Brána do pekel

Bitva o Korsuň – ševčenkovský kotel, kterou sovětští historici překřtili na Stalingrad na Dněpru, byla dalším z řady obrovských krveprolití východní fronty. V konečném důsledku umožnilo obklíčení a částečné zničení německých jednotek v tomto kotli Rudé armádě rozdělit celou skupinu armád Jih ve dví a během následujících tří měsíců osvobodit zbytek Ukrajiny.

Na podzim 1943 se Rudé armádě podařilo odříznout německou 17. armádu na Krymu, zatlačit skupinu armád Jih polního maršála Ericha von Mansteina dále na západ a osvobodit levobřežní Ukrajinu. Zároveň Sověti na pravém břehu vytvořili několik předmostí, rozšířených v listopadu a prosinci, která později posloužila jako výchozí body pro další mohutnou útočnou operaci. Tou byla Dněpro – karpatská strategická útočná operace, zahájená na Štědrý den roku 1943, která měla přinést osvobození levobřežní Ukrajiny. Její součástí byly také všechny níže popisované dílčí ofenzívy. V průběhu první fáze této rozsáhlé operace došlo nejprve k Žitomyrsko – berdyčevské ofenzívě, během které byl po tuhých bojích osvobozen Žitomyr a následně také důležitý dopravní uzel Berdyčev. Zároveň se podařilo postoupit hluboko do boku jednotek německého 42. a 11. armádního sboru, které se držely v prostoru Korsuně a Kaněva. Tím se vytvořila výchozí pozice pro nadcházející Korsuň – ševčenkovskou operaci. Na sovětské straně se do bojů měly zapojit jednotky spadající pod 1. ukrajinský front vedený Nikolajem Fjodorovičem Vatutinem a stejně tak jednotky spadající pod velení 2. ukrajinského frontu Ivana Stěpanoviče Koněva. Celou operaci koordinoval maršál SSSR Georgij Konstantinovič Žukov. Německou obranu tvořily jednotky skupiny armád Jih, konkrétně 8. armáda generála Otto Wöhlera a 3. tankový sbor generála tankových vojsk Hermanna Breitha.

Výběžek v okolí Korsuně, rozprostírající se od jihu k severu v délce 90 kilometrů a od západu na východ v šířce 120 kilometrů, jehož existence byla výsledkem předchozích bojových operací, od sebe odděloval síly 1. a 2. ukrajinského frontu, které dostaly za úkol uzavřít kruh obklíčení okolo německých jednotek v tomto prostoru. Operace začala 24. ledna 1944 mohutnou dělostřeleckou přípravou a leteckými útoky a pokračovala následujícího dne pozemním útokem jednotek 2. ukrajinského frontu směrem na Kapitanovku, vzdálenou asi 70 kilometrů jihovýchodně od Korsuně. Vpřed postupovala 4. gardová armáda, které čelil německý 47. tankový sbor. Německá obrana se však pevně držela ve svých pozicích a tak musela být brzy ve stejném směru nasazena také 5. gardová tanková armáda generála Rotmistrova. Po celém dni úporných bojů se v noci z 25. na 26. ledna sovětským tankovým brigádám konečně podařil průlom fronty, a přestože Němci na exponované místo okamžitě přesunuli záložní jednotky, nápor nepřítele již zastavit nedokázali. Podobná situace pak panovala i na severní hranici výběžku. Tři sovětské armády prorazily německou obranou a smetly dvě pěší divize, které se průlom pokusily zastavit a mezeru zacelit. Jelikož německé velení nemělo další rezervy, mohli muži generála Vatutina relativně snadno postupovat na jih vstříc Koněvovým jednotkám. K setkání obou frontů a tím pádem i uzavření kotle v okolí Korsuně došlo 28. ledna u Zvenigorodky.

( Mezi obklíčenými jednotkami byla mimo jiné i 5. tanková divize SS Wiking )

Toho dne se v sevření sovětských vojsk ocitlo šest německých divizí a jedna samostatná brigáda, celkem na 60 000 mužů. Jmenovitě šlo o 57., 72., 88. a 389. pěší divizi a dále 5. tankovou divizi SS Wiking, ke které se jako posila připojila také 5. dobrovolnická útočná brigáda SS Wallonien. Mimo to se zde nacházela také sborová skupina B, uskupení o síle zhruba jedné divize, složená ze zbytků tří rozbitých pěších divizí. Sověti však předpokládali, že v kotli uvázlo podstatně větší množství německých sil. Celkem zde mělo být jedenáct německých divizí, a proto se místo dalšího postupu na západ soustředili zejména na likvidaci obklíčených jednotek, které pro ně kvůli jejich postavení na křídlech obou frontů představovaly riziko. Mimo to byla vytvořena i vnější fronta tak, aby se zabránilo případným pokusům o vyproštění obklíčeného uskupení německými jednotkami přítomnými na jih a na západ od kotle. Velitelem německých sil obklíčených okolo Korsuně se stal 31. ledna generál dělostřelectva Stemmermann, který musel na Hitlerův příkaz držet své pozice, místo aby se pokusil o logičtější krok a vrhnul všechny síly k pokusu o navázání kontaktu se 47. tankovým sborem na západ od kapsy.

Pokud jde o počasí, panovaly tou dobou mrazy okolo - 15° C a všude leželo na půl metru sněhu. Nepříznivé klimatické podmínky také znemožňovaly rozsáhlejší nasazení letectva, což na straně jedné bránilo sovětským letcům v provádění útoků, ale na straně druhé Němcům komplikovalo zásobování kotle ze vzduchu. Gruppe Stemmermann, kterou obklíčené německé jednotky zformovaly, musela v první řadě zorganizovat obranu území, jež dosud ovládala. Klíčový úkol spočíval v zajištění Korsuně, kde se nalézalo letiště, železniční uzel, nemocnice, ale také sklady munice a potravin. Bez tohoto zázemí by byla organizovaná obrana kotle prakticky nemožná. K udržení bojeschopnosti obklíčených jednotek bylo nutné zorganizovat letecký most, jehož prostřednictvím dostávali Stemmermannovy muži nezbytný materiál a potraviny. Podle odhadů bylo zapotřebí shodit zhruba 150 tun materiálu denně, z čehož největší objem tvořila dělostřelecká munice.

( Při zásobování obklíčených jednotek utrpělo německé dopravní letectvo těžké ztráty )

Po zkušenostech se zásobováním jiných velkých uskupení v obklíčení, jako například 6. armády ve Stalingradu, padlo rozhodnutí dodávat pouze to nejnutnější, tedy munici, zdravotnické potřeby a palivo. Při cestě z kotle pak letouny evakuovaly raněné. Pokud jde o zásoby jídla, ty měly být po celou dobu bojů dostatečné. V první fázi bojů létaly transportní Junkery Ju – 52 bez stíhací ochrany, což vedlo k těžkým ztrátám. Aby se vyhnuli stíhačům, létali němečtí piloti v malých výškách, čímž se však vystavovali palbě ze země, která znovu zranila, nebo usmrtila část převážených zraněných. Dne 1. února se velitel jednotky provádějící let do Korsuně oproti přímému rozkazu rozhodl pro návrat ve větší výšce, aby se vyhnul protiletadlové palbě ze země. Výsledkem bylo, že po vzletu se na skupinu Junkersů vrhli sovětští stíhači, kteří sestřelili 13 dopravních letadel a další 3 donutili přistát. Po tomto incidentu dostaly letecké transporty ochranu v podobě letounů legendární Jagdgeschwader 53 Oblt. Ericha Hartmanna. Ta však byla početně velmi slabá, často měla jen tři letouny Bf – 109 na 30 až 40 dopravních Junkersů. Další problém představovaly útoky bitevníků IL – 2 na korsuňské letiště. I přes veškeré potíže se ale dařilo letecký most udržovat. Brzká zimní tma umožňovala rozsáhlejší noční operace a tak se mezi 27. lednem a 3. únorem podařilo evakuovat na 2 800 mužů a každý den dopravit 120 – 140 tun zásob.

Velitel skupiny armád Jih, von Mastein věděl, že si nemůže dovolit velké prodlení a začal proto rychle plánovat odvetnou operaci. Za pomoci 3. a 47. tankového sboru hodlal provést protiútok směrem ke kapse. Hitler ale požadoval útok, jehož cílem mělo být znovu obsazení Kyjeva. Von Mastein sice věděl, že takový plán je s dostupnými silami neproveditelný, ale současně si uvědomoval, že se nabízí možnost provést odvážný klešťový úder, který mohl ohrozit 1. i 2. ukrajinský front. Všechny plány ale překazila vyšší moc. Začátkem února 1944 přišla obleva a ukrajinská půda se proměnila v rasputicu. Všudypřítomné jarní bahno tvořené směsicí půdy a tajícího sněhu stahovalo vojákům boty a strhávalo tankům pásy. Když pak v noci udeřil mráz, uvázlo ve ztuhlém bahně vše, včetně pásových vozidel. Běžné přesuny vojsk i zásobování se najednou staly takřka nepřekonatelným problémem jak pro Němce, tak pro Sověty. Proto se k 47. tankovému sboru generála von Vormanna nedokázaly přesunout některé jednotky a jeho už tak omezená síla pro plánovaný útok byla ještě více oslabena. Naděje na úspěch klešťového úderu tak značně poklesla, ale 3. tankový sbor generála Breitha se měl i přesto řídit původním plánem, tedy zaútočit nikoliv přímo vstříc kotli, ale nejprve na sever a až poté se stočit východním směrem ke kapse.

( Vojáci 47. tankového sboru při postupu na sever, podporovaní tankem PzKpfw III )

Dne 1. února zaútočily jednotky 47. tankového sboru na sever, ale protože neměly dost sil a v cestě jim navíc stály rozvodněné řeky, jejich postup se brzy zastavil. O tři dny později, 4. února, pak svůj útok spustil i generál Breith a postupně do něj vrhnul všechny síly, které měl k dispozici, včetně 1. tankové divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler. V čele jeho útoku postupovala úderná skupina složená z 34 tanků Tiger I a 47 tanků PzKpfw V Panther pod velením podplukovníka Franze Bäkeho. Dne 8. února se podařilo dosáhnout řeky Gniloj Tikič, avšak další postup na sever uváznul. Až v této chvíli dal Hitler svolení k útoku nejkratší cestou do kotle. Pozornost velitelů osvobozovacího manévru se zaměřila na vesnici Lysjanka, u které stál most přes Gniloj Tikič. Když se k němu ale první německé tanky probojovaly, vyletěl do povětří. Přesto se některým tankům a pancéřovým granátníkům podařilo ledovou řeku přebrodit a na druhém břehu vytvořit malé předmostí. Odtud se pak zdařil úspěšný výpad do ruské obrany, při němž získali Němci další most severovýchodně od Lysjanky. Mezi tanky 3. tankového sboru a vnitřní frontou kotle již zbyla vzdálenost asi 15 kilometrů a uprostřed tohoto prostoru kóta 239. Tu už však nedobyli a německý útok tak definitivně ztroskotal.

S každým dalším dnem se situace uvězněných jednotek zhoršovala. Prakticky ze všech směrů se na ně valily sovětské útoky, přitom se stále více nedostávalo munice, jídla a zdravotnického materiálu. Veškerý pohyb i přežití jednotek ztěžovala rasputica a celkově nepříznivé počasí. Když selhal pokus 47. tankového sboru o útok proti kotli z jihu, musely se Stemmermannovy jednotky přeskupit tak, aby bylo možné se připravit na útok vstříc 3. tankovému sboru na západ od kapsy. Vše, co mělo kola, pásy, nebo nohy, se dalo do pohybu. Dlouhé kolony německých vozidel, pohybující se jen velmi pomalu, však pro sovětské letce přestavovaly ideální terč a tak byly tyto koridory lemovány stovkami hořících trosek nákladních vozidel i jiné techniky. Německý postup z kotle směřoval na Šanderovku, vesnici, která měla být výchozím bodem pro konečný pokus o proražení sovětského obklíčení. Z toho důvodu bylo také třeba dobýt dvě další vesnice v jejím okolí, Novo – Budu a Komarovku. V pátek 11. února vyzvalo sovětské vrchní velení prostřednictvím parlamentářů německé velitele, aby se jednotky v kotli čestně vzdaly. To se však nestalo a tak sovětské útoky pokračovaly.

( Tigery I podplukovníka Bäkeho zahajují postup 3. tankového sboru 4. února 1944 )

Dne 13. února byla vyklizena Korsuň a plocha kotle se opět zmenšila. Na druhé straně byla ale dobyta Šanderovka a nočním útokem 105. granátnického pluku také Novo – Buda. Tu následně hájila útočná brigáda SS Wallonien a přitom padl i její velitel podplukovník Lucien Lippert. Situace v kotli se rychle stávala neúnosnou. Na malém kousku země se tísnili desetitisíce mužů, kteří neměli co jíst a které neustále ostřelovalo sovětské dělostřelectvo a letectvo. Von Manstein se proto rozhodl, bez Hitlerova souhlasu, vydat povel k úniku z kotle. Stemmermann dostal rádiem rozkaz, že musí provést průlom v úseku Džuršency vlastními silami, protože 3. tankový sbor je limitován počasím a zásobováním. Na kótě 239 se měl s tímto sborem spojit. V té době však ještě generál Stemmermann nevěděl, že na osudové kótě nebudou čekat jednotky německé, ale sovětské.

Dne 16. února von Manstein spustil akci rozkazem Heslo svoboda, cíl Lysjanka, 2 300 hodin. Šanderovka, vnímaná jako cesta ke svobodě, byla překřtěna na Bránu pekel, neboť její okolí neustále ostřelovala sovětská děla a raketomety. Němci již drželi pouze další tři vesnice v blízkém okolí. Chilki, Novo – Budu a Komarovku. Prostor pro manévrování již nebyl žádný. Co hůř, na místě měli být zanecháni všichni zranění, kteří se nemohli vlastními silami dostat z obklíčení, s tím se však řada nižších velitelů nehodlala smířit. Úderu, jenž měl proběhnout ve třech útočných klínech a bez dělostřelecké přípravy, velel generál Lieb. Němečtí důstojníci si dobře uvědomovali význam momentu překvapení, a proto byl noční útok na sovětské pozice podniknut bodáky, polními lopatkami a vším, co měli vojáci po ruce, střílet se nesmělo. Střední proud tvořila 72. pěší divize, v jejímž čele postupovaly jednotky 105. granátnického pluku. Němečtí granátníci se v tichosti probojovali až k osudové kótě 239. Tam narazili na sovětské linie obrany proti vnějšímu průlomu do kotle. Ty se jim ovšem bez hluku projít nepodařilo. Rusové procitli ze spánku, rozsvítili reflektory a spustili vražednou palbu. Zatímco muži 105. granátnického pluku se dostali takřka bez úhony až k tankům vlastního 3. tankového sboru, hlavní síly 72. pěší divize se musely stáhnout.

( Sovětské kaťuše uštědřovaly německým jednotkám těžké ztráty )

Ostatní voje na tom byly podobně. Sovětské tanky, dělostřelectvo i pěchota masakrovaly boční palbou německé konvoje, snažící se za každou cenu uniknout jen asi 4 kilometry úzkým koridorem z kotle. Uzávěrou z tanků mezi obcemi Džursency a Počapincy prošli pouze pěší, veškerá technika musela zůstat na místě. Při úprku k Lysjance byli Němci strašlivě masakrováni. Kolem poledne 17. února 1944 přestal Korsuň – ševčenkovský kotel existovat. Při ústupu zahynul i jeho velitel, generál dělostřelectva Stemmermann. Vojáci, kterým se podařilo dostat přes sovětskou uzávěru, se nyní tísnili na břehu řeky Gniloj Tikič. Řeka byla na některých místech 15 – 20 m široká, skoro 2 m hluboká, silný proud navíc unášel kusy ledu. Teplota byla asi 5 stupňů pod bodem mrazu. Vojáci, kteří se pokoušeli přeplavat na druhý břeh, pak hromadně umrzali, některým vypovědělo službu srdce. Mnozí ani neuměli plavat, ale ze strachu ze sovětských tanků, které sjížděly ze svahu dolů a ostřelovaly je, skákali hlava nehlava do ledové vody.

Způsoby překonání řeky byly různé, vojáci se snažili vytvářet lidské řetězy, jiní přeplouvali řeku na kládách a dřevěných deskách. Někteří přeplavali řeku hned několikrát, aby pomohli svým kamarádům. Když se první muži dostali k německým pozicím u Lysjanky, vyslalo velení 3. tankového sboru oddíl ženistů, kteří pod ochranou dvou tanků Panther postavili nouzové lávky. Vojáci ze zadních vojů 57. a 88. pěší divize, kteří kryli ústup, tak mohli řeku překonat suchou nohou, jiní byli naváděni k mostu, který 2,5 kilometrů severněji stále držely spolu s malým předmostím Bäkeho tanky společně s 1. tankovou divizí SS Leibstandarte SS Adolf Hitler. Ačkoliv se zhruba 60 % německých vojáků obklíčených v Korsuň – ševčenkovském kotli podařilo z tohoto pekla uniknout, důsledky pro německou armádu na jižním úseku východní fronty byly přesto hrozivé. Šest divizí přestalo existovat, neboť i ti, co přežili, většinou putovali do lazaretů, na dovolenou nebo k doplnění jednotek. Největší ztráty utrpěly jednotky SS, které z kotle ustupovaly jako jedny z posledních a na některých směrech kryly ústup. Z útočné brigády SS Wallonien zbylo pouhých 632 mužů. Celkové ztráty se ve zdrojích značně liší. Zatímco Sověti tvrdili, že v kotli padlo více než 50 000 německých vojáků a další desetitisíce byly zajaty, Němci vykázali zhruba 30 000 padlých, raněných, zajatých, nebo pohřešovaných. Mimo to přišly jednotky chycené v kapse o veškerou techniku. Značné ztráty utrpěly rovněž jednotky, snažící se obklíčené divize vyprostit. Například 1. tanková divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler měla 25. ledna celkem 67 tanků a útočných děl, ale 8. února již pouze 23. Ztráty v řadách Sovětů byly vyčísleny na zhruba 25 000 padlých a 55 000 zraněných.