První bojové nasazení polské armády na východní frontě

 

Bitva o běloruské město Lenino z 12. října 1943, se stala prvním vystoupením polské vojenské jednotky na východní frontě a toto datum se až do roku 1989 slavilo jako Den Polské lidové armády. Po pádu komunismu prošel výklad bitvy revizí a historickou kritikou, která umožnila nezkreslený pohled na tuto akci.

Polská armáda se v Sovětském svazu začala formovat v srpnu 1941 a dle plánů měla dosáhnout počtu 96 000 mužů. Lidské zdroje pocházely vesměs z polských jednotek zajatých Sověty po jejich vpádu do Polska 17. září 1939. Formování armády probíhalo nejdříve v orenburské oblasti a velitelství sídlilo v Buzuluku ( po odchodu Poláků se zde formoval také 1. československý polní prapor ). Na žádost polské exilové vlády v Londýně však došlo k přesunu do středoasijských sovětských republik blíže k hranici s Íránem, odkud bylo kratší spojení na západ. Další budování však zablokovaly neshody mezi polskou a sovětskou stranou a vážné problémy v zásobování. Nakonec byl dojednán odchod Poláků do Íránu, kam v létě 1942 odešlo 114 000 polských vojáků a civilistů.

( Velitelem 1. polské pěší divize na východně frontě se stal Zygmunt Berling )

Další kapitola budování polské armády v SSSR se začala psát na jaře 1943, kdy Josif Stalin polským komunistům v čele s Wandou Wasilewskou povolil založení vojenské jednotky. Po přerušení vztahů s polskou vládou následkem odhalení masakru polských důstojníků Sověty v Katyni hodlal sovětský diktátor vybudováním vojenské jednotky pod vlivem komunistů zasáhnout do poválečného vývoje Polska a oslabit tak vliv londýnské exilové vlády.

Za místo formování jednotky pojmenované 1. pěší divize Tadeusze Kościuszka bylo vybráno městečko Sielce u Rjazaně. Velitelem svazku se stal plukovník a od srpna 1943 brigádní generál Zygmunt Berling. V polovině května 1943 začali do tábora přicházet první dobrovolníci, často propuštění z pracovních táborů, do nichž se dostali po obsazení východních částí Polska Sověty. Další přicházeli z jižních či východních oblastí SSSR, kam byli sovětskými úřady vysídleni. Počty příchozích sice stačily na postavení divize, projevil se však velký nedostatek důstojníků. Řešením bylo přidělení důstojníků Rudé armády. Výcvik divize byl zahájen 1. června 1943 a v témže měsíci dorazily první dodávky zbraní a vybavení. Ve čtvrtek 15. července, v den 533. výročí slavné bitvy u Grunwaldu, složili příslušníci divize přísahu. Výcvik měl být ukončen 15. září a poté měla být divize nasazena do boje. Kvůli riziku, že by odjezd na frontu mohl připadnout již na 17. září, tedy na 4. výročí vpádu Sovětského svazu do Polska, prosadili polští komunisté dřívější ukončení výcviku.

( Přísaha příslušníků 1. pěší divize Tadeusze Kościuszka )

V den 4. výročí napadení Polska nacistickým Německem 1. září 1939 vyrazila 1. pěší divize k východní hranici Běloruska s určením k Západnímu frontu. Železniční přeprava skončila ve Vjazmě a pak divize urazila nočními pochody 250 kilometrů, až se 9. října 1943 soustředila v prostoru 8 – 15 kilometrů za frontovou linií. Zde byla zařazena do sestavy 33. armády generálplukovníka Gordova a vzápětí nasazena do bojů. Její první akcí se stala operace na hlavním směru postupu armády, která měla překročit Dněpr a zřídit na jeho pravém břehu předmostí. Úkolem Poláků bylo prolomit německou obranu na dvoukilometrovém úseku fronty mezi vesnicí Polzuchy, výšinou 215,5 a vesnicí Tribunovo severozápadně a západně od městečka Lenino a připravit podmínky pro nástup mechanizovaných svazků z druhého sledu armády. Před rozedněním 10. října vystřídali polští vojáci na směru nadcházejícího útoku sovětský střelecký pluk a již v noci na 11. října provedli na rozkaz velitele armády průzkum bojem s cílem zjistit palebná postavení německých zbraní.

Úkol stojící před 1. pěší divizí nebyl, obzvláště pro nováčky, nijak snadný. Německá obrana byla důkladně připravena a skvěle využívala špatně průchodného terénu. První překážku tvořila řeka Mereja, která byla sice poměrně mělká a široká jen 3 – 5 metrů, nicméně její okolí se po podzimních deštích proměnilo v bažiny, neprostupné bez ženijních úprav pro tanky a těžkou techniku. Z východiště až k řece museli polští pěšáci navíc projít holým terénem s minimálními možnostmi krytí.

( Poláci odjíždějí železničním transportem do Vjazmy, odtud je čeká pochod dlouhý 250 kilometrů )

Německá obrana se skládala ze dvou pásem. První z nich se opíralo o výšiny 217,6 a 215,5 a tvořily jej tři linie zákopů. Druhé pásmo se rozkládalo na výšině před vesnicí Punišče a bylo tvořeno dvěma liniemi zákopů. Proti 33. armádě stálo celkem 20 000 mužů německého XXXIX. tankového sboru ze 4. armády skupiny armád Střed. Přímo proti 1. pěší divizi byla zakopána 337. pěší divize, jež byla téměř na plných stavech. Její výzbroj tvořilo téměř 600 kulometů, 76 minometů a 137 děl. Polská divize však dosahovala dokonce početního nadstavu 12 683 příslušníků a rovněž byla bohatě dotována podpůrnými prostředky. Byla tak nejsilnějším svazkem v prvním sledu 33. sovětské armády. 42. střelecká divize Rudé armády, která měla útočit na pravém křídle Poláků, čítala jen 4 636 mužů a 290. střelecká divize na levém křídle pak pouze 4 315 mužů.

Dle Berlingova plánu měli Poláci útočit ve dvou sledech. V prvním sledu se nacházel 1. a 2. pěší pluk. Každý pluk byl členěn do tří sledů, přičemž ve všech se kvůli úzkému pásmu nacházel pouze jeden pěší prapor. Ve druhém sledu byl za 2. pěším plukem, který měl postupovat na hlavním směru divize, připraven 3. pluk s podporou jedné tankové roty. Každý prvosledový pěší pluk podporovaly dva pluky dělostřelectva, které měly během 100 minut trvající přípravy likvidovat opěrné body protivníka a palebné prostředky na předním okraji obrany. Poté se měla palba jako pohyblivý palebný val posunovat před útočící pěchotou a tanky až do hloubky 1 500 metrů nepřátelské obrany, kde měla prostor izolovat od možných protiútoků.

( Muži 1. pěšího pluku útočí na první pás německé obrany )

Hlavní bojové akce začaly v úterý 12. října o 6. hodině ranní, když 1. prapor 1. pěšího pluku vyrazil po 5 minutové dělostřelecké přípravě k průzkumu bojem v levé části pásma 1. polské pěší divize. Praporu se podařilo překonat údolí Mereji, ale na úpatí výšiny 215,5 pouhých 150 metrů od německých pozic zastavila pěšáky 1. praporu silná palba, takže se museli na místě zakopat. Určitým úspěchem tohoto průzkumu na rozkaz velitele armády, se kterým polští velitelé nesouhlasili, bylo upřesnění některých palebných prostředků nepřítele. Dělostřelecká příprava byla kvůli mlze odložena o hodinu, a tak raketomety začaly pálit na německé pozice až v 9:20. Za 40 minut velitel 33. armády Gordov nařídil přípravu předčasně ukončit a zahájit omezenou podporu pohyblivým palebným valem. V 10:30 byl zahájen hlavní útok polské divize a jejích sovětských sousedů. Řeku překonali poměrně snadno a v 11. hodin padla první linie německých zákopů. Svižný a neohrožený postup polské pěchoty si vysloužil obdiv sovětských důstojníků na velitelské pozorovatelně, kteří rychle postupující Poláky přirovnávali k elitní námořní pěchotě.

Odpor hlavního pásma obrany opřené o kóty 215,5 a 217,6 se však ukázal jako velmi silný a postup se zpomaloval. Po poledni se jednotkám 1. pěšího pluku podařilo dosáhnout cesty spojující německou obranu na kótě 215,5 s opěrným bodem v obci Tribunovo, kam se nakonec obránci museli pod hrozbou obklíčení stáhnout. Z vesnice se Němci pokusili o protiútok na pozice 1. pluku, který byl díky nasazení čerstvého 2. praporu odražen. Poláci následně obnovili útok a pronikli do samotného Trigubova. Zatím prapory 2. pěšího pluku vedly těžké boje o vesnici Polzuchy, jejíž zisk byl podmínkou pro další úspěšný postup divize. Nejdříve 1. prapor obsadil druhou zákopovou linii a poté na vesnici zaútočily z různých stran všechny tři prapory pluku a ve 14. hodin cíl dobyly, čímž v tomto sektoru padlo celé první pásmo německé obrany.

( Brigádní generál Berling se svými samopalníky )

Ve stejné době se však situace začala značně komplikovat. Němci zastavili postup Poláků silnou palbou z dalšího pásma obrany. Navíc již kolem poledne umožnilo zlepšení počasí nasazení německých bombardérů, které napadaly přepravu přes řeku Mereju. Nasazení tankového pluku, který měl využít počátečního úspěchu a dát úderu do hloubky německé obrany mohutnost a tempo, se kvůli bahnitému údolí Mereji zpozdilo. Při přepravě navíc tankisté utrpěli ztráty od letounů německé Luftwaffe.

Ve 14. hodin začali Němci s protiútoky. První z nich vedli v prostoru Trigubova na pozice 1. pěšího pluku., který jej se ztrátami odrazil. Obranu pluku vydatně zesilovala účinná podpora dělostřelectva sovětské 33. armády. Německé letectvo zatím napadlo celý prostor 1. polské divize. V té chvíli začaly oba nasazené pluky pociťovat kritický nedostatek munice, zatímco Němci na ně útočili s podporou dělostřelectva i letectva také v pásmu 2. pěšího pluku, kde však nakonec byli také odraženi. O hodinu později Němci opět vyrazili na Trigubovo, tentokrát s podporou samohybných děl, a po těžkém boji se jim podařilo jednotky 1. pěšího pluku zatlačit o 300 metrů zpět a 2. pluk přinutit k ústupu z Polzuch. V té době bylo na západním břehu Mereji pouze 5 tanků. Potíže způsobil také neúspěch sousedních sovětských divizí, které po těžkých ztrátách ustoupily do výchozích pozic.

( Wanda Wasilewska na návštěvě u 1. pěší divize )

V 18:20 nařídil Berling obnovit postup a dobýt zpět ztracené pozice. Odpor nepřítele se však nepodařilo zlomit a vyčerpaný 1. pěší pluk byl vystřídán záložním 3. plukem, pro jehož nasazení v pásmu 2. pluku nenastaly podmínky. V noci na 13. října prováděl právě čerstvý 3. pěší pluk intenzivní průzkum a při dalším postupu se mu podařilo dobýt výšinu 215,5. Průzkumníci dokonce pronikli do Trigubova, kde zničili štáb německého praporu a ukořistili mapy s vyznačenými německými palebnými prostředky. V noci bylo také nutné provést přeskupení jednotek, evakuaci raněných, doplnění munice a přísun stravy. Naopak Němci odpovídali protiútoky, přisunutím záloh a intenzivním propagandistickým vysíláním v polštině, které mělo oslabit morálku příslušníků 1. pěší divize. Navíc v řadách německých jednotek bylo mnoho Volksdeutsche, tedy Němců žijících na západních územích Polska a ovládajících polštinu. Tito muži pak v noci na 13. října 1943, využívajíce znalostí jazyka, pronikli liniemi a z týlu útočili na pozice a jednotlivé vojáky 1. polské pěší divize.

Přestože po prvním dni bojů hodnotil generál Berling situaci vlastních vojsk jako velmi špatnou ( 1. a 2. pěší pluk měly už jen 200 – 300 bojeschopných mužů ) a žádal změnu plánů, nařídil velitel armády generálplukovník Gordov pokračovat příští den v útoku. Jednotky 2. pěšího pluku měly dobýt Polzuchy a poté pokračovat na vesnici Punišče. Úkolem 3. pěšího pluku bylo útočit na směru dvůr Jurkovo a osada Malyj Djatel. Ve středu 13. října v 8:00 vyrazili po 15 minutové dělostřelecké přípravě polští a sovětští vojáci do útoku. Tentokrát čerstvé německé jednotky se silnou podporou letectva zamezily většímu úspěchu a už v 10:30 byl 2. pěší pluk nucen přejít do obrany. Stejně dopadl i 3. pluk. Luftwaffe toho dne provedla celkem 23 náletů. Za těchto okolností nařídil Berling oběma plukům zakopat se na dosažených pozicích a s dalším útokem počkat na sousední sovětské divize. Tento rozkaz velitele divize však narazil na odpor jeho zástupce plukovníka Kieniewicze, někdejšího důstojníka Rudé armády, který vše okamžitě hlásil na velitelství armády, kam byl Berling ihned povolán. Zde pak došlo k ostré výměně názorů. V 17:00 obdržel Berling radiogram přikazující stažení polské divize z fronty. Posledním úspěchem Poláků bylo ještě znovudobytí Polzuch navečer 13. října příslušníky 2. pěšího pluku. 14. října vystřídala Poláky 164. sovětská střelecká divize. Bojové operace v pásmu sovětské 33. armády do 18. října skončily a Němci ustoupili na další obrannou linii.

( Poláci ztratili v prvním bojovém vystoupení na východní frontě 3 036 mužů )

Polští vojáci při svém prvním nasazení předvedli úspěšné překonání vodní překážky a vyřadili silně opevněnou obranu nepřítele, přičemž zlikvidovali na 1 500 německých vojáků a 326 jich zajali. Ukořistili také 58 děl. Sami však zaplatili vysokou cenu 510 padlých ( 51 důstojníků, 116 poddůstojníků a 343 vojáků ), 1 776 raněných a kolem 750 nezvěstných a zajatých. Ztráta více než 3 000 mužů se rovnala 23,7 % celkového stavu divize, což odpovídalo 1 % ztrát 2. polského sboru po těžkých bojích v prostoru italského Monte Cassina.

Co se týče územních zisků, šlo zpočátku akci hodnotit kladně, protože polští pěšáci pronikli do německé obrany v hloubce 2,5 – 4 kilometry a ovládli klíčové objekty. Následný operační neúspěch zavinila hlavně špatná rozhodnutí velitele 33. sovětské armády Gordova, který zkrátil dělostřeleckou přípravu, omezil pohyblivý palebný val a nedostatečně zorganizoval přepravu přes Mereju. Svou roli sehrál i neúspěch sousedních sovětských divizí, které nedokázaly prorazit hlavní německou obranu a podpořit polský postup. Fatální důsledky pak měla ztráta momentu překvapení. Ze strany velení armády se za to snesla kritika také na Poláky, kterým byla přisouzena vina za prozrazení útoku a vyčítán velký počet zajatců a špatná práce vyšších velitelů. Polská divize ale i přes špatnou operační situaci a vlastní nedostatky ve velení, spojení, spolupráci pěchoty s dalšími druhy vojsk a zásobování prokázala velké nadšení, odhodlání a odvahu. 3 příslušníci divize byli posmrtně vyznamenáni titulem Hrdina Sovětského svazu, což bylo jediné udělení tohoto nejvyššího vyznamenání členům polské armády v SSSR.