Začíná 2. světová válka

Dne 1. září 1939 ve 4:45 překročilo pět německých armád hranice polského státu. Tímto aktem rozpoutal Adolf Hitler 2. světovou válku. Menší a hůře vyzbrojená polská armáda se bránila statečně, ale proti početně silnějšímu a technicky lépe vybavenému soupeři neměla velkou šanci na úspěch. Když 17. září do země vtrhla z východu také sovětská vojska, byl osud Polska definitivně zpečetěn.

Polsko, znepokojené německým vpádem do zbytku Československa, začalo na konci března 1939 hledat pomoc u západních velmocí. Skončila také éra sbližování s Německem. Po Velké Británii požadovalo uzavření tajné spojenecké dohody, avšak prozatím získalo pouze příslib k její budoucí realizaci. S Francií pak potvrdilo stávající alianční smlouvu z října 1925. Prvním signálem, který Polákům ukázal aktuálnost blížícího se nebezpečí, bylo vypovězení tzv. Paktu o neútočení ze strany Německa. Stalo se tak 28. dubna 1939. Výše zmíněnou bilaterální smlouvu podepsaly obě země 26. ledna 1934. Její součástí byl i závazek o vzájemném klidu zbraní po dobu 10 let. Třetí říše rovněž anulovala námořní dohodu s Velkou Británií uzavřenou v roce 1935. Na jaře 1935 se do hry vložil i americký prezident Franklin D. Roosevelt, který apeloval na Německo a Itálii, aby po dobu následujícího desetiletí nevedly válku s 31 vybranými zeměmi. Oba státy pochopitelně odmítly. Adolf Hitler však této události dodal takové propagandistické vyznění, aby mohl prezidenta USA označit za válečného štváče.

( Němečtí vojáci odstraňují závoru na německo – polské hranici dne 1. září 1939 )

Od dubna 1939 se v německých válečných plánech začalo konkrétně kalkulovat s možným útokem na východního souseda. Jako casus belli mělo sloužit svobodné město Gdaňsk, toho času pod správou Společnosti národů. První varianta plánu Fall Weiss byla připravena 7. května, přepracovaná verze se objevila o dva týdny později. Adolf Hitler se v přítomnosti německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa vyjádřil, že Anglie a Francie nebudou ochotny jít kvůli Varšavě do války. Polská strana se v témže měsíci dohodla s Francouzi, aby čtvrtý den po začátku případné mobilizace provedli na západní frontě vojenské operace alespoň menšího rozsahu. Patnáctý den pak mají zaútočit na německé pozice naplno. Naproti tomu Britové si realisticky uvědomovali, že jejich armádní kapacity nestačí na účinnou obranu všech zájmových sfér a tak dali před kontinentální Evropou přednost ochraně vlastního státu a svých zámořských území. Dne 22. května podepsalo Německo s Itálií tzv. Ocelový pakt. Dalšího dne se Führer před svými generály zmínil o nutnosti vyloučení Západu, zejména Velké Británie, ze hry. K dosažení daného cíle měla pomoci i fašistická Itálie, která vázala nemalou část anglických sil ve Středomoří. V druhé polovině června vydal německý generální štáb podrobné pokyny ohledně útoku na Polsko a v téže době vyostřilo svou kampaň i Goebelsovo ministerstvo propagandy.

K pozvolnému oteplování sovětsko – německých vztahů docházelo již od začátku roku 1939. Po sérii vzájemně vstřícných signálů se obě strany pustily do poměrně riskantního partnerství, které se z ekonomické roviny začalo rozšiřovat i do roviny politické. Sovětský svaz si velice dobře uvědomoval, že Třetí říše potřebuje zahájit útok na Polsko co nejdříve a tak se mu podařilo vyjednat si na již nervózním Německu výhodnější podmínky, než jakých by byl schopen standardně dosáhnout. Dne 23. srpna přiletěl do Moskvy sám ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, aby zde dořešil poslední formality tzv. Paktu o neútočení. Smlouva obsahovala také tajné dodatky, na jejichž základě došlo k rozdělení Polska. Neméně důležitou součást dokumentu tvořila dohoda o vymezení zájmových sfér, která de facto dávala Sovětskému svazu volnou ruku ve východní Evropě. Pakt Molotov – Ribbentrop byl podepsán 24. srpna ve 2:00.

( Polská armáda byla pevně odhodlána bránit svoji zemi )

Třetí říše si od liberální smlouvy se SSSR slibovala odsunutí Velké Británie na vedlejší kolej. Tento předpoklad se ve skutečnosti nesplnil, ba co více, sovětsko – německé námluvy paradoxně popohnaly váhající Británii k podpisu spojenecké smlouvy s ohroženým Polskem. Dne 25. srpna, tedy po třech měsících vyčkávání, potvrdil lord Halifax a polský velvyslanec v Londýně Ryczynski vzájemnou dohodu. Ačkoli chtělo nacistické Německo zaútočit již 26. srpna, ve světle nových událostí muselo své plány dočasně pozastavit. Diplomatické hrátky pak pokračovaly až do konce srpna, ale o válce již bylo rozhodnuto. Pověstnou poslední tečku za obdobím míru provedlo 31. srpna německé komando, když zinscenovalo přepadení vysílačky v Gliwicích polským oddílem. Krycí jméno akce znělo operace Himmler. Tímto činem si chtěla Třetí říše zajistit další záminku pro ospravedlnění svých záměrů. Adolf Hitler posléze podepsal Směrnici č. 1 pro provedení války a následujícího dne zahájila německá a spojenecká slovenská vojska vpád na polské území.

Pro realizaci operace Fall Weis vyčlenila Třetí říše asi 1 150 000 mužů, rozdělených do dvou armádních skupin. Skupina armád Sever byla dislokována v německé části Pomořanska a ve Východním Prusku. Velel jí generálplukovník Fedor von Bock a sestávala z 3. a 4. armády. Jádro skupiny armád Jih generálplukovníka Gerda von Rundstedta tzn. 8. a 10. armáda, se nacházelo v Horním Slezsku. Na území Protektorátu Čechy a Morava a na sousedním Slovensku pak operovala 14. armáda generálplukovníka Wilhelma Leeba. Právě pod jeho velení spadal slovenský kontingent, nazvaný armádní skupina Bernolák, o síle více než 50 000 mužů. Pozici vrchního velitele německých pozemních sil zastával generálplukovník Walter Brauchitsch, náčelníkem generálního štábu byl generálplukovník Franz Halder. Kromě záložních jednotek mohlo nacistické Německo do bojů nasadit 2 500 tanků, téměř 6 000 děl a zhruba 4 000 letadel. Zpočátku byla procentuální převaha ještě větší, jelikož napadený stát mobilizoval svou armádu pomaleji.

( Německá pěchota zahajuje útok, je právě 4:45 1. 9. 1939 )

Polská strana disponovala necelým milionem mužů. Většina vojáků spadala pod jednu z šesti armád ( Pomořany, Poznaň, Lodž, Krakov, Modlin a Karpaty ). Mimo ně existovalo i několik dalších skupin o síle od 1 do 3 divizí. Většina polských jednotek se nacházela v západním, popřípadě středním Polsku. Oblasti, kam později vstoupila Rudá armáda, bránily většinou jen výcvikové útvary. Polský stát mohl do bojů nasadit zhruba 600 tanků, 2 000 děl a přibližně 400 letadel. Za nejvýraznější postavu polské armády lze bezesporu považovat jejího vrchního velitele polního maršála Edwarda Rydz – Śmiglyho. Na straně Polska bojovali také mnozí Čechoslováci, do širší známosti vzešli zejména českoslovenští letci. Již ve 4:00 vypálila německá bitevní loď Schleswig – Holstein salvu na polské pozice na poloostrově Westerplatte u přístavního města Gdaňsk. Místní posádka se dokázala bránit celý týden, než byla donucena kapitulovat. Poloostrov byl po tu dobu vystaven silnému bombardování a polské jednotky musely odrážet jeden útok za druhým. Toto místo se stalo významným symbolem odporu proti německému vpádu. Události se někdy přezdívá polský Verdun, právě kvůli mohutné palbě, která s železnou pravidelností dopadala na hlavy obránců. Němci se poté jali ničit nepřátelské lodě, které nebyly předchozího dne přesunuty v rámci operace Peking do přístavů ve Velké Británii. Polské námořnictvo na oplátku rozmisťovalo v dané oblasti miny, aby útočníkovi co nejvíce znepříjemnilo vojenské akce. Nicméně 16. září byly potopeny poslední polské minolovky. Poměrně krvavé boje se vedly i o samotný Gdaňsk. Na obou stranách figurovalo množství paramilitárních oddílů, z nichž některé si počínaly velmi brutálně.

První den války vyrazily německé síly ze svých nástupních postavení. Část 4. armády v Pomořansku, především 19. tankový sbor Heinze Guderiana, měla za úkol prorazit polský koridor. Jeho tanky překonaly dané území za pouhé dva dny. Ve Východním Prusku Guderian doplnil svůj sbor o další tankovou divizi. Později zahájil útok směřující až k Brest – Litevsku, čímž se mu podařilo vpadnout Polákům přímo do týla. Zbytek skupiny armád Sever, konkrétně 3. armáda, měla ze svých pozic postupovat přímo na Varšavu. V cestě stála 3. armádě polská armáda Modlin. Skupina armád Jih se rozdělila na dva proudy, první měl za úkol dosáhnout Varšavy a uzavřít kleště obklíčení, druhý směřoval jihovýchodním Polskem a k hranici vymezené tajným dodatkem paktu Molotov – Ribbentrop. Střední část linie, na úrovni města Poznaň, vyplňovalo německé obranné postavení, které mělo za úkol zachytit případný polský vpád na území Třetí říše. K němu však nikdy nedošlo, naopak Poznaň padla již 10. září.

( Polské jezdectvo, bylo na vysoké úrovni a rozhodně neútočilo proti německým tankovým jednotkám svými píkami, jak se do dnešní doby traduje )

V reakci na německou agresi vyhlásily Francie a Velká Británie 3. září 1939 Německu válku. Obě země se však omezily pouze na tzv. Podivnou válku a tak ponechaly Polsko svému osudu. Během prvního zářijového týdne obsadili Němci západní Polsko a pokračovali kupředu. Když byl obsazen Piotrków, vzdálený od Varšavy asi 130 km, německým obrněným jednotkám se otevřela cesta na hlavní město. Čtyři polské armády tak byly nuceny zaujmout nové obranné postavení až na řece Visle. Na jižní frontě německá vojska taktéž postupovala, když obsadila důležité průmyslové město Katowice a později také Krakov. Polské jednotky ustoupily k řece San. Dařilo se i Slovákům, proti kterým stála část relativně slabé polské armády Karpaty. Již 7. září 1939 dosáhli předsunuté jednotky německé 10. armády předměstí Varšavy, prozatím však byly zahnány zpět. Polní maršál Edward Rydz – Śmigly považoval v této situaci za nezbytné přesunout hlavní štáb z ohrožené metropole do města Brest – Litevsku.

Pro napadenou zemi se stávala situace každým dnem kritičtější. V této chvíli přišel generál Tedeusz Kutrzeba s velmi riskantním plánem, jak pomoci Varšavě, ohrožované německými jednotkami. V oblasti západně od hlavního města se nacházela zatím poměrně bojeschopná armáda Poznaň, k níž se připojily zbytky armády Pomořansko, které se do oblasti probily. S těmito silami se pokusil provést ofenzívu zejména proti 8. a 10. armádě. Původně chtěl koordinovat svůj postup s armádou Lodž, ale kvůli komunikačním problémům, souvisejícím se změnou hlavního štábu, se tak nestalo. Protiútok začal 9. září a zpočátku zaznamenala především armáda Poznaň určité úspěchy. Dokonce se jí podařilo získat přes 1 500 zajatců a ukořistit část výzbroje a materiálu německé 8. armády. Armáda Pomořansko mezitím zakoušela silný tlak ze strany III. sboru 4. armády a musela ustoupit. Dne 12. září byl zastaven útok armády Poznaň. Boje poté pokračovaly několik dní. Výsledek střetnutí dramaticky ovlivnili Sověti, kteří 17. září vpadli do Polska z východu. Právě zde se nacházely poslední větší základny polského letectva a po jejich ztrátě už byla jakákoli snaha o protiútok marná. Vzdušný prostor tak definitivně ovládla německá Luftwaffe. Dne 19. září byly poslední boje v oblasti ukončeny. I když se jednalo ze strany Polska o smělý tah, v kontextu celkového vývoje na frontě by patrně stejně nic nezměnil.

( Polské tažení zaplatili Němci poměrně vysokými a neočekávanými ztrátami a to jak na lidech tak na materiálu, podle informací padlo až 16 000 a zraněno bylo až 32 000 německých vojáků )

V době, kdy probíhaly boje na Bzuře, obsadily Guderianovy tankové jednotky Brest – Litevsk. Později se zde setkaly s postupující Rudou armádou, která na obsazení východní části země nasadila běloruský a ukrajinský front. V polovině září Němci konečně dotáhli smyčku kolem Varšavy. Polský prezident, vláda a vrchní velitel armády byli pod tlakem těchto okolností nuceni přemístit se do Rumunska. Obránci metropole, z nichž většinu tvořili civilisté, odmítali německé výzvy ke kapitulaci. Luftwaffe proto použila osvědčený postup z dob občanské války ve Španělsku a začala s pravidelnými nálety na město. K ní se připojilo i těžké dělostřelectvo. Nejhorší den pro obránce nastal 25. září, kdy intenzita útoků vzrostla na maximum. Den vešel ve známost jako Černé pondělí. Varšava kapitulovala za tři dny, 28. září 1939. Po ukončení hlavních bojových operací musely okupační síly ještě neutralizovat zbytky stále bojující polské armády, poslední větší jednotka byla zneškodněna až 6. října. Polsko pak opět přestalo existovat. Západní část země byla připojena k Německu, ze středu se stal Generální gouvernement a Sovětský svaz zabral východní část území.

Válečné ztráty byly patrně větší, než Wehrmacht očekával – asi 16 000 mrtvých a 32 000 zraněných. V polské armádě padlo zhruba 66 000 mužů a 133 000 jich bylo zraněno. Ze zbylých asi 700 000 vojáků padlo do sovětského zajetí 100 000, zbytek patřil Němcům. Vojsko SSSR přišlo o necelý tisíc mužů a zhruba 2 500 dalších bylo raněno. O průběhu polského tažení existuje řada rozšířených mýtů. Především není pravda, že polská armáda byla tak silně zaostalá, jak se mnohdy tvrdí. V této souvislosti je třeba vyvrátit tvrzení, že polská jízda zcela běžně útočila proti německým obrněným jednotkám. Na této přinejmenším polopravdě má velkou zásluhu válečná propaganda Třetí říše. Podobně mylná je představa, že Luftwaffe zničila polské letectvo hned zkraje války, neboť vzdušným silám Polska srazil definitivně vaz až sovětský vpád do země.