Dobytí rakouské metropole

Vídeň zůstávala na jaře 1945 jako jedno z posledních evropských velkoměst v německých rukou. Jak probíhalo její dobývání Rudou armádou a jak se lišilo od ostatních sovětských operací?

Německé síly se v březnu 1945 vzepjaly k poslednímu zoufalému protiútoku proti postupujícím Sovětům. Ve snaze znovu obsadit maďarskou Budapešť a dosáhnout ropných polí u města Velká Kaniža zahájily 6. března operaci Jarní probuzení. Nedostatek pohonných hmot, těžké klimatické podmínky ( husté bahno a déšť ) a materiální převaha nepřítele však v polovině měsíce způsobily rychlý krach útoku. Rudá armáda, byť s velkými ztrátami, Němce odrazila a Maďarsko se definitivně ocitlo v sovětských rukou. Bylo zřejmé, že dalším sovětským cílem se stane dobytí rakouské metropole. Proto 6. tanková armáda SS pod velením SS – Oberstgruppenführera Josefa Seppa Dietricha dostala rozkaz stáhnout se k Vídni. Ačkoli byla boji v Maďarsku těžce pošramocena, nakonec se dokázala do cílové oblasti dostat.

Josif Stalin přikládal obsazení Rakouska velký význam. Zatímco u většiny zemí střední a východní Evropy se Sovětský svaz a západní Spojenci ještě před začátkem dubna dohodli na poválečných sférách vlivu, o budoucím osudu Rakouska prakticky nepadlo slovo. A sovětský diktátor věděl, že pokud zemi včetně jejího hlavního města obsadí rudoarmějci, bude mít pro vyjednávání výhodnou pozici.

( Ani těžké Königstigery nepomohly 6. tankové armádě SS znovu získat Budapešť a maďarská ropná pole )

Pro jednu z posledních útočných operací Rudé armády v Evropě vyčlenil Stalin značné síly. Postup k rakouským hranicím zahájila 16. března 1945 vojska 3. ukrajinského frontu maršála Fjodora Ivanoviče Tolbuchina, části 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského a 1. bulharské armády generála Vladimira Stojčeva. O vzdušnou podporu se měla postarat 17. letecká armáda, námořní výsadky měla na starosti Dunajská válečná flotila. Celkem se na úder chystalo 67 divizí o síle téměř 670 000 mužů, 11 700 děl a minometů, 1 100 tanků a samohybných děl a 600 letadel. 30. března 1945 obsadili Sověti Velkou Kanutu a Šoproň a překročili maďarsko – rakouskou hranici.

Němci se snažili obranu Vídně v rámci možností posílit. Avšak vedle sovětské převahy muselo velení bojovat i s dalším nebezpečným nepřítelem – poklesem morálky u vojenských útvarů i civilistů. Dolním Podunajím k městu proudily těžce oslabené divize Wehrmachtu a Waffen – SS a pohled na zle poničené elitní jednotky způsobil ve Vídni naprostý šok. Sovětům se navíc mělo postavit nevyrovnané uskupení složené převážně z příslušníků Waffen – SS, Volkssturmu a Hitlerjugend, v jehož čele stál generál Rudolf von Bünau. Nejsilnější jednotkou, která byla zřejmě jako jediná odhodlána udržet Vídeň za každou cenu, představoval II. tankový sbor SS pod velením SS – Obergruppenführera Wilhelma Bittricha.

( Zle pošramocení, přesto pořád odhodlaní němečtí obránci se stahují k Vídni )

Na Velikonoční pondělí 2. dubna 1945 župní vedoucí Vídně, Baldur von Schirach nařídil vylepit plakáty vyzývající ženy a děti k opuštění města a prohlásil metropoli za pevnost. Zároveň rozhlas popřel mezi lidmi kolující informaci, že Vídeň byla prohlášena otevřeným městem. Vědomí, že se blíží Rudá armáda, která před několika týdny na hlavu porazila německé síly v Maďarsku, dále devastovalo morálku. Nálada obránců byla, na rozdíl od Berlína, ochablá a skleslá. Informace o situaci v hlavním rakouském městě pronikly i do Hitlerova berlínského bunkru. Diktátor reagoval způsobem sobě vlastním když prohlásil, že kdo v Rakousku ustoupí, bude zastřelen. Samotní obyvatelé Vídně byli podle dobových svědectví buď vyděšení, nebo zcela apatičtí. Obávali se hlavně toho, aby se neopakoval scénář z Vratislavi, kde padl rozkaz bojovat do posledního muže a aby se Vídeň neproměnila v hromadu sutin, o které se povedou krvavé boje. Podobný cíl mělo i sovětské velení. Snažilo se vyhnout vleklému obléhání na způsob Budapešti, kde si boje vyžádaly mnoho obětí jak mezi útočníky, tak mezi obránci a civilním obyvatelstvem.

Téhož dne, kdy rozhlas zmařil poslední naděje civilistů, že v ulicích se nebude bojovat, se Rudá armáda z jihu přiblížila k Vídni. Z chodu dobyla Vídeň Nové město, Eisenstadt, Neunkirchen a Gloggnitz. Baden a Bratislava byly obsazeny 4. dubna. Následně 3. ukrajinský front, konkrétně 4. a 9. gardová armáda, 6. gardová tanková armáda a 46. armáda, zahájil obkličování města.

( Jednotky Rudé armády postupují k Vídni )

Jednotky Waffen – SS v oblasti kladly Sovětům tvrdý odpor a postupovaly v souladu s Hitlerovými rozkazy zastavit nepřítele bez ohledu na vojenské i civilní ztráty. V krajním případě měly tyto útvary dokonce pomocí výbušnin zničit klíčové body ve městě ( železniční stanice, mosty, elektrárny atd. ). Zcela opačné cíle si stanovila skupina rakouských důstojníků, která chtěla ušetřit metropoli před zbytečným krveprolitím a zkázou. Do jejího čela se postavil major Carl Szokoll, který zároveň kontaktoval protinacistické hnutí odporu. Usiloval o to přimět jednotky obránců k opuštění města, jakmile se Rudá armáda přiblíží, a zabránit ztrátám i demolicím. Tajná akce dostala název Operace Radecký.

Už 2. dubna 1945 vyslal Szokoll své parlamentáře k velení 3. ukrajinského frontu. Dva vojáci se představili jako zástupci štábu XVII. mobilizačního sboru, který během války připravoval ve Vídni rakouské zálohy pro frontu. Popsali záměry majora Szokolla a tvrdili, že se ve Vídni chystá protihitlerovské povstání. Akce se měly zúčastnit dva záložní prapory, jedna dělostřelecká baterie a asi 1 200 dalších vojáků. Zároveň vyjednavači uvedli, že do povstání se zapojí i na 20 000 Vídeňanů. Tyto síly měly obsadit a střežit výše zmíněná strategicky důležitá místa, stejně jako zničit štáby německých jednotek, nacistické instituce i policejní stanice.

( Major Wehrmachtu Carl Szokoll )

Sověti posléze navázali se Szokollem rádiové spojení a také se s ním osobně setkali. Dohodli se, že signál k povstání vydá rozhlas 6. dubna 1945 ve 12:30. Jenže termín uplynul a nic se nestalo. Teprve později sovětští důstojníci zjistili, že Němci přípravy povstání odhalili a 6. dubna ráno pozatýkali většinu vedoucích představitelů. Šlo mj. o důstojníky Alfreda Hutha a Rudolfa Raschkeho, které Němci veřejně oběsili na sloupech pouličního osvětlení. Szokollovi se podařilo uprchnout a i nadále aktivně působit ve snaze minimalizovat poškození města.

Zatímco některé městské čtvrti Sověti obsadili jen za minimálního odporu obránců a téměř beze ztrát, o jiné museli tvrdě bojovat. Obranu parku Prater měla na starosti 6. tanková divize, v jižních částech Vídně působili příslušníci 2. a 3. tankové divize SS. Na severu města zaujali pozice příslušníci elitní Vůdcovy granátnické divize. Sověti nejprve udeřili silami 4. gardové a 9. gardové armády na východní a jižní předměstí. 6. dubna se rudoarmějci probili skrz jihozápadní a jihovýchodní část Vídně a narazili na zuřivou obranu příslušníků Waffen – SS. Maršál Tolbuchin vydal výzvu k obyvatelům města v níž stálo, že Rudá armáda nevstoupila na území Rakouska proto, aby získala pro sebe a svou zem část území, ale proto, aby porazila německá fašistická vojska a osvobodila Rakousko z fašistického područí. Rudá armáda bojuje s německými okupanty, nikoliv s rakouským obyvatelstvem. Na část obyvatelstva i vojenských útvarů, sdělení zřejmě zapůsobilo, protože ty se snažily neklást téměř žádný odpor.

( Rudoarmějci pronikají do centra Vídně )

Poté, co si Rudá armáda dokázala v jižních předměstích vytvořit několik opěrných bodů, přesunula 8. dubna 1945 těžiště bojů do západních předměstí. Na hrotu útoku se nacházela 6. gardová tanková armáda s většinou sil 9. gardové armády. Západní část Vídně byla pro Tolbuchina obzvlášť důležitá, protože se zde nacházelo hlavní nádraží. Po dobytí této části metropole následoval rychlý postup do východních a severních předměstí. Severně od Dunaje vytvářela tlak na obránce 46. armáda a nutila ho ustupovat západním směrem. Ještě během 8. dubna Sověti město oblehli, kromě několika míst na severu přerušili spojení Vídně s okolním světem a začali připravovat útok na centrum. Část jednotek 3. ukrajinského frontu byla mezitím vyslána k Linci a Štýrskému Hradci, kde měla opět zatlačit na nepřítele. Dobytí Vídně už měly dokončit síly přímo zapojené do bojů ve městě.

Pronikat do srdce metropole začali sovětští vojáci 9. dubna, ale právě zde narazili na nejtvrdší odpor. Boje se začaly protahovat. Následujícího dne některé sovětské jednotky dosáhly samotného centra, poškozeného dělostřelbou, avšak dosud nikoli bojem muže proti muži, jako tomu bylo později v Berlíně. Vídeňané postávali ve vchodech domů a shlukovali se na ulicích v obavách z chování rudoarmějců. Avšak první kontakty sovětských vojáků s civilisty byly víceméně slušné a přátelské. Vše se změnilo poté, co jedna skupina civilistů využila vytlačení německých jednotek a vloupala se do obchodních domů. Záhy se k davům připojili sovětští vojáci a docházelo k nepokojům a znásilněním. Situace se zhoršila poté, co do města dorazila druhá vlna vojáků, která měla vytvořit jeho posádku. Ve srovnání se silami, které Vídeň osvobodily, byli tito muži mnohem méně disciplinovaní. A tak následovalo několik dní plných násilí.

( Metropole na Dunaji byla během bojů těžce poškozena )

Obránci ve snaze nepřítele zdržet vyhodili do vzduchu dva mosty přes Dunaj. Most ve čtvrti Floridsdorf však nechali nedotčený. Dle Hitlerova rozkazu měl být totiž ubráněn za jakoukoliv cenu. Muži 2. tankové divize SS Das Reich se pokoušeli Sověty zastavit pomocí dělostřelectva včetně protiletadlových kanonů ráže 37 mm. Když pochopili, že odpor je zbytečný, probili si cestu z města ven. Von Bünauovi i Bittrichovi se podařilo uprchnout a nechat se zajmout Američany. V noci z 11. na 12. dubna 1945 4. gardová armáda zaútočila přes Dunaj. Rudoarmějci udeřili u Říšského mostu, který drželi muži 6. tankové divize. Ve snaze o urychlení postupu zasáhla do bojů i Dunajská flotila. Vysadila na obou stranách mostu vojáky 80. gardové střelecké divize a 7. gardové výsadkové divize, kteří odstranili německé demoliční nálože a zabezpečili oblast. 13. dubna ve 14. hodin pak Rudá armáda metropoli na Dunaji dobyla.

Sovětské útvary, které se nejvíce zasloužily o vítězství, obdržely čestné přízvisko „vídeňský“. Byla také zřízena medaile Za osvobození Vídně, kterou byli dekorováni všichni účastníci dobývání města. Úspěchu ovšem Rudá armáda nedosáhla zadarmo. V bojích o město ztratila asi 18 000 mužů, avšak celkové ztráty v souběžně probíhajících operacích byly mnohem větší. Samotný 3. ukrajinský front přišel do poloviny dubna 1945 v Maďarsku, Rakousku a Československu o 140 000 vojáků, zatímco 1. bulharská armáda odepsala 9 800 mužů. Němci u Vídně ztratili 63 000 mužů, z nichž 19 000 padlo.