První německá porážka ( 1941 )

Bezvýznamné městečko Jelňa leží 82 km jihovýchodně od Smolenska. A právě zde utrpěla německá vojska první skutečnou porážku v bojích na východní frontě. Průběh bojů v Jelninském výběžku boří mýtus o neporazitelném Wehrmachtu a jeho hladkém postupu až k branám Moskvy. U Jelni se podařilo sovětským vojskům nejen postup zastavit, ale i přejít do ofenzivy a Němce z výběžku vytlačit. Němci se zde také poprvé setkali v boji se strůjcem svých následných drtivých porážek pozdějším čtyřnásobným hrdinou SSSR maršálem Georgijem K. Žukovem, který vedl závěrečnou fázi bojů.

Dne 16. července roku 1941 obdržela německá 10. tanková divize generálporučíka Schaala ze 46. motorizovaného sboru rozkaz dobýt městečko Jelňa, které v té době hájila sovětská 19. střelecká divize 24. armády K. I. Rakutina. Silám 10. tankové divize se do 18. července podařilo probojovat k Počinoku a Prudkám na křižovatce silnic Smolensk – Roslavl a Mstislav – Jelňa.

Postupující předsunuté jednotky 10. tankové divize sovětská vojska zadržela u Strigina, kde se navíc pokoušela neúspěšně zničit most přes řeku Chmaru. Problém mostu za Sověty vyřešil jeden z německých tanků 7. tankového pluku ( 10. tankové divize ), který se pokoušel most přejet a probořil se. Kvůli těmto a dalším různým zdržením a průtahům rozhodl Schaal zastavit v Pětrovu – Běrnikách a útok na Jelňu uskutečnit až druhý den v 10:00. Protože však byl zničen i další most a silnice byly v mimořádně špatném stavu, došlo k rozhodnutí útok znovu odložit na 19. července. Sověti však využili tohoto zdržení a v noci z 18. na 19. července obsadili protitankový příkop vedoucí přes silnici Počinok – Jelňa. Navíc odpoledne 19. července začala silnici ostřelovat sovětská těžká děla. Tuto nepříjemnou situaci se Němcům podařilo vyřešit, až když se okolo 14:30 našla cesta, po které se dal protitankový příkop obejít. To umožnilo 7. tankovému pluku postupovat znovu na Jelňu ze severozápadního směru podél železniční trati a zanedlouho dosáhnout jižního a západního okraje města.

( V první fázi operace Barbarossa nic neobvyklého, vzdávající se sovětští vojáci )

Téměř ve stejném okamžiku, tedy v situaci kdy 10. tanková divize vnikala do města, vydalo velitelství 46. motorizovaného sboru rozkaz požadující poskytnutí pomoci 2. motorizované divizi SS Das Reich bojující na cestě z  Baltutina do Dorogobuže. Přestože Schaal odpověděl, že nemůže dobýt Jelňu i Dorogobuž najednou, velitel 46. mot. sboru von Vietinghoff na rozkaze trval a na pomoc byla uvolněna část střeleckého motorizovaného pluku, oddíl útočných děl a dělostřelecký pluk. Jejich úkol, obsadit most přes Dněpr u Dorogobuže, se však pro silný a houževnatý odpor sovětské obrany stejně nezdařil. Dne19. července v 18:00 postoupil motocyklistický prapor 10. tankové divize až k hřbitovu ve východní části Jelni 800 m severně od okraje města. V 18:30 Němci dobyli kostel ve středu města. Boje pak pokračovaly ještě na železničním náspu západně od hlavního nádraží. Ve 20:00 se ocitla jižní část města pod silnou palbou sovětských děl, boj skončil okolo 22:00 a Němci dokončili vyčištění zbytku města. Dne 20. července se podařilo jednomu tankovému praporu a několika málo jednotkám pěchoty dobýt některá sovětská dělostřelecká postavení na východ a na jih od Jelni.

Ani po dobytí Jelni ale komplikace na německé straně neustaly. Do vážných problémů se dostala 4. tanková brigáda ( 10. tankové divize ), které došel olej. To bylo způsobeno oblaky prachu na sovětských silnicích, tanky tak spotřebovávaly dvakrát více oleje než za normální situace. Prach navíc ničil vzduchové filtry a způsoboval zvýšené opotřebení motorů. Dne 22. července celé 10. tankové divizi zbývalo dokonce jen pět tanků typu PzKpfw II a čtyři tanky PzKpfw III, tedy pouhých devět bojeschopných strojů. Kvůli této situaci musel generálporučík Schaal zastavit tankový postup na Dorogobuž. Dne  21. července navíc velitelství 46. mot. sboru oznámilo, že pro 10. tankovou divizi nelze zajistit dostatek oleje ani střeliva, které také docházelo. Kvůli těmto zásobovacím problémům a silné sovětské dělostřelecké palbě za řekou Děsnou jižně od Jelni se Schaal a von Vietinghoff rozhodli na silnici do Dorogobuže zablokovanou divizi Das Reich stáhnout a raději jí použít k obraně pravého křídla 10. tankové divize, která pokračovala v postupu na východ a na jih. Takto vznikl slavný Jelninský výběžek, ve kterém měly zanedlouho Němcům nastat krušné časy.  

( Střední tank PzKpfw III, jeden z hlavních německých typů tanků v první polovině 2. světové války )

Toto území musely jednotky 46. motorizovaného sboru 2. tankové skupiny v podstatě jen bránit a spoléhat na případnou pomoc, ale pěchota 4. tankové armády ( von Kluge ) byla příliš daleko na západě a 9. armádní sbor této armády by mohl dorazit až 28. července. Proto 24. července rozhodlo velení 46. motorizovaného sboru vydat divizi SS Das Reich a 10. tankové divizi rozkaz k vyrovnání obranné linie okolo Jelni a s pomocí maximálního využití terénu zajistit co nejúspornější obranu tohoto území. Už ve 13:00 24. července byla divize Das Reich nucena odrážet sovětské útoky podporované těžkými tanky poblíž kóty 125,6. Protože tato divize musela na severní straně výběžku od návrší 125,6 až po Kološčinu, Vydrinu, Lavrovo, Ušakovo a železniční stanici Glinka bránit frontu delší než 30 km, rozhodl von Vietinghoff posílit obranu výběžku o motorizovaný pluk Grossdeutschland a umístit ho nalevo od divize SS. Za situace, kdy se sovětská vojska pokoušela za každou cenu vymanit ze Smolenského kotle, který ještě nebyl úplně uzavřený, byla tato ( severní ) část výběžku pro Wehrmacht zvláště důležitá. Dne 25. července odpoledne se dokonce sovětské tanky pokusily úspěšně o průlom přímo na styku divize Das Reich a 10. tankové divize. Tři tanky pronikly téměř přímo do Jelni. Protože však Sověti nevyslali současně se svými tanky pěchotu, byl útok nakonec odražen a zničeno bylo celkem 16 sovětských tanků. Němci přišli jen o jedno dělostřelecké postavení. Nápor na divizi Das Reich však neměl tímto útokem skončit, ráno 26. července byla opět napadena tanky a tentokrát i leteckými útoky. Útok byl tak silný, že Das Reich musela požádat 10. tankovou divizi o vyslání mobilní zálohy.

Velmi nepříznivá situace u Jelni donutila ještě 25. července von Klugeho ( 4. tanková armáda ), vydat 9. armádnímu sboru ( Geyer ) rozkaz k postupu do Jelni a pomoci odlehčit situaci 2. tankové skupině. Rudá armáda však rozhodně nehodlala nečinně přihlížet posilování německých pozic a poblíž Vorošilova udeřila 149. střeleckou divizí na přesunující se německou 363. pěší divizi 9. armádního sboru. V průběhu tvrdého útoku se Sovětům podařilo odříznout od divize dva prapory a útoky tanků a pěchoty se je pokoušely obklíčit. Za cenu velkých ztrát se ale 27. července oběma německým praporům podařilo z obklíčení probít. 9. armádní sbor pak zaujal pozice v jižním sektoru výběžku a podpořil 18. tankovou divizi a pluk Grossdeutschland na západě a severozápadě od Jelni. Dne 28. července byl pluk Grossdeutschland odsunut od Jelni do zálohy, levé křídlo divize SS Das Reich pak začaly krýt 17. tanková divize a vojska 47. motorizovaného sboru. Přes veškerou snahu se ale situace v Jelninském výběžku stále komplikovala a vyvíjela se čím dál tím více v německý neprospěch.

( Němci si prohlížejí zničený sovětský lehký tank T – 26 )

Němci museli řešit řadu problémů. Boje se sovětskými těžkými tanky byly s obvyklými protitankovými děly ráže 37 mm nemožné, protože tato děla byla neúčinná. Vypomoci musela děla ráže 88 mm, sloužící jako protiletadlová obrana, které získal von Vietinghoff od Luftwaffe. 9. armádní sbor zase v  bojích proti těžkým tankům využíval svých několika útočných děl, kterými zpevnil svou obrannou linii. Nebýt útočných a protiletadlových děl, byla by situace celkově ještě mnohem vážnější. Dalším velkým problémem pro německá vojska byla každým dnem zesilující dělostřelecká palba Sovětů, která poskytovala rozsáhlou podporu sovětským útokům. Navíc sovětské dělostřelectvo bylo umístěno mimo dosah německých děl a husté křoví rostoucí všude okolo umožnilo Sovětům dokonalé maskování děl nacházející se blíže frontě. Terén zároveň sovětským vojskům poskytoval možnost nenápadně se přibližovat k německé obranné linii.

Následné těžkosti v obraně výběžku si způsobili Němci sami a to když bylo rozhodnuto, že generál Guderian zaútočí jižním směrem na Kyjev. Plány útoku, vypracované 28. července, počítaly s tím, že ke Guderianově tankové skupině se připojí i 7. a 9. armádní sbor. Tyto dva sbory měly postupovat jižně ke Kovalům a k východu ke Kozakům. To znamenalo, že 9. armádní sbor včetně 137. pěší divize musí jelninský výběžek opustit. Navíc to znamenalo, že spolu s Guderianem odejde i část dělostřelectva a především z oblohy zmizí střemhlavé bombardéry Junkers Ju – 87, které velmi účinně útočily na sovětské tanky. Dne 8. srpna převzal obranu výběžku 20. armádní sbor generála Materny ( celkové velení v  tomto prostoru zůstalo kvůli von Klugeho nemoci až do 26. srpna 2. tankové skupině ). Obvod výběžku, nyní širokého asi 20 km a hlubokého asi 30 km, bránily od jeho jižní části 268. divize, motorizovaná divize SS Das Reich, pěší pluk 292. divize a 15. pěší divize.

( Němečtí granátníci čelili silnému nepříteli a své pozice nakonec uhájili )

Tyto síly byly okamžitě vystaveny sovětským útokům, nejprve u vesnice Klimatina poblíž říčky Ustromi, kde čelily zuřivé dělostřelecké palbě a tankovým a leteckým úderům a následně 10. srpna u řeky Uži na sever od Jelni. V tomto prostoru se Sovětům opět podařil průlom obranné linie, tentokrát na styku 15. pěší divize a divize Das Reich. Pro odražení útoku muselo velitelství 20. armádního sboru zaslat 15. pěší divizi 3 000 dávek munice pro polní houfnice, ale už druhý den, i když se ukazovalo, že dělostřelecká podpora při obraně výběžku je nezbytně nutná, musel velitel 20. sboru předat dva dělostřelecké pluky 46. motorizovanému sboru, který výběžek opouštěl. Další ranou německé obraně bylo i přes Maternovy protesty připravované stažení divize Das Reich na jih, kam už byly přesunuty jak pluk Grossdeutschland, tak 10. tanková divize.

Sověti zatím dále útočili na 15. pěší divizi, která se dosud držela, ovšem za cenu těžkých ztrát ( mezi 10. a11. srpnem ztratila divize 20 důstojníků ). Těžké ztráty ale samozřejmě vznikaly i na sovětské straně. Dne 11. srpna se vojákům Rudé armády podařilo vytlačit jednotky 292. pěší divize, které byly rovněž zasaženy nedostatkem střeliva, z prostoru Klimatina, divize Das Reich musela pod vlivem okolností ustoupit do obrany za řeku Uži. Netrvalo však dlouho a původní postavení se Wehrmachtu podařilo poměrně snadno obnovit, zejména když se 13. srpna od Roslavli vrátil zbytek 292. pěší divize a vyztužil úsek divize Das Reich a 15. pěší. Kritickou situaci ve výběžku popsal generál Materna ve svém hlášení ze 13. srpna. Upozornil na těžké ztráty a vážný nedostatek střeliva a také varoval, že pokud budou sovětské útoky větší a koordinovanější, nemusí německá obrana již příště odolat. Následně přímo na velitelství generála Guderiana požádal buď o zkrácení fronty ( 268. pěší divize držela úsek o 25 km, 292. pěší divize o 14 km a 15. pěší o 22 km ) nebo o vyslání části 2. tankové skupiny k Děsně a Ugře na jih a na východ od Smolenska. Jasné odpovědi se však od Guderiana nedočkal, rozhodnutí mělo padnout v příštích dvou dnech. Po dohadech mezi Guderianem, von Bockem ( velitel skupiny armád Střed ) a von Brauchitschem ( vrchní velitel OKH ) bylo v polovině srpna rozhodnuto držet Jelňu jako vhodné nástupiště k útoku na Moskvu.

( Sovětský těžký tank KV 1, který Němcům u Jelni přichystal nejedno „překvapení“ )

Dne 29. července byl na poradě u J. V. Stalina ( za účasti L. Z. Mechlise a G. M. Malenkova )  zbaven funkce náčelníka generální štábu Georgij Konstantinovič Žukov. Žukov prosazoval opuštění Kyjeva a zorganizování protiútoku u Jelni, aby bylo zlikvidováno nebezpečné předmostí pro případný německý úder proti Moskvě. Vyklizení Kyjeva bez boje se setkalo se Stalinovým nesouhlasem, Žukov byl sice odvolán, ale ihned mu bylo svěřeno velení Záložního frontu a provedení protiúderu u Jelni. Po osobní rekognoskaci přímo v prostoru výběžku ( spolu s velitelem 24. armády K. I. Rakutinem ) a po posouzení s jednotlivými veliteli útvarů bylo zjištěno, že zde mají Němci celkem dobře organizovanou obranu a v současné době nemá sovětská 24. armáda k rozhodnému protiútoku dostatek sil. Protože k získání posil ( podle Žukova 2 – 3 divizí a dalšího dělostřelectva ) bylo třeba 10 – 12 dní, byly prováděny zatím jen omezené útoky ( popsané výše ) s cílem nepřítele zaměstnávat, vyčerpávat a v neposlední řadě se seznamovat s jeho obranným systémem.

Dne 15. srpna se na německé straně do výběžku vrátily dříve odsunuté 263. a 137. pěší divize 9. armádního sboru, aby vystřídaly motorizovanou divizi SS Das Reich a motorizovaný pluk Grossdeutschland. Navíc 78. pěší divize vystřídala 16. srpna vyčerpanou 15. pěší divizi. Velení 9. armádního sboru také požadovalo na Guderianovi navrácení jednotky útočných děl a části těžkého dělostřelectva, které měly výběžek opustit a výrazně tak oslabit jeho obranu. Změnu rozhodnutí se ale nepodařilo prosadit ani generálu Maternovi při osobní návštěvě u Guderiana. Dne 23. srpna provedla sovětská vojska další útok, kterému tentokrát čelila 263. pěší divize u výšiny nazývané "Chimborazo" a při bojích toho dne ztratila 150 mužů a následujících 5 dní ztrácela dokonce 100 mužů denně.

( Sovětská pěchota útočí na pozice německé 263. pěší divize )

Dne 25. srpna Sověti podporováni mohutnou dělostřeleckou palbou již poněkolikáté prolomili obrannou linii. Tentokrát se jim to podařilo na jih od Čuvašů v úseku 263. pěší divize, jejíž ztráty během útoku činily 200 mužů a dalších 150 mužů ztratila divize následující den při neúspěšném pokusu odstranit sovětský průlom. Kvůli této nepříznivé situaci přesvědčili generálové Geyr a Materna polního maršála von Klugeho o nutnosti jeho osobní návštěvy na frontě. Von Kluge měl na vlastní oči posoudit nebezpečí, která Němcům hrozila, nebude-li obranná linie posílena. Výsledky návštěvy na sebe nenechaly dlouho čekat a 27. srpna vystřídala zdecimovanou 263. pěší divizi opět divize 15. Přestože 263. divize trpěla těžkými ztrátami ( její jednotlivé roty už měly jen asi 25 – 50 vojáků ), podařilo se jí ještě před svým odchodem narovnat prolomenou frontovou linii u Čuvašů, kde sovětská vojska ztratila 300 mužů.

Mezitím však již Sověti dokončili přípravy k rozhodujícímu úderu. Předchozí akce a výslechy zajatců dovolily Žukovovi a jeho spolupracovníkům podrobně stanovit úkoly jednotlivým útvarům a vést přesnou dělostřeleckou palbu a letecké útoky. K hlavnímu útoku na obrannou linii nepřítele bylo připraveno 9 ze 13 střeleckých divizí 24. armády, ostatní divize bránily prostor na východ od řeky Uži. Hlavní průlom měly za úkol uskutečnit 102. tanková divize, 100. a 107. střelecká divize, které byly rozmístěné na severní straně výběžku na 4,5 km dlouhém úseku fronty. Na jihu ( na 8 km úseku fronty ) byly připraveny k útoku 303. střelecká a 106. motorizovaná divize. Přímo na Jelňu měly útočit 19. a 309. střelecká divize, obě byly umístěné přímo na východě výběžku.

Dne 30. srpna ráno zahájilo 800 sovětských děl spolu s raketomety a minomety mohutnou palbu na německé pozice. Ihned po zničující palebné přípravě ( Žukov uvádí, že například obranné postavení ve vesnici Ušakovo, bylo salvami raketometů zcela zdemolováno ) zahájily útok tankové jednotky následované pěchotou. Rudá armáda proti 70 000 Němců nasadila až 100 000 svých vojáků ( podle nových údajů, jinde je udáváno jen asi 60 000 Sovětů ). V zuřivém a tuhém boji však na některých místech Sověti postupovali pomalu, místy jen o 1,5 km. Obzvláště těžké boje vzplály na úseku německé 137. pěší divize v severním prostoru výběžku. Překvapivý sovětský útok byl v tomto místě zahájen bez jakékoliv dělostřelecké přípravy, sovětská vojska pronikla obranou podél řeky Uži a teprve následně se na 137. pěší snesla zuřivá dělostřelecká palba, která ustala až po třech hodinách. Dále 6 sovětských praporů prolomilo frontu u Sadků, část jejich tanků se dostala asi 1 km za obrannou linii a podařilo se jim zničit několik německých kulometných pozic.

( Německá pěchota očekává další nepřátelský útok )

Sovětům se podařilo dokonce získat i samotné Sadki, ale hned druhý den 31. srpna je Němci dobyli nazpět.  Dalšímu opakovanému útoku už však čelit nedokázali. Kolem čtyřiceti sovětských tanků spolu s pěchotou likvidovalo stanoviště německých protitankových kanónů a kulometná postavení. Sověti již nepronikali jako dříve příliš hluboko do týlu obrany, kde je německé jednotky dokázaly zlikvidovat. Sovětský útok vytvořil v německé obraně mezeru 30 km do šířky a 2 km do hloubky. Němečtí velitelé se navíc nechali zmást klamným sovětským útokem na 268. pěší divizi, který posloužil jen na odlákání německých záloh jiným směrem a hlavní úder byl veden podél řeky Uži. Téhož dne ( 31. srpna ) musela německá 78. pěší divize taktéž ustoupit ze svých pozic na sever od Gurjeva a to o celé 2 km. 1. září sovětská vojska postoupila až k městu Voloskovu, které obsadil střelecký pluk 107. divize pod velením I. N. Někrasova. Zde se však Někrasovovi muži dostali do obklíčení. Celé tři dny odolával pluk německému tlaku, nakonec s pomocí dalších jednotek 107. střelecké divize prolomil sevření a navíc přeťal železnici na jih od města a obsadil železniční stanici.

Ve velmi kritické situaci byla také německá 292. pěší divize, do jejího týlu se dostala po průlomu fronty na úseku 78. pěší divize sovětská vojska a zničila část jejích zásob. Zároveň musela čelit dalšímu průlomu u Vydriny, který se přes veškerou snahu nepodařilo odvrátit. Tato situace tak vážně ohrožovala celé levé křídlo 20. armádního sboru i pravé křídlo 9. armádního sboru. Pro odstranění nebezpečného vydrinského průlomu rozkázal generál Materna ( 20. armádní sbor ) 20 minut trvající intenzivní dělostřeleckou palbu na proniknuvší sovětská vojska a poté dobýt kótu 240,3. Večer 2. září tuto kótu z posledních sil dobyla 292. pěší divize, ale i přes tento úspěch 20. armádní sbor vystavený soustavnému tlaku již déle odolávat nemohl. O moc lépe na tom nebyl ani 9. armádní sbor. Generál Geyr dokonce uvádí, že za poslední týden ( do 2. září ) ztratil každý pěší pluk 20. sboru tisíce mužů včetně 40 důstojníků.

( Vojáci německé 15. pěší divize se vracejí do svých obranných pozic )

Po zhodnocení kritické situace se 1. září na velitelství skupiny armád Střed, Halder, von Bock a von Brauchitsch rozhodli kompletně stáhnout německá vojska z jelninského výběžku. Úkolem pověřili polního maršála von Klugeho. Po nezbytných poradách s veliteli armádních sborů zahájila 78. pěší divize na východním břehu Uži obcházet Sadki a odcházela na západ. Veškeré sovětské pokusy o  útok kryla 137. divize. Němcům pomohl i prudký déšť a hustá mlha, které dokonale zamaskovaly německý ústup, a Rudá armáda už nenašla vhodnou příležitost na ustupující jednotky nepřítele zaútočit. Dne 6. září 1941 po dvouměsíčních bojích vstoupila do Jelni opět sovětská 24. armáda, konkrétně 100. střelecká divize ( I. N. Russijanov  ), 103. střelecká divize ( I. I. Biričov ) a 19. střelecká divize ( A. I. Utvěnko ). Po této operaci zavládla podle Žukova mezi vojáky optimističtější nálada a upevnila se víra v konečné vítězství. Přes nesporný úspěch však Žukovovi jeho celkový plán úplně nevyšel. Nepodařilo se totiž německá vojska obklíčit, což maršál připisuje nedostatku zejména tankových sil.

Německé ztráty v bojích ve výběžku Žukov odhaduje na 45 000 – 47 000, sovětské ztráty byly snad 80 – 100 000  padlých, raněných a zajatých. V bojích u Jelni se také poprvé objevily sovětské gardové útvary, tedy jednotky, které se obzvláště vyznamenaly v bojích. Gardové jednotky získaly přednostní logistické zabezpečení a vojáci v nich měli dokonce dvojnásobné služné. Tyto útvary také vynikaly odvahou a označení „gardový“se stalo vytouženým pro všechny sovětské jednotky v průběhu celé války. V bojích u Jelni se této cti dostalo celkem čtyřem střeleckým divizím. Boje v Jelninském výběžku ukázaly, že Wehrmacht není ani zdaleka neporazitelný a že postup německé armády nezastavil jen generál zima a maršál bláto. Porážka u Jelni se stala předzvěstí katastrofálních porážek u Mosky v zimě roku 1941 a u Stalingradu na přelomu let 1942/1943. Teprve po těchto ztracených bitvách vybledla v hlavách německých vojáků vzpomínka na jelninský „mlýnek na maso“.