Japonská ostrovní pevnost

Vojáci Spojených států postupující Tichým oceánem skoky z ostrova na ostrov se setkali s fanatickým odporem Japonců, kteří raději padli, než by se vzdali. Bitva o Iwodžimu se však stala mnohem těžší než vše, s čím se dosud setkali.

Zatímco v Evropě zuřila válka, americká vojska postupovala Tichým oceánem skoky z ostrova na ostrov. Bojovala dosud na Filipínách a na Borneu, když byly zpracovány plány na invazi do Japonska. Plánovači rozhodli, že bude zahájena vyloděním na Kjúšú, nejjižnějším z velkých japonských ostrovů. V posledních měsících roku 1944 letouny B – 29, umístěné na Mariánských ostrovech pod velením generála Curtise LeMaye, zahájily bombardovací kampaň. Cesta ze Saipanu na japonskou pevninu však představovala více než 4 800 km, což byl i pro B – 29 příliš dlouhý let. Kdyby však Spojené státy dobyly malý vulkanický ostrov Iwodžima v Boninských ostrovech, který leží něco přes 1 200 km jihovýchodně od Japonska, zkrátila by se tím vzdálenost do Tokia na polovinu a americké letectvo by tam mohlo umístit stíhačky, jež by bránily bombardéry nad jejich cíli.

( Ostrov Iwodžima )

Iwodžima byla důležitá dvojnásobně, protože ji Japonci pokládali za nepotopitelnou letadlovou loď. Byla to radarová a stíhačková základna, jejíž letouny ohrožovaly B – 29 při jejich bombardovacích letech nad Japonskem. Ostrov Iwodžima má nepravidelný tvar a je kolem osmi kilometrů dlouhý a mezi 800 m a 4 km široký. Japonci byli rozhodnutí se na něm udržet. Umístili na ostrově posádku o 21 000 mužů pod velením generálporučíka Tadamiči Kuribajašiho. Ostrov měl nejpevnější obranu ze všech japonských držav v Tichomoří.

Byl soustavně bombardován od pádu Marian, ale protahující se boje na Filipínách odložily útok a poskytly Japoncům několik měsíců, aby posílili již tak impozantní obranu. Podobně jako na dalších tichomořských ostrovech vybudovali podzemní obranná postavení, přičemž co nejvíce využili přírodních jeskyní a skalnatého terénu. Po řadu dnů před vyloděním byl ostrov podroben rozsáhlému bombardování námořním dělostřelectvem, raketami a nálety používajícími bomby s nedávno vyvinutým napalmem. Japonci však byli tak dobře zakopáni, že je nedokázalo vyhnat sebesilnější bombardování ani ostřelování.

( Námořní pěchota se vyloďuje na Iwodžimě, v pozadí hora Suribači )

19. února 1945 se vylodil na jihu ostrova 5. obojživelný sbor pod velením generála Harryho Schmidta, který se s jistotou vyjádřil, že dobude ostrov za čtyři dny. Nemělo to však jít tak snadno. Ve skutečnosti se bitva o ostrov měla stát nejtěžším bojem v dějinách Sboru námořní pěchoty Spojených států. Když první vlna příslušníků námořní pěchoty překročila pláž, jež byla necelých 200 m široká, byla zachycena ničivou křížovou palbou a bombardována minomety pálícími z otvorů širokých sotva několik desítek centimetrů. Bylo třeba plamenometů, výbušnin a tanků, aby mohli být Japonci vyhnáni ze svých krytů. Z 30 000 mužů, kteří se vylodili na pláži prvního dne, bylo 2 400 zasaženo japonskou palbou. Námořní pěchota brzy obsadila 3 600 m dlouhé předmostí, ale v postupu do vnitrozemí ji brzdila vulkanická půda ostrova.

Pak 5. sbor námořní pěchoty rozdělil své síly. Polovina se vrhla do vnitrozemí a obsadila první ze dvou japonských letišť, třetí bylo teprve ve výstavbě. Druhá polovina se obrátila na jih, aby obsadila horu Suribači. Síla japonského postavení byla taková, že hora Suribači byla obklíčena teprve v den D + 3. Následujícího rána obsadil 28. pluk námořní pěchoty 200 m nižšího svahu. Pak letectvo bombardovalo japonská postavení. Dne 23. února se četa F 2. praporu vrátila z hlídky a hlásila, že Japonci zmizeli. Větší hlídka pod velením poručíka Harolda G. Shiera se nakonec dostala ke kráteru a obsadila po ostré přestřelce vrchol hory. Vztyčení americké vlajky šesti příslušníky námořní pěchoty na hoře Suribači vyfotografoval Joe Rosenthal. Fotografie se stala jedním z nejznámějších snímků války v Tichomoří. Ve skutečnosti však fotografie zobrazuje až druhou vlajku, jež byla na hoře Suribači vztyčena. První vlajka, kterou vztyčil poručík Shrier o několik hodin dříve, byla příliš malá, aby ji spatřili další vojáci z celého ostrova a byla nahrazena z propagačních důvodů větší vlajkou zapůjčenou z jedné lodi.

( Vztyčování americké vlajky na hoře Suribači, asi nejznámější snímek z bojů v Tichomoří a dost možná i celé 2. světové války )

Zatímco 5. divize námořní pěchoty postupovala podél západního pobřeží, 4. divize si probojovávala cestu k východnímu pobřeží. Přes námořní bombardování, letecké útoky a palbu dělostřelectva byla 4. divize zastavena minami a protitankovými puškami, 5. divizi se pod těžkou palbou podařilo obsadit několik japonských postavení a na konci prvního dne postoupila o necelých 500 m. Boj byl tak zuřivý, že musela být vyloděna 3. divize námořní pěchoty, plovoucí záloha. Měla dobýt severní plošinu, podivnou měsíční krajinu, jež byla erodována větrem a dešti do bizarních tvarů. Pro odhodlané japonské vojáky to byl dokonalý terén pro obranu. Musely být přivezeny tanky s plamenomety, aby je spálily v bunkrech odolných proti granátům. Nakonec dokončila námořní pěchota obsazení kopců nad třetí přistávací dráhou a ke dni 28. února 1945 byla všechna tři letiště v amerických rukách.

Námořní pěchota dosáhla svých cílů, ale boj dosud zdaleka neskončil. Američané pokračovali útokem na kótu 382 a 362A. Oba vrcholy byly bludištěm bunkrů a tunelů. Vrchol kopce 382 byl zcela dutý a změněn v obrovský bunkr, v němž byla umístěna protitanková děla, a v kanálech byly ukryty tanky. Na jih byl přírodní amfiteátr a velká skála, kterou vojáci nazvali Turecký knoflík. Ztráty námořní pěchoty byly v této oblasti tak vysoké, že ji jako celku říkali Mlýnek na maso. Námořní pěchota opustila normální praxi a zaútočila v noci, když se pokusila obsadit komplex na kótě 362A. Přestože Japonce překvapila, trvalo šest dnů od 2. do 8. března, než toto postavení dobyla.

( Několik málo přeživších Japonců se vzdává americké hlídce )

Poté 8. března Japonci podnikli protiútok mezi 23. a 24. praporem námořní pěchoty. Útok však vedl otevřeným terénem bez podpory dělostřelectva. Japonci se museli stáhnout zpět a na bojišti zůstalo 650 mrtvých. Námořní pěchota postupovala dál středem ostrova a 9. března dorazila k severovýchodnímu břehu. Dne 15. března podnikli Japonci řadu pokusů proniknout do amerických linií, ale byli odraženi. Poslední ohnisko odporu na Kitano Pointu na severní špičce ostrova bylo umlčeno 25. března. Přesto se však následující noci vynořilo z temných skal 350 Japonců. Tvrdí se, že je vedl sám Kuribajaši. Zaútočili na tábořiště, kde spali muži 5. pionýrského praporu. Příslušníci námořní pěchoty z 8. polního skladu a VI. stíhacího komanda Armády Spojených států utvořili obrannou linii a při východu slunce bylo 223 Japonců mrtvých.

Poté se veškerý odpor zhroutil. Více než 20 000 Japonců včetně samotného Kuribajašiho padlo a pouze 261 bylo zajato. Námořní pěchota a Armáda Spojených států ztratily 6 812 svých příslušníků a dalších 19 189 bylo raněno. Nicméně životy 24 761 amerických pilotů a posádek letadel byly zachráněny využitím Iwodžimy jako předsunuté letecké základny. Bitva o Iwodžimu byla draze zaplaceným, ale rozhodujícím vítězstvím Spojenců v Tichomoří. Nyní mohl začít všeobecný útok na hlavní území Japonska. Přesto rozsah předchozích bojů vyvolal u Američanů znepokojivou otázku. Jestliže Japonci bojovali tak urputně o ostrov o pouhých 20 km čtverečních, který získali teprve roku 1891, jakému odporu by Američané museli čelit, až se vylodí na vlastních japonských ostrovech?