znovuzískání několika německých obcí, předtím dobytých Rudou armádou, nacházeli vojáci stopy krutého násilí páchaného Sověty na civilním obyvatelstvu ( především znásilňování a také vraždění žen ). To mělo vliv na následný tuhý německý odpor, který se v této fázi války mohl zdát již naprosto zbytečným. Fronta v této oblasti se na 40 dnů stabilizovala, ale poté události nabraly spád.

( Dobře známý snímek jednoho z postavení protitankového kanonu Pak 40 ráže 75 mm v Königsbergu )

V té době byla pozornost vrchního velení Rudé armády zaměřena na útok proti Berlínu. Sovětský generální štáb si však byl vědom rizika úderu do boku vojsk na hlavním směru i možnosti posilování obrany německého hlavního města z jiných úseků fronty. Proto vrchní velení přikázalo zničit co nejdříve nepřátelská uskupení na bocích sovětského postupu, to se v plném rozsahu týkalo i jednotky Wehrmachtu v Königsbergu a na Samlandském poloostrově. 1. pobaltský front byl zrušen a jeho vojska byla přesunuta do sestavy 3. běloruského frontu, který měl po sloučení celkem deset vševojskových armád. Jeho hlavním strategickým cílem zůstával Königsberg. K jeho dobytí velení frontu vyčlenilo čtyři armády.

Východní Prusko bránila skupina armád Sever o síle asi 30 divizí. Obraně Königsbergu velel generál pěchoty Otto Lasch, jenž měl k dispozici pouze pět pěších divizí o celkovém počtu asi 50 000 mužů. Dvě z nich byly tzv. divize lidových granátníků. Šlo o „odlehčené“ pěší divize stavěné nacistickým Německem od podzimu 1944. V sestavě měly menší počet mužů a prakticky jim scházelo veškeré divizní dělostřelectvo. Mužstvo tvořili zčásti ostřílení veteráni, zčásti nováčci a zčásti příslušníci Luftwaffe a Kriegsmarine, kteří byli stále více přidělováni k útvarům pozemního vojska. Bojová hodnota těchto divizí nesnesla srovnání a řadou dalších divizí Wehrmachtu, přesto se tyto svazky většinou překvapivě osvědčily v obranných bojích. Kromě toho zařadil generál Lasch do obranné sestavy Königsbergu mnoho paravojenských jednotek ( policie, Volkssturmu, Hitlerjugend a dokonce hasičů ). Tím papírově zvýšil celkový počet obránců asi na dvojnásobek, ale kvalita nově povolaných jednotek byla velmi nízká.

( K obraně města se včetně pravidelných jednotek Wehrmachtu, Luftwaffe a Kriegsmarine chystali i příslušníci Volkssturmu )

Základ obrany představoval pevnostní systém postavený koncem 19. století, který byl v roce 1945 zpevněn mnoha obrannými pozicemi horečně budovanými za masového nasazení civilního obyvatelstva. Těch nakonec zůstalo ve městě počátkem dubna 1945 okolo 100 000. Königsberg obtáčelo důmyslné obranné pásmo tvořené třemi soustředěnými kruhovými liniemi opevnění, chráněných minovými poli a kulometnými hnízdy s možností křížové palby. Hlavní problém těchto postavení byl v jejich statickém charakteru, který útočníkovi umožňoval najít a překonat slabé místo obrany.

Vlastní útok na Königsberg provedly čtyři armády 3. běloruského frontu za podpory 2 400 letadel ze sestavy tří leteckých armád a letectva Baltického loďstva. Operace se zúčastnilo asi 136 000 mužů, 5 200 děl a minometů a více než 500 tanků. Útok se stal velkou materiální bitvou, kterou Rudá armáda posílená spojeneckými dodávkami nad Wehrmachtem nemohla prohrát a také jí neprohrála.

( Rudoarmějci se za podpory 76 mm kanonu probíjejí do centra města )

Dobývání města otevřela 2. dubna 1945 čtyři dny trvající palebná příprava, při které bylo využito prakticky všechno dělostřelectvo nacházející se v sestavě 3. běloruského frontu, navíc mimořádně posílené o děla kalibrů 152 a 203 mm. Do ostřelování se zapojili i těžké kanony sovětských válečných lodí. Sovětský útok na Königsberg představuje ( vedle bitvy o Berlín ) jednu z největších koncentrací dělostřelectva proti městu za celou válku. Nepřetržité ostřelování bořilo celé bloky domů a další salvy obracely trosky znovu naruby ( pro představu dva sovětské fronty účastnící se Východopruské operace měly k dispozici na 13 000 000 granátů a min ). Pro špatnou viditelnost vzhledem k mlze a dešti však mohla Rudá armáda využít velmi omezeně své bombardovací letectvo. I tak se po čtyřech dnech masivního ostřelování zdálo, že veškerá obranná postavení v první linii protivníka i v hloubce jeho sestavy musí být rozbita na padrť.

6. dubna v pravé poledne zahájily jednotky 3. běloruského frontu zteč Königsbergu. Všude se vznášela oblaka kouře, ulice blokovaly povalené zdi a jiné trosky, rozstřílená vozidla, mrtví koně a lidská těla. Někteří vyděšení civilisté pobíhali kolem svých hořících domů, jiní seděli otupělí a apatičtí tam, kde je sovětská dělostřelba zrovna zastihla. V den útoku se zlepšilo počasí a sovětské letectvo se přidalo k masivnímu bombardování. Tři letecké armády ještě posílily jednotky strategického dálkového bombardovacího letectva pod velením maršála Golovanova. Nálety probíhaly při minimálním odporu ze strany německé protiletadlové obrany, které v těchto chvílích odrážely masy útočících sovětských tanků. Německé stíhací letouny se na obloze již prakticky neobjevovaly.

( Do odrážení útoků sovětských tanků a pěchoty museli Němci nasadit i svá protiletadlová děla, jako např. tento Flak 38 ráže 20 mm, to vedlo k téměř beztrestnému pohybu sovětský letounů nad městem )

Na hlavních směrech útočila ze severu na jih 43. armáda generálplukovníka Bělobordova, 39. armáda generálporučíka Ljudnikova, která měla kromě průlomu opevnění také zvláštní úkol, přerušit spojení mezi Königsbergem a přístavem Pillau a tím zabránit přísunu posil do obleženého města a ústupu jeho obránců. Naproti oběma armádám útočila z jihu zesílená 11. gardová armáda generálplukovníka Galickije. Na pomocném směru postupovala z východu na západ 50. armáda generálporučíka Boldina. Přes zasazené těžké údery si obránci zachovali v prvních dnech bojů svou bojeschopnost a ustupovali pouze velmi pomalu, přitom se snažili bránit klíčové body obrany města, jakými byla např. pevnost č. 5 na severu obranného perimetru a č. 8 na jihu. Masivní opevnění vydrželo i přímé zásahy.

Hned první den útoku se sovětské pěchotě podařilo prorazit německá postavení na první linii obrany a vklínit se do druhé, i když za cenu vysokých ztrát. Klíčové pevnosti na severu i na jihu se nepodařilo dobýt, ale Sověti je obešli a pokračovali v pomalém probíjení se vpřed. Tankisté, posádky samohybných děl a doprovodní pěšáci překonali druhou obrannou linii ze severu 7. dubna a sbíhavě postupovali ke středu města. Z něj již zbyly pouze hromady sutin, ve kterých se narychlo stavěly improvizované barikády a zátarasy. Ty spolu se třetí linií obrany zdržely postup Sovětů, ale všem bylo jasné, že ne nadlouho.

( Bitva o Königsberg právě skončila a do sovětského zajetí zamířilo na 70 000 německých obránců )

V této fázi bitvy se německé jednotky pokusily o zoufalý protiútok západním směrem s cílem prorazit nyní již opět zablokovaný ústupový koridor na Pillau a odsunout co nejvíce civilistů. Tyto pokusy však byly zmařeny a mnoho obyvatel zahynulo v sovětské přehradné palbě. Jednotky 11. gardové armády ovládly hlavní nádraží, avšak až po těžkém boji, kdy se bojovalo o každý vagón, změněný v provizorní palebné stanoviště. Dobytím königsberského nádraží se definitivně přerušilo spojení města s okolím. Krátce poté, za necelých 48 hodin po vypuknutí útoku, dosáhla obě útočná sovětská čela ze severu i z jihu břehů řeky Pregel, jež protéká městem. O osudu Königsbergu bylo prakticky rozhodnuto, nyní potřebovali Sověti co nejdříve zlikvidovat poslední zbytky odporu na třetí linii obrany. Následoval opět bojů o každý dům, při které postupovalo sovětské dělostřelectvo spolu s pěchotou a pálilo z bezprostřední blízkosti na německá postavení. Němcům docházela nejen munice, ale prakticky úplně upadla morálka a to především při pohledu na civilní obyvatelstvo, které žádalo vlastní vojáky o ukončení nesmyslného boje. Většina obránců i obyvatel města si uvědomila, že boj proti obrovské přesile již ztratil smysl.

Generál Lasch si byl rovněž vědom utrpení civilistů i vlastních mužů. Vyslechl tak nakonec opakovanou výzvu maršála Vasilevského k zastavení bojů a 9. dubna 1945 kolem 21:00 podepsal kapitulaci. Odpor pevnostního města Königsbergu trval 81 hodin a stál na obou stranách několik desítek tisíc životů. Rudé armádě se vzdalo na 70 000 obránců. To co odehrávalo v ruinách Königsbergu po jeho dobytí zcela jistě nebude nikdy patřit ke slavným stránkám Rudé armády. Německé obyvatelstvo bylo později vysídleno a dosud německý Königsberg, přejmenovaný na Kaliningrad, se stal součástí Sovětského svazu. Dnes patří Ruské federaci.