Hrdinný boj pod Davidovou hvězdou

Židovský národ byl nacisty odsouzen k záhubě. Na jeho příslušníky Hitler a jeho stoupenci nahlíželi s opovržením. Jaký šok muselo v jejich řadách vyvolat zjištění, že ne všichni snadno podlehnou a půjdou odevzdaně na smrt a že se najdou dokonce tací, kteří budou svým katům se zbraní v ruce urputně vzdorovat.

Připomeňme si těžké boje během povstání ve varšavském ghettu, proti kterému nacisté, jmenovitě SS – Gruppenführer Jürgen Stroop zasáhli. Naději na záchranu života neměli židovští povstalci tváří v tvář obrovské přesile téměř žádnou, ale přesto dokázali, že jsou přes všechna příkoří svobodnými bytostmi, schopnými se statečně bránit. Po porážce Polska hitlerovským Německem byli tamní židé vystaveni stále intenzivnější diskriminaci. Z území přičleněného k říši byli systematicky vysidlováni a v oblasti Generálního gouvernementu byli soustřeďováni do ghett. Od roku 1939 vznikala ghetta oddělující je od ostatního tzv. árijského obyvatelstva v Piotrkowě, Trybunalském, Lodži, Krakově, Tarnově a na mnoha dalších místech. Před válkou tvořili židé velmi významnou a početnou část městské populace Polska.

( Deportace židovských obyvatel z varšavského ghetta začaly v červenci 1942 )

Největší ghetto ale vzniklo v říjnu 1940 v bývalé židovské čtvrti ve Varšavě a podle odhadů se zde na zhruba 403 hektarech tísnilo až 500 000 lidí. Postupně bylo obehnáno třímetrovou zdí s ostnatým drátem. Z vnější strany ho hlídaly německé policejní oddíly a stejně jako jinde jej spravovala Židovská rada se svými pořádkovými silami. Nacisté jejím členům předávali rozkazy a ti se je snažili řádně plnit, neboť se domnívali, že tak zabrání dalším represím. Tím si ale často vysloužili nálepku kolaborantů. Kromě toho v ghettu také působily nejrůznější organizace jako například pololegální Židovská organizace sociální péče, pomáhající uprchlíkům i hladovějícím dětem. V ghettu panovaly otřesné životní podmínky. Při takovém množství lidí nebylo možné dodržovat hygienu, denní příděly potravin byly nesmírně nízké. Obnášely pouze 8 % běžných přídělů německých. Chybějící potraviny si lidé pokoušeli získat od pašeráků a překupníků, ale ne každý si mohl dovolit od nich nakupovat a tak se denně z ulic sváželi mrtví, hlavně starci a děti. Navíc především příslušníkům SS stačila sebemenší záminka k tomu, aby kohokoli popravili a udržovali tak všechny ostatní v permanentním strachu. Velká část lidí byla využívána k otrocké práci v několika německých zbrojních podnicích, fungujících přímo v ghettu.

Ghettorizace Židů ale nebyla konečným nacistickým plánem. Cílem se stala jejich úplná likvidace. Deportace lidí z varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů, především Treblinky, byly zahájeny 22. července 1942. Předcházelo jim hermetické uzavření celé čtvrti, proběhlo rozsáhlé zatýkání čelných představitelů Židovské rady a dalších významných osob. Do konce roku mělo být ghetto podle plánů zcela vyklizeno. Na určené místo, tzv. Umschlagplatz, odkud byli odváženi na východ, se mělo denně dostavit průměrně 6 000 lidí. Před odjezdem jim bylo vždy řečeno, že si mohou vzít osobní věci a cennosti a že dostanou potraviny potřebné na cestu. Zpočátku se mezi lidmi našla řada dobrovolníků, neboť se domnívali, že vlaky směřují do pracovních táborů, kde snad budou podmínky snesitelnější. Brzy se objevily zprávy, že cílem nacistů je obyvatele ghetta zcela zlikvidovat a tak se židé začali deportacím důsledně vyhýbat. Němci na to reagovali nasazením stále brutálnějších donucovacích prostředků. Během první deportační vlny bylo nicméně z ghetta odvezeno přibližně 300 000 osob. Deportací zůstaly částečně uchráněny rodiny zaměstnanců německých továren Többens a Schultz, kde pracovalo asi 37 000 lidí. Další lidé se snažili pokoutně získat pracovní průkaz těchto firem, který označovali za poukázku na život. Obě výše zmiňované firmy byly během evakuace ghetta donuceny přesunout svoji výrobu do Poniatowa a Trawniku. Židé, kterým bylo povoleno jako zaměstnancům ghetto opustit, byli na podzim roku 1943 příslušníky SS povražděni v rámci akce nazvané Dožínky.

( Zajatí povstalci byli okamžitě zastřeleni, civilisté byli odvezeni na smrt do koncentračních táborů )

V ghettu zůstalo po deportaci oficiálně pouze 35 000 Židů. Kromě toho se zde ale ukrývalo dalších 25 000 lidí, kterým se podařilo při selekci nějakým způsobem uniknout. V těchto okamžicích si zbývající židovští obyvatelé uvědomili, že nemají co ztratit a rozhodli se bojovat. Za tímto účelem založili Židovskou bojovou organizaci       ( ŽBO ). Do čela ŽBO se v listopadu 1942 postavil mladý a v odboji již zaangažovaný Mordechaj Anielewicz. Ten byl v předcházejícím období vůdcem židovské mládežnické organizace Hašomer Hacair. Ve vedení byli zastoupeni i členové mládežnického sionistického hnutí Hechaluc, židovské sociální demokratické strany, tzv. Bundu a dalších organizací. Během období relativního klidu od konce září 1942, kdy velké deportace až do počátku roku 1943 ustaly, začalo v domech a sklepích tajné budování bunkrů a skrýší, které byly mezi sebou propojeny kanalizací. Za aktivní pomoci polských odbojových skupin působících za zdmi ghetta si členové ŽBO opatřovali zbraně. Podle svědectví několika málo přeživších měl téměř každý bojovník pistoli, dále získali desítky pušek a samopalů, asi tři lehké kulomety, kolem 800 granátů, několik set kilogramů výbušného materiálu britské výroby, zápalníky a potřebnou dokumentaci k výrobě bomb, granátů, Molotovových koktejlů apod.

Zásadní zvrat nastal po inspekci Heinricha Himmlera ve Varšavě z 9. ledna 1943. Při jednání s SS – Oberführerem a velitelem SS a policie ve Varšavě Ferdinandem von Sammernem vyjádřil velké rozčarování. Termín úplného vyklizení ghetta totiž nebyl dodržen a Himmler žádal okamžitou nápravu. Následovaly mohutné policejní razie, při nichž byly pozatýkány stovky osob a německé podniky podepsaly počátkem února smlouvy o přemístění svých továren. 18. ledna 1943 vpochodovalo do ghetta 1 000 německých vojáků, ale nikdo z Židů se přes veškeré výhružky k deportaci nehlásil, naopak oddíly SS byly napadány a to se opakovalo i v následujících dnech. Přestože mnoho povstalců zahynulo, donutily jednotky SS upustit od dalších deportací a ti museli z ghetta ustoupit. Následující týdny připomínaly klid před bouří a obě strany se intenzivně připravovaly na rozhodující střetnutí. 16. února vydal Himmler rozkaz k úplnému zničení ghetta.

( Velice účinnou zbraní byly plamenomety, které Němci používali k vypálení celých domovních bloků )

Rozhodující úder měl být povstalcům zasazen během významného židovského svátku Pesach. Nacisté předpokládali razantní a rychlou akci. Himmler dokonce hovořil o tom, že likvidaci ghetta věnuje Hitlerovi k narozeninám, které měl 20. dubna. Němci nasadili v ranních hodinách dne 19. dubna do akce 850 vojáků a 16 důstojníků včetně pořádkové policie, Wehrmachtu a tzv. askariů, pomocných sil tvořených především Lotyši. Do ghetta vyslal rovněž jeden tank a dvě obrněná vozidla. Obránci nechali ozbrojené síly vejít do ghetta a poté na ně v ulicích zaútočili přesnou střelbou, granáty a zápalnými lahvemi. Němci měli brzy ztráty, poškozen byl tank i jedno z obrněných vozidel, zatímco židé, kteří vzájemně všechny bloky domů propojili, nečekaně útočili, stejně jako náhle beze stopy mizeli. Sammern po půlhodině nařídil stáhnout se z ghetta. Himmler okamžitě Sammerna odvolal a velením pověřil k akci již připraveného Jürgena Stroopa, známého svým tvrdým postupem proti povstalcům a partyzánům. Ten sice po dvou hodinách zahájil nový útok s ještě větším počtem sil, ale téměř stejně neúspěšný.

Další den bylo cílem útoku Němců Muranovské náměstí, kde židé na jednom z betonových domů vyvěsili polskou vlajku a vlajku s Davidovou hvězdou. Důstojníci SS byli rozzuření k nepříčetnosti a za cenu vlastních ztrát se pokoušeli tyto vlajky neúspěšně odstranit. Celkem během dne přišli o několik desítek mužů. V následujících dnech změnili Němci taktiku pouličních bojů. Vojáci se pohybovali po ulicích v malých skupinách, do boje bylo povoláno dělostřelectvo, jako velmi účinná zbraň se ukázaly plamenomety. Do kanalizace se snažili pouštět vodu a jedovatý chlór. Povstalci byli po dobytí bunkrů okamžitě zastřeleni, ostatní zajatí Židé odvezeni na smrt. Mnohokrát se totiž stalo, že zajatí a na první pohled svému osudu odevzdaní Židé náhle odněkud ze šatů vytáhli ruční granát a vrhli jej mezi německé vojáky. Sám Stroop byl ohromen židovskými dívkami, které se německým vojákům divoce bránily do posledního dechu. Muranovské náměstí bylo dobyto až po čtyřech dnech. Během noci boje obvykle utichaly a většina vojáků se stáhla. Toho povstalci využívali k doplňování potravin, zásob, střeliva a ke kontaktům s odbojáři za zdmi ghetta. Aby tomu Němci zabránili, vysílali zvláštní noční maskované skupiny vojáků, ale přesto nebyli příliš úspěšní. Po těchto urputných střetech se Stroop rozhodl celé ghetto srovnat se zemí a nařídil systematicky bloky domů jeden po druhém vypalovat. V domech však nebyli ukryti pouze povstalci, v plamenech anebo zoufalým skokem z okna umíraly stovky civilistů, žen i dětí. Stroop hovořil o desítkách bunkrů, které se dařilo každý den dobýt, tisících zajatců a stovkách zabitých povstalců. Bylo jen otázkou času, kdy bude povstání poraženo.

( Mnozí židé zemřeli po pádu z několikametrové výšky, když skákali z oken hořících domů )

Zatímco se nad ghettem vznášel hustý černý dým a neustále se z něj ozývala střelba, obávali se Němci toho, že se povstání rozhoří i v ostatních čtvrtích Varšavy. Polské odbojové organizace jako Armija Krajowa nebo komunistická Gwardia Ludova útočily na esesmany ve čtvrtích v okolí ghetta, dodávaly povstalcům zbraně a pomáhaly některým z nich v posledních dnech bojů uprchnout. Němci později uváděli, že přímo mezi židovskými bojovníky se nacházeli i povstalci polské národnosti. V květnu ale měly jednotky SS už velkou část povstaleckého území pod kontrolou. Židovským bojovníkům rychle docházela munice a byli nuceni stahovat se do od sebe navzájem izolovaných oblastí. Přesto se v těchto těžkých chvílích dařilo německé jednotky překvapovat nečekanými útoky v místech, o kterých se domnívali, že je mají již dávno pevně pod kontrolou a dokonce se přes veškerá opatření dařilo do ghetta pronikat i bojovníkům zvenčí. Těžké boje probíhaly 4. května v již vyklizených továrních komplexech německých zbrojních firem. Dne 8. května nacisté odhalili bunkr na ulici Mila číslo 18, kde sídlilo hlavní velitelství Židovské bojové organizace. Po dvouhodinovém usilovném boji většina z přítomných židovských vůdců spáchala sebevraždu. Mezi nimi také Mordechaj Anielewicz.

Úsilí Jürgena Stroopa neoslabilo ani sovětské bombardování některých vojenských objektů ve Varšavě v noci z 12. na 13. května, které byly ale od místa bojů příliš vzdáleny. V dalších dnech střelba utichla a ve večerních hodinách prohlásil Stroop tzv. Velkou akci ve varšavském ghettu za úspěšně ukončenou. Na oslavu svého vítězství vyhodili Němci do vzduchu Velkou synagogu v Tlowacké ulici. Údaje o počtech padlých není možné přesně zjistit. Podle nejrůznějších odhadů zahynula většina ze zhruba tisícovky židovských bojovníků, zabito nebo deportováno do táborů bylo celkem až 71 000 lidí. Na německé straně padlo 400 – 500 mužů, i když Stroop ve své oficiální zprávě uvedl pouze 17 mrtvých. Až do podzimu roku 1943 pokračovaly střety vojenských a policejních hlídek na území již bývalého ghetta se skupinami židovských partyzánů, byly odhalovány poslední bunkry a úkryty. Povstalci, kterým se na poslední chvíli podařilo uprchnout, působili dál v různých odbojových a partyzánských skupinách. Na území ghetta mělo v budoucnosti vyrůst vzorové německé sídliště. Kvůli likvidaci trosek a budování nového města zde byl zřízen nový koncentrační tábor, spadající pod kontrolu věznice Pawiak. Mohutné povstání ve varšavském ghettu, které Němce svojí nečekanou silou doslova šokovalo, nebylo ojedinělé. Následovala další. Již v srpnu 1943 povstali vězni přímo ve vyhlazovacím táboře Treblinka, kde byla v předchozích měsících většina obyvatel varšavského ghetta povražděna.