Šnečí postup Spojenců na Apeninském poloostrově

Čtyři měsíce od vylodění v Itálii v září 1943 byly spojenecké síly zastaveny 120 km na jih od Říma. Jejich postup byl v důsledku mimořádně špatných povětrnostních podmínek a urputného odporu nepřítele stále pomalejší. V cestě jim stála mohutná Gustavova linie, která tvořila hranici Němci obsazeného italského území. Po kapitulace Itálie 8. září se sice Osa Berlín – Řím rozpadla, ale síly Třetí říše pod velením polního maršála Alberta Kesselringa byly i přes své poměrně omezené zdroje odhodlány udržet co největší území bývalého spojence.

Řetěz výhodně umístěných opevnění tvořících Gustavovu linii se táhl od Ortony na pobřeží Jadranu přes Abruzzy, podél řeky Rapido a k ústí řeky Garigliano na pobřeží Tyrhénského moře. Jeho nejsilnějším a nejdůležitějším místem byl vrchol Monte Cassino, tyčící se do výše 518 m nad údolím Liri a ovládající hlavní silnici na Řím. Po téměř katastrofálním vylodění u Salerna si americká 5. armáda pod velením generálporučíka Marka Clarka do 2. ledna 1944 úporně razila cestu po západním pobřeží Itálie směrem k severu. Snažila se Cassino obejít a izolovat, aby se vyhnula přímému útoku na strmých svazích, který by si nepochybně vyžádal značné ztráty, ale tento pokus jí nevyšel.

Po sérii nerozhodných střetnutí s německou 10. armádou generála Heinricha von Vietinghoffa se Clark zastavil, přeskupil síly a se souhlasem generála Sira Harolda Alexandra, vrchního spojeneckého velitele ve Středomoří, se chystal k dalšímu postupu. Pokus byl naplánován na 12. ledna. Tentokrát se ovšem objevil nový faktor. Americký 2. sbor a britský 10. sbor s podporou Francouzského expedičního sboru měly provést útok, kterým by přinutily protivníka přisunout na bojiště zálohy nacházející se v okolí Říma. Zároveň probíhaly i přípravy na náhlé obojživelné vylodění o 90 km dál na sever, za Gustavovou linií, kde se očekával slabší nepřátelský odpor. Pro tuto obojživelnou operaci s kódovým označením Shingle, na jejíž provedení intenzivně naléhal britský ministerský předseda Churchill, byl vybrán americký 6. sbor generálmajora Johna Lucase. Operace však vyžadovala souhlas amerického prezidenta, neboť zdržovala přesun 56 amerických výsadkových lodí pro tanky  ( LST ) ze Středozemního moře do Anglie v rámci již značně pokročilých příprav na vylodění v Normandii.

( Němečtí vojáci v ruinách kláštera )

Alexandr řekl Clarkovi, že cílem vylodění u Anzia, které bylo zahájeno 22. ledna ve 2 hodiny ráno, je přerušení hlavních německých komunikací v Albanských vrších jihovýchodně od Říma a ohrožení týlu nepřátelských jednotek na Gustavově linii. Ve svých rozkazech Lucasovi však Clark tento cíl poněkud zamlžil. Americké jednotky podle nich měly dobýt a zabezpečit předmostí v okolí Anzia a potom postupovat na Albanské vrchy. Proto operace po celou dobu trpěla neustálými spory o prioritu cílů.

Operace Shingle přesto začala slibně. Vojska se při vylodění nesetkala s žádným odporem a několik Němců, kteří se u Anzia nacházeli, bylo výsadkem naprosto zaskočeno. Pak však Lucas soustředil všechno své úsilí na to, aby jednotky, které mu byl podřízeny ( americkou 3. pěší divizi pod velením generálmajora Luciana Truscotta a britskou 1. pěší divizi generálmajora Williama Penneyho ), dostal i se zásobami a výzbrojí na břeh a zabezpečil své postavení. Šest dní po vylodění u Anzia sahalo předmostí maximálně 16 km do vnitrozemí a po další dlouhé měsíce se jeho hranice nepohnula kupředu. Ministerský předseda Churchill v Londýně byl vzteky bez sebe.

( Američané se vyloďují v Anziu )

Podle vlastního tvrzení neměli Němci 22. a 23. ledna v oblasti Anzia skutečně žádné větší síly. Angloamerické úderné skupině nestály v cestě do Říma vzdáleného 60 km prakticky žádné překážky, neboť německé zálohy byly z této oblasti skutečně přesunuty na jih, aby podporovaly 10. armádu v okolí Cassina. Po těchto dvou kritických dnech, kdy měli Spojenci Řím na dosah ruky, však začaly přicházet první jednotky německých posil. Generálplukovník Eberhard von Mackensen, velitel 14. armády rozmístěné v severní Itálii, byl pověřen úkolem zahnat Lucase do moře. Brzy měl k dispozici více než 8 divizí ( část z nich tankových ), které se přesouvaly k rovné pláni za Anziem a rovněž značnou dělostřeleckou podporu řízenou z pozorovacích stanovišť na vrcholcích okolních kopců. Granáty dopadaly prakticky na každý kousek předmostí. Mezitím německé pěší a tankové hlídky prováděly agresivní hlídkovou činnost podél obranného perimetru 6. sboru.

Postavení často měnila své držitele a po jednom strašlivém nočním útoku se z původního počtu 767 amerických rangers dostalo do bezpečí vlastních linií pouhých šest. Generál Clark vyslal k posílení předmostí u Anzia další dvě divize. Po celý únor intenzita bojů stoupala, neboť Němci neustále útočili. Mackensenův hlavní úder přišel 16. února. O dva dny později se jeho předsunuté jednotky ocitly pouhých 10 km od pobřeží. Třebaže to Němci nevěděli, v cestě jim stála pouze tenká linie pěchoty podporovaná týlovými složkami. Naštěstí pro Spojence se však Němci protiútoky vyčerpali natolik, že svého úspěchu nebyli schopni využít.

( Američtí pěšáci po dalším nezdařeném útoku )

Němci vyvíjeli stálý tlak na celý angloamerický perimetr a to i přes těžké ztráty, které jim působilo zejména spojenecké letectvo mající nad Luftwaffe zhruba desetinásobnou převahu. I dělostřelectvo 6. sboru mělo mnohem větší zásoby munice než protivník a dokázalo této skutečnosti vhodně využít. Během rozhořčených bojů, v nichž byly některé prapory na obou stranách zredukovány na méně než 100 mužů, se Clark rozhodl pod záminkou zdravotních důvodů Lucase odvolat a nahradit jej energičtějším generálem Lucianem Truscottem. Dne 1. března Mackensen rozpačitě hlásil maršálu Kesselringovi, že nemá dostatek sil na zlomení spojeneckého odporu, načež byly další ofenzivní operace zrušeny.

Ani Truscott nebyl dostatečně silný na to, aby prolomil kruh Němců, takže následovalo dlouhé patové období. Tato situace velice připomínala západní frontu za 1. světové války. Unavení vojáci trpěli v chladu, dešti a bahně a mezitím se často utkávali v zuřivých místních potyčkách, při nichž přecházeli přes krátery rozrytou zemi nikoho a ve kterých ani jedna strana přitom nezískala či neztratila více než pár metrů území. Churchill, který se o 6. sboru vyjadřoval v prvních dnech po vylodění tak kriticky, později napsal pro operaci Shingle výstižný epitaf: „ Anzio bylo příběhem velké příležitosti a zmařených nadějí, slibného začátku na naší straně, rychlého protivníkova vzpamatování a odvahy na obou stranách.“

( Obě bojující strany nesmírně strádali hlavně v důsledku špatného počasí )

Zatímco počátkem ledna probíhaly přípravy na operaci Shingle, 5. armáda bušila do Gustavovy linie. Utrpěla přitom značné ztráty, aniž dosáhla významnějšího úspěchu. Dne 25. ledna, dva dny po vylodění u Anzia, se Clark rozhodl pro operaci, které se předtím snažil vyhnout – čelní útok na masiv Cassina bráněný XIV. tankovým sborem generálporučíka Fridolina von Senger und Etterlina. K tomuto sboru patřily některé z nejlepších jednotek v německé armádě. Toto významné postavení se nacházelo v neschůdném terénu a bylo chráněno minovými poli, zátarasy z ostnatého drátu a několika strategicky umístěnými železobetonovými bunkry se širokým palebným polem. Proti němu stála nejčerstvější divize 5. armády, americká 34. pěší, pod velením generálmajora Charlese Rydera. Francouzský expediční sbor měl současně provést diverzní útok na pravém křídle, aby odlehčil 34. divizi, třebaže jeho velitel, generál Alphonse Juin, neviděl v přímém útoku na Cassino žádnou perspektivu.

Pro desítky tisíc spojeneckých i německých vojáků, kteří se ve dne brodili v blátě a v noci mrzli za neutuchajícího rachotu ručních zbraní a dunění výbuchů, tak začal nekonečný zlý sen. Odolnost a vytrvalost vojáků byly vystaveny nesmírně těžké zkoušce. Přes statečný a dobře vedený boj Juinových severoafrických jednotek, které měly Ryderovi ulehčit situaci, zbyl do 11. února z 34. divize pouhý stín, ale ani tentokrát se nepodařilo dosáhnout významnějších úspěchů. Třebaže Clark tou dobou nasadil do boje své poslední čerstvé jednotky, nabídku generála Alexandra, aby úkol dobýt Cassino převzala záloha jeho skupiny armád, přijal s nevolí. Tvořil ji novozélandský sbor pod velením generálporučíka Bernarda Freyberga ( novozélandská 2. divize, indická 4. divize a britská 78. divize ), stažený od britské 8. armády na východním pobřeží, kde boje nebyly tak intenzivní. Velitel 5. armády zřejmě nechtěl, aby britské jednotky sklidily slávu za dobytí výšiny, na jejichž svazích bylo prolito tolik americké krve. Nakonec mu však nezbývalo nic jiného než váhavě souhlasit.

( Klášter po náletu spojeneckých bombardérů )

Než Freyberg obnovil útočné operace, předložil žádost, která ve své době i později vyvolala protichůdné názory. Vzhledem k předpokladu, že Němci používají benediktinského kláštera ze14. století stojícího na vrcholu Monte Cassina jako dělostřelecké pozorovací stanoviště, požádal o jeho bombardování. Ani Clark, ani Alexandr předtím nepovažovali historickou budovu za legitimní cíl, ale Freybergovu požadavku vyhověli s tím, že jako polní velitel nejlépe ví, co je pro záchranu životů jeho mužů z vojenského hlediska žádoucí. Dne 15. února 1944 v ranních hodinách tedy na Cassino nalétlo ve dvou vlnách 222 bombardérů, které na historické opatství shodily 450 tun pum. Když se usadil prach a z celého světa začaly proudit rozhořčená slova odsouzení, Němci trosky obsadili a začali se v nich opevňovat.

Dne 16. února zaútočila 4. indická divize od severovýchodu, z téhož směru, který předtím zvolila i zdecimovaná americká 34. divize a se stejně mizivým výsledkem. Útoky mohly probíhat pouze na úzkých frontách sevřených skalními stěnami, problémy zásobování čelních jednotek po příkrých, deštěm smáčených horských stezkách byly nepředstavitelné, veškeré přesuny se odehrávaly pod hlavněmi zbraní odhodlaného a dobře zakopaného protivníka. Ani novozélandské 2. divizi útočící západně od města Cassino u úpatí kopce, na jehož vrcholu stál klášter, se nedařilo lépe. Po třech dnech se proto generál Freyberg rozhodl tuto fázi bojů o výšiny ukončit a vypracovat nový plán.

( Ani Novozélanďanům se nepodařilo prorazit německé pozice )

Na druhé straně fronty mezitím přes úspěšnou obranu tohoto životně důležitého sektoru vzrůstaly v řadách XIV. tankového sboru obavy pramenící z rostoucích ztrát a nedostatku záloh, které byly částečně přesunuty na frontu u Anzia. Vyskytly se i názory, že obrana není v některých místech dostatečně silná na to, aby odrazila koordinovaný útok. V té době ovšem nadešla pro obě znavené strany chvíle oddechu, neboť období zvláště špatného počasí zastavilo veškerou bojovou činnost. Uplynuly více než tři týdny, než Freyberg mohl podniknout druhý pokus o dobytí německého opěrného bodu. Tentokrát měla 4. indická divize zaútočit po východním svahu výšiny, zatímco 2. novozélandská divize s podporou novozélandské 4. obrněné brigády měla útočit městem Cassino. Útoku předcházelo bombardování a ostřelování.

Dne 15. března dopadlo do úzkých uliček Cassina více než 1 000 tun bomb. Poté celou oblast systematicky ostřelovalo 900 děl. Krátce po poledni se Freybergovy jednotky daly do pohybu, ale jeho tanky se nemohly přes trosky a krátery dostat, takže úkol vypořádat se zhruba se stovkou příslušníků elitní německé 1. parašutistické divize, kteří bombardování a ostřelování přežili, připadl na pěchotu. Obránci se vynořovali mezi troskami, sice ohlušeni, ale připraveni bojovat. Von Senger und Etterlin pomohl svým veteránům tím, že proti útočníkům nasadil všechno dostupné dělostřelectvo a munici a mezitím naléhavě žádal o posily. Ani tentokrát šířka útočné fronty na přemožení obránců nestačila. Obě strany utrpěly těžké ztráty a 23. března byl Freybergův druhý útok odvolán. Začaly se vynořovat otázky, jaký to má vůbec smysl hnát bezvýsledně do čelního útoku masy vojáků.

( Polská pěchota si probojovává cestu na vrchol Cassina )

Generál Alexandr si uvědomil, že jiný způsob, jak překonat Cassino, prolomit Gustavovu linii a otevřít cestu na Řím, je mohutná ofenzíva. Začal překupovat síly a připravovat operaci Diadem. Přesunul 8. armádu generálporučíka Olivera Leeseho z jadranského pobřeží, kde byla fronta mnohem klidnější, do sektoru táhnoucího se od Cassina přes údolí řeky Liri a 5. armádu Marka Clarka do úseku od Liri k pobřeží. Dne 11. května byly přípravy dokončeny. Alexandrova převaha v živé síle i výzbroji daleko překonávala vše, co mohli Němci v této fázi války dát v Itálii dohromady. I přesto se však operace Diadem zpočátku nevyvíjela podle očekávání. Polský 2. sbor na pravém křídle 8. armády přidal k seznamu ztrát za týden těžkých bojů na prudkých svazích Cassina i své vlastní, zato postup údolím Liri nabýval na rychlosti. Když se díky úsilí 8. armády stala Gustavova linie pro Vietinghoffovu 10. armádu nakonec neudržitelná, německý generál vydal rozkaz k ústupu, který stateční obránci Cassina uposlechli jen s největším sebezapřením. Dne 18. května vstoupily polské jednotky bez odporu do zřícenin kláštera.

V souvislosti s postupným rozvíjením operace Diadem dal Alexandr zelenou i 6. sboru u Anzia, mezitím posílenému na sedm divizí. Měl vyrazit z předmostí, které držel od 22. ledna, zamířit na severovýchod a odříznout 10. armádě ústupovou cestu. Mark Clark mu však nařídil postupovat na sever a vyčistit cestu do Říma, což sbor také splnil. Dne 4. června, dva dny před vyloděním v Normandii, vstoupili Američané do italského hlavního města. Ustupujícím německým jednotkám se podařilo uniknout na sever, kde pokračovaly v boji. Od Cassina přes Anzio trvala hořká a krvavá cesta do Říma – otevřeného města, které nemělo žádný strategický význam – 5 měsíců. Ztráty útočící strany činily 105 000 mužů. Němci ztratily zhruba 80 000 vojáků. Z vojenského hlediska Spojenci za cenu těchto obětí pouze vázali německé divize, které by jinak posílily východní frontu nebo jednotky na atlantském pobřeží.