Bitva v Jávském moři, 1942 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Bitva v Jávském moři

Jasné japonské vítězství

V únoru roku 1942 Japonci rychle postupovali jihozápadním Pacifikem. Po dobytí Singapuru se chystali obsadit také Nizozemskou východní Indii, čemuž se Spojenci snažili za každou cenu zabránit. Úkol postavit se japonským námořním silám připadl kontraadmirálovi Karlu Doormanovi, jehož lodě statečně čelily silnému nepříteli.

Japonský útok na hlavní pacifickou základnu Američanů v Pearl Harboru znamenal pro americkou společnost obrovský šok. Rozeběhnutá a dlouho připravovaná japonská válečná mašinérie v následujících týdnech zasazovala Spojencům v Pacifiku a Indickém oceánu ránu za ranou. Pro Brity představoval otřes srovnatelný s přepadením Havajských ostrovů letecký úder japonských bombardérů proti operačnímu svazu Z, při němž byly potopeny moderní bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník Repulse. Expanze pokračovala, Japonci se vylodili na Filipínách a 14. armáda generálporučíka Masahary Homy nezadržitelně postupovala souostrovím. Proti agresi japonského císařství se postavily státy přímo ohrožené bezohledným postupem novodobých samurajů. Dne 15. ledna 1942 bylo vytvořeno společné velení ABDA, zahrnující vojenské síly USA, Velké Británie, Nizozemska a Austrálie.

Nizozemci sice neodolali útoku německých vojsk v Evropě, jejich královská vlajka však stále vlála nad ohromným koloniálním územím v podobě Nizozemské východní Indie. Za vrchního velitele sil ABDA byl vybrán britský polní maršál sir Archibald Wawell, do čela spojeneckých námořních jednotek postavili dosavadního velitele amerického Asijského loďstva admirála Thomase C. Harta. Po velkých ztrátách, způsobených japonskými leteckými údery, Spojencům v oblasti stále zbývalo určité množství válečných lodí včetně lehkých a těžkých křižníků. Z nich byl sestaven společný operační svaz ABDA, jehož velitelem se stal zkušený nizozemský kontraadmirál Karel Doorman. Jak se ukázalo, volba padla na správného muže. Doorman se tváří v tvář mnohem silnějšímu nepříteli ukázal jako rozhodný velitel a přestože ve své jediné bitvě prohrál, morální síla a odvaha jej zapsaly do historie.

( Kontraadmirál Karel Doorman, velitel spojeneckého operačního svazu ABDA )

Kontraadmirál se rozhodl použít své síly co nejefektivněji a pokusit se zastavit japonský postup k souostroví Holandské východní Indie. Nebyl však motivován jen obranou území nizozemské koruny. Hlavním důvodem pro pokus o odražení nepřítele byly obrovské zásoby ropy, které se zde nacházely a pro Japonce představovaly jeden z klíčových cílů jejich tažení proti západním mocnostem. Japonsko samo totiž nedisponovalo nalezišti strategicky nesmírně cenné ropy, jíž muselo dovážet. Bez plynulého přísunu pohonných hmot však jejich letecké i námořní síly mohly být snadno paralyzovány. Jestliže tedy japonští generálové a admirálové hodlali rozšířit císařské panství do široké oblasti Pacifiku, museli zajistit pro postup ropné zdroje. Na ostrovech se navíc nacházela ložiska wolframu a dalších strategicky důležitých surovin. Odražení pokusu o ovládnutí nizozemské državy by tedy pro ně mělo závažné důsledky. Japonci však obsadili Bali, vylodili se na Sumatře a rozhodli se zasadit Spojencům v oblasti finální úder, představovaný dobytím klíčového ostrova Jáva. Část velitelských struktur byla za této situace evakuována a obrana ostrova svěřena Doormanově svazu a pozemním silám, tvořeným Nizozemci, Brity, Australany a Američany. Obranu velmi stěžovala skutečnost, že nad Jávským mořem dokázali Japonci vybojovat naprostou nadvládu ve vzduchu a jejich bombardéry prakticky nerušeně napadaly pozemní i námořní cíle.

Japonci do oblasti vyslali dva mohutné svazy, Západní útočnou skupinu pod velením admirála Džisaburo Ozawy a Východní útočnou skupinu, jíž velel viceadmirál Takeo Takagi. Západní skupinu tvořily vlajkový těžký křižník Chokai, letadlová loď Ryujo, hydroplánová loď a 56 transportních plavidel. Svaz zajišťovala bojová skupina těžkých křižníků Mikuma, Mogami, Kumano a Suzuya. Východní skupinu tvořily dva těžké a dva lehké křižníky a třináct torpédoborců. Byly rozděleny do tří kooperujících skupin, až v bezpečné vzdálenosti za nimi postupovaly nákladní a výsadkové lodě, připravené k provedení obojživelné operace. Celkem šlo o 41 plavidel. Karel Doorman postavil z dostupných lodí spojený operační svaz, tvořený dvěma těžkými a třemi lehkými křižníky, doprovázenými devíti torpédoborci. Za vlajkovou loď si zvolil nizozemský lehký křižník De Ruyter a chtěl se pokusit nepřátelské síly odrazit. Pokud by výrazným způsobem oslabil jejich bojové jednotky, musel by se svaz obrátit na ústup, neboť by Japonci čelili hrozbě zničení pomalých a minimálně ozbrojených dopravních plavidel.

( Vlajková loď admirála Doormana, nizozemský lehký křižník De Ruyter )

Spojenecký svaz i Východní bojová skupina se vzájemně přiblížily severně od pobřeží ostrova Jáva, který si spojenecké velení zvolilo za jádro obrany souostroví a umístilo na něj velitelské stanoviště. Obě bojová uskupení se blížila, Doorman zvolil liniovou formaci, plul v jejím čele na můstku De Ruyteru, za ním postupovaly těžké křižníky. Nejprve britský Exeter a americký Houston, za nimi australský lehký Perth a nizozemský Java. Formaci křižníků doprovázely torpédoborce. Jádro japonské bojové síly tvořily těžké křižníky Nachi a Haguro, za nimi pluly dvě linie torpédoborců, jednu vedl lehký křižník Jintsu, druhou další lehký křižník Naka. Početní převahu měli Japonci, především v počtu děl, která při nadcházejícím hladinovém střetnutí hrála klíčovou úlohu. Jejich těžké křižníky disponovaly celkem 20 děly ráže 203 mm, zatímco Doormanovy Houston a Exeter jich měly jen 15. Tyto mohutné zbraně mohly vést boj na vzdálenost mimo efektivní dostřel slabších kanonů lehkých křižníků a torpédoborců. Takagi byl ve výhodě i v dalších ohledech. Šlo především o vzdušnou převahu a zní plynoucí možnost používat letecký průzkum a také výkonná japonská torpéda. Na rozdíl od běžně zavedených torpéd ráže 533 mm měla japonská torpéda typ 93, známá jako dlouhé kopí, ráži 610 mm a enormní dostřel. Při rychlosti snížené na 36 uzlů dosáhlo vzdálenosti 40 km.

Další obrovskou výhodou Takagiho velitelů byla jejich perfektní secvičenost. Japonští důstojníci i mužstvo po celá léta trénovali nejrůznější způsoby námořních operací a každý přesně věděl, jak plnit svůj úkol. Doorman velel narychlo sestavenému svazu z lodí čtyř států. Jeho muži byli stejně odhodlaní jako Japonci, ovšem dosud prováděli výcvik podle jiných pravidel a každé z loďstev se připravovalo na operace odlišného druhu. Přes veškerou snahu tedy musela jejich spolupráce a koordinace v ohni bitvy skřípat. Střetnutí začalo v 16:16, když japonské těžké křižníky zahájily ze vzdálenosti 14 námořních mil palbu na spojenecká plavidla. Doorman se pokusil učinit logický krok, rychle zkrátit vzdálenost mezi oběma svazy, aby mohl do boje zapojit i 152 mm děla svých lehkých křižníků a vyrovnat tak deficit v palebné síle nejtěžších zbraní. První minuty bitvy probíhaly jako klasické námořní střetnutí, kdy salva střídala salvu z obou stran fronty. Podařilo se zasáhnout křižník Nachi, na němž spojenečtí námořníci pozorovali oranžový výbuch, exploze granátu však silně pancéřovanou loď z boje nevyřadila.

( Britský těžký křižník HMS Exeter se snaží vyhnout japonským bombám )

Nad spojeneckými plavidly začaly kroužit plovákové letouny, vyslané s katapultů japonských křižníků, vzdušný průzkum pak předával svému svazu koordináty pro řízení palby. Výsledek se dostavil v podobě dvou zásahů křižníku Houston, ani jeden z granátů však nezpůsobil vážnější škody. O zkrácení vzdálenosti se ale pokoušely i japonské eskadry torpédoborců, protože je podle zavedené taktiky vedl lehký křižník, vyzbrojený kanony ráže 140 mm. Ze vzdálenosti 9 námořních mil tak začal lehký křižník Jintsu ostřelovat nejbližší spojenecké torpédoborce, aniž jej mohly svými 120 mm děly na takovou vzdálenost zasáhnout. Oba svazy manévrovaly a po čtvrt hodině pluly přibližně rovnoběžně. Takagi vydal v 16:31 svým torpédoborcům rozkaz k zahájení torpédového útoku, všechna torpéda však na značnou vzdálenost své cíle minula. Další torpédová salva v 17:08 již měla úspěch, nizozemský torpédoborec Kortenear dostal zásah, který mu zlomil trup, a plavidlo se začalo rychle potápět. De Ruyter stále udržoval kurz, ovšem ostatní lodě manévrovaly ve snaze vyhnout se řítícím se torpédům, přitom se však jejich formace rozpadla. Křižník Exeter byl při obratu zasažen granátem ráže 203 mm, bohužel do strojovny, následná poškození způsobila pokles rychlosti na 13 uzlů.

Odhodlaný Doorman však neustupoval a vydal rozkaz k provedení torpédového úderu, jímž chtěl především ochránit těžce poškozený Exeter. Proti japonským plavidlům vyslal torpédoborce Electra, Jupiter a Witte de With, jejich odvážný manévr však skončil tragicky. Z rychle plujícího Whitte de With se uvolnila hlubinná nálož, spadla vedle trupu a vzápětí explodovala, takže poškozený torpédoborec musel útok přerušit. Jupiter vůbec nedokázal zaujmout vhodnou palebnou pozici a nejhůře dopadla Electra. Když vyplula z vlastní dýmové clony, ocitla se nečekaně před trojicí japonských torpédoborců a křižníkem Jintsu. Než stačila posádka vypálit torpéda, zasáhla loď prudká dělostřelecká palba. Torpédoborec zarámovalo několik salv, vypukly na něm prudké požáry a začal rychle klesat pod hladinu.

( Japonský lehký křižník Jintsu neměl s Electrou žádný problém )

V průběhu střetnutí ztratil Doorman dva torpédoborce, těžký křižník a další torpédoborce byly vyřazeny z boje. Za takové situace mu nezbylo než se v 18:30 pokusit zformovat své poničené síly a stáhnout se z bojiště. Nepříteli přitom svaz ABDA nedokázal způsobit žádné viditelné škody. Poškozené Exeter a Witte de With dopluly do přístavu Surabaja, kam později dorazily i americké torpédoborce z Doormanova svazu. Musely se odpojit, aby doplnily povážlivě se tenčící zásoby paliva i chybějící torpéda. Karlu Doormanovi zůstaly čtyři křižníky a dva torpédoborce a přestože byl jeho svaz oslaben, rozhodl se pro další vedení boje. Vydal se podél jávského pobřeží s cílem najít nepřátelské transportní lodě, zničit je a zabránit tak provedení invaze. Postihla jej však další ztráta, torpédoborec Jupiter náhle ozářila prudká exploze a začal se rychle potápět. Dodnes není jasné, zda omylem vplul do okraje nizozemského minového pole, nebo jej torpédovala japonská ponorka. Již třetí loď svazu ABDA skončila na mořském dně. Navíc jeho poslední torpédoborec Encounter našel na hladině posádku z potopeného Kortenaeru, zastavil a zahájil záchrannou operaci. S trosečníky pak odplul do přístavu Surabaja.

Přestože admirál Doorman přišel o veškeré torpédoborce, nehodlal se stáhnout a se svými čtyřmi křižníky pátral po nepříteli. Byl přesvědčen, že v noční bitvě by mohl využít momentu překvapení a rozhodným dělostřeleckým útokem vyřadit jádro nepřátelského svazu. S notnou dávkou štěstí by se mu i za stávajícího oslabení mohlo podařit zvrátit vzájemný poměr sil ve svůj prospěch. Přestože byl některými námořními důstojníky později jeho krok kritizován, nelze Doormanovi upřít, že projevil mimořádnou rozhodnost a odvahu. V noční tmě jej však nalezl průzkumný letoun nepřítele a osvětlil světlicemi. Přes manévrování se již svazu nepodařilo vzdušnému stopaři uniknout. Po 23. hodině spatřily hlídky na De Ruyteru japonské těžké křižníky a Spojenci zahájili palbu, kterou protivník okamžitě opětoval. Oba svazy se však po chvíli opět vzdálily a zmizely ve tmě. Japonci však dokázali pohyb spojeneckého svazu sledovat a ve 23:20 zahájili zdrcující úder. Ze vzdálenosti 7 000 m vypustili Nachi a Haguro dohromady dvanáct torpéd, která se v naprosté tmě řítila k cíli.

( Japonské dlouhé kopí, torpédo typ 93 ráže 610 mm bylo skutečně vražednou zbraní )

Japonští důstojníci netrpělivě sledovali obzor, který náhle rozzářil plamen. De Ruyter byl zasažen v polovině trupu a vypukly na něm požáry. Posádka se snažila loď zachránit, potom však oheň dosáhl skladišť munice a došlo k druhé, mnohem mohutnější explozi, po níž křižník rychle klesl pod hladinu. Svou poslední bitvu nepřežil admirál Karel Doorman a 371 jeho mužů. Čtyři minuty po zásahu vlajkové lodi zasáhlo další torpédo i křižník Java, jemuž výbuch doslova utrhl zadní část trupu. I tato spojenecká loď zmizela pod hladinou. Velitelé Houstonu a Perthu uposlechli posledního Doormanova rozkazu, ponechali trosečníky v moři a ustoupili do Batávie. Bitva v Jávském moři tak skončila jednoznačným japonským vítězstvím a to nejen taktickým v podobě zničení většiny spojeneckých lodí, ale i strategickým, neboť již nic nemohlo ohrozit vyloďovací operace na Jávě, tedy hlavnímu cíli tohoto tažení. Spojencům nezbylo než nařídit zbylým lodím ústup z oblasti, kterou ovládl nepřítel. Při stahování však utrpěli další citelné ztráty.

Křižníky Houston a Perth vpluly 28. února ráno do Bantenského zálivu, kde se jim podařilo objevit hledané transportní lodě. Na zakotvené cíle zahájily palbu, kterou přerušily až po přiblížení torpédoborce Fubuki, který na ně odpálil torpéda. Oba křižníky se jim dokázaly vyhnout, torpéda však pokračovala k pobřeží a zasáhla vlastní transportní loď. Křižníky pak pluly k Sundskému průlivu, kde se ale dostaly do boje s velkou japonskou přesilou, která jim přehradila cestu. Spojenci se přesto pustili do předem prohraného boje s těžkými křižníky Mogami a Mikuma, lehkými Natori a Jura a devíti torpédoborci.

( Americký těžký křižník USS Houston vedl statečný, leč marný boj proti velké japonské přesile )

Těžký Houston vedl heroickou bitvu s mnohanásobnou přesilou. Půl hodiny po půlnoci však byl křižník prakticky zničen a potápěl se, velitel vydal přeživším rozkaz k jeho opuštění. Spásy nedosáhl ani těžce poškozený Exeter, který 28. února pomalu odplouval od jávských břehů, doprovázen torpédoborci Pope a Encounter. Jejich polohu však odhalil Takagi a rozhodl se válečné lodě zničit stůj co stoj. Vyslal proti nim ohromnou přesilu, těžké křižníky Nachi, Haguro, Ashigara a Myoko, doprovázené torpédoborci. Boj začal v 11:20, když Japonci otevřeli soustředěnou palbu těžkými děly.

Velitel Exeteru vydal svým torpédoborcům rozkaz odplout nejvyšší rychlostí z bojiště a zachránit se. Věděl, že jeho situace je beznadějná. Po zásazích dělostřeleckými granáty byla na jeho lodi vyřazena strojovna, dělostřelecké věže ztratily přísun energie a v trupu začaly zuřit požáry. Nakonec jej dorazil útok japonských torpédoborců, po němž se Exeter potopil. Neunikly ale ani oba torpédoborce. Encounter zasáhly granáty těžkých křižníků během ústupu a potopil se deset mil od Exeteru. Starý americký Pope položil kouřovou clonu, potom se mu podařilo zmizet v lokální bouřce. Objevily jej však bombardéry z letadlové lodi Ryujo a přestože posádka prudce manévrovala, jedna bomba explodovala v blízkosti strojovny a vyřadila pohonný systém. Jeho zkázu dokonaly granáty těžkých křižníků. Zkáza torpédoborce Pope představovala poslední dějství bitvy v Jávském moři, kterou nelze označit jinak než jako jednoznačné japonské vítězství. Císařská admiralita nabyla pocitu neporazitelnosti, z něj ji ale US Navy vyvedlo již v květnu během bitvy v Korálovém moři a krátce po ní v červnu 1942 i u Midway, kde Japonci strategickou iniciativu ztratili.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt