První velké pozemní vítězství Spojených států v Pacifiku

V létě 1942 upevňovala vítězná armáda japonského císařství své obrovské územní zisky v jihovýchodní Asii, Východní Indii a Pacifiku. Ve stejné době se Tokijská Róza, hlasatelka japonského propagandistického vysílání v angličtině, neustále výsměšně ptala, kde se nachází slavná námořní pěchota Spojených států. Dne 7. srpna dostala odpověď – její příslušníci se vyloďovali na Guadalcanalu.

Tento vzdálený kus země, jeden z řetězů Šalamounových ostrovů, o kterém prakticky nikdo předtím nic neslyšel, náhle nabyl ohromného strategického významu, když se Američané dozvěděli, že zde Japonci budují letiště. Pokud by z něho vzlétaly japonské bombardéry, mohly by narušit životně důležité zásobovací trasy vedoucí z USA Tichým oceánem do Austrálie a na Nový Zéland, kde se soustřeďovaly spojenecké jednotky.

Měla – li být tato nová hrozba neutralizována, bylo třeba klást maximální důraz na rychlost. Američtí štábní důstojníci pod velením náčelníka námořních operací admirála Ernesta Kinga proto společně zimprovizovali první velkou pozemní ofenzívu Spojených států ve 2. světové válce. Dne 2. července přišel rozkaz zahájit operaci 1. srpna 1942. Vzhledem k tomu, že se jí měly účastnit jednotky, letouny i lodě námořnictva, bylo její velení svěřeno viceadmirálu Robertu L. Ghormleymu, veliteli jihopacifické oblasti, který však v úspěch tohoto podniku příliš nevěřil. Jedinou silou vycvičenou pro obojživelné výsadky, která byla k dispozici, byla 1. divize námořní pěchoty, jíž velel generálmajor Alexander Vandergrift. Její první části právě dorazily na Nový Zéland, aby zde zahájily šestiměsíční bojový výcvik. Vandergrift žádal, aby mu admirál King poskytl ke shromáždění jednotek delší čas, ale ten svolil pouze k týdennímu odkladu. Spěšně naplánovaný útok byl tedy přesunut na 7. srpna 1942.

( 1. divize námořní pěchoty se vyloďuje na Guadalcanalu )

1. divize námořní pěchoty v síle 19 000 mužů vyplula ke Guadalcanalu se zásobami na pouhých 60 dní, municí na deset dní intenzivních bojů a zdaleka ne se všemi svými dopravními prostředky. Viceadmirál Frank Fletcher, jenž velel námořnímu operačnímu svazu, dal Vandergriftovi pouhé dva dny na vylodění, neboť svá válečná plavidla, zejména tři letadlové lodě, nechtěl zbytečně vystavovat nebezpečí japonských leteckých útoků.

Po tříhodinovém ostřelování ostrova křižníky a torpédoborci se námořní pěšáci vylodili. Ve vzduchu je chránil deštník letounů z letadlových lodí. Hlavní část divize se vylodila na severním pobřeží Guadalcanalu, východně od mysu Lunga, menší oddíl v síle 6 000 mužů na Tulagi, Tanambogo a Gavutu, třech ostrůvcích na protější straně Skřivánčího průlivu, vzdálených 30 kilometrů od Guadalcanalu. Třebaže výsadek probíhal poněkud chaoticky, překvapení Japonci nekladli prakticky žádný odpor. Rychle se však vzpamatovali a začali bombardovat zakotvené transportní lodě a předmostí, kde se kupily zásoby a výzbroj. Mezitím si námořní pěchota klestila cestu k nedokončenému letišti vzdálenému asi 5 kilometrů od pobřeží a 36 hodin po výsadku jej dobyla. Ocitla se však v ožehavé situaci a Vandergrift začal mít vážné pochybnosti, zda bude schopen Guadalcanal udržet. Hladký průběh byl narušen 8. srpna večer, kdy se admirál Fletcher rozhodl stáhnout své letadlové lodě. Tento krok by ponechal transportní lodě bez ochrany, což nepřipadalo v úvahu. Odplují – li letadlové lodě, budou muset odplout i transportní.

( Hendersonovo letiště na Guadalcanalu )

Téže noci dostali Američané lekci i na moři. Viceadmirál Guniči Mikawa s pěti těžkými a dvěma lehkými křižníky a jedním torpédoborcem nepozorovaně pronikl do Skřivánčího průlivu a během 40 minut potopil jeden křižník Královského australského námořnictva a tři americké křižníky. Dne 9. srpna následovaly bezbranné transportní lodě Fletchera a zmizely za obzorem. Na jejich palubách a v lodních skladištích zůstalo 3 000 námořních pěšáků, polovina zásob divize, většina rezervní munice a téměř všechen ostnatý drát a těžké dělostřelectvo. Nebylo známo, kdy a jestli vůbec se vrátí. Vandergrift se svými oslabenými jednotkami měl tedy pochopitelně pocit, že je námořnictvo nechalo na holičkách.

I v této nezáviděníhodné situaci si však námořní pěšáci dokázali poradit. Hladové příděly potravin doplňovali japonskými zásobami a všemožnými jedlými kořínky a plody, které našli. Ukořistěnými zbraněmi a municí vyztužili obranu a s nepoškozenými stavebními stroji Japonců se okamžitě vrhli do práce, aby nedostavěné letiště co nejdříve dostavěli. Japoncům se mezitím podařilo na ostrov dopravit nové úderné jednotky a 20. srpna v ranních hodinách zahájil plukovník Kijono Ičiki první rozsáhlý protiútok na americká postavení. Možnost neúspěchu si vůbec nepřipouštěl. Udeřil na americké levé křídlo u ústí řeky Ilu. Japonci zaútočili celkem ve třech vlnách, ale dobře řízená americká palba všechny zkosila. Při odraženém útoku ztratili Japonci na 1 000 mužů, což bylo na Ičikiho příliš – spáchal sebevraždu.

( Mariňáci 1. divize na pláží Guadalcanalu po odražení japonského útoku )

Později téhož dne přistály k nesmírné Vandegriftově úlevě na letišti, které Američané pojmenovali Hendersonovo ( na památku pilota námořní pěchoty majora Loftona Hendersona, který zahynul v bitvě o Midway ), první americké letouny. Celkem to bylo 12 střemhlavých bombardérů SBD Dauntless a 19 stíhaček Grumann Wildcat. Japonské vrchní velení, které nebylo zvyklé na porážky, si konečně uvědomilo, že námořní pěchotu nebude moci z Guadalcanalu jen tak lehce vystrnadit a proto se spěšně snažilo znovu získat iniciativu na svoji stranu. Do hry se vložil Tokijský expres. Rychlé konvoje torpédoborců a transportních lodí plných vojáků proplouvaly za noci průlivem a vykládaly svůj náklad v blízkosti amerického obranného perimetru.

Japonci i Američané se snažili leteckými a námořními útoky zmařit protivníkovi přísun posil na ostrov. Obě strany přitom utrpěly těžké ztráty, ale námořní pěšáci zarputile drželi dobytá postavení. Se stoickým klidem snášeli vedro, tropické bouřky, hmyz, krysy, špatnou stravu, malárii, úplavici i nepřátelské bombardování a divoké útoky japonské pěchoty vynořující se náhle z okolní husté džungle. Na počátku září se Tokijskému expresu podařilo vylodit několik praporů pod velením generálmajora Kijotaki Kawagučiho. Většina těchto sil byla přesunuta do vnitrozemí s úkolem napadnout Hendersonovo letiště od jihu. Japonci se domnívali, že v této oblasti není americká obrana tak silná jako na pobřežním perimetru.

( Mapka Guadalcanalu, přilehlých ostrovů a jednotlivá tažení obou stran )

12. a 13. září v nočních hodinách Kawaguči zaútočil na hřeben, který jej dělil od letiště. Na této terénní vyvýšenině však byli zakopáni nejhouževnatější a nejostří vojáci Sboru námořní pěchoty – příslušníci přepadového a výsadkového praporu. Oběma jednotkám velel plukovník Merrit Edson. Podporu jim poskytoval další prapor námořních pěšáků spolu s dělostřelectvem. Třebaže se během těžkých a tvrdých bojů americká linie prohnula, Japoncům se jí nepodařilo prolomit. Ranní světlo 14. září odkrylo na svazích hromady japonských mrtvol, které daly bojišti jméno Krvavý hřeben. Podle odhadů ztratili Japonci 600 padlých a stejný počet raněných. Námořní pěšáci měli ze 700 mužů 40 padlých a 103 raněných.

Pět dní po heroické obraně Edsonových vojáků začaly na ostrov přicházet první významnější posily a dodávky zásob od vylodění 7. srpna. Skvělá 1. divize námořní pěchoty a stejně statečné posádky pestré sbírky letounů na Hendersonově letišti si mohly alespoň částečně vydechnout. Američané tedy rozšiřovali předmostí, vybudovali další polní letiště pro stíhačky v Kukumě a celkově posilovali svá postavení. Ale i Japonci vystupňovali své úsilí o vypuzení amerických jednotek z ostrova. Soustřeďovali se především na západním břehu řeky Matanikau, přímo proti pravému křídlu Američanů. Ve druhé polovině září a počátkem října se v tomto sektoru odehrála řada krvavých střetnutí.

( Japonští vojáci ostřelují americké pozice z minometů )

Dne 9. října dorazil na Guadalcanal velitel japonské 17. armády, generálporučík Harukiči Hjakutake, aby se osobně ujal řízení operací. Přivezl sebou i posily, které zvýšily celkový počet vojáků pod jeho velením na 20 000 a další dělostřelecké baterie. Rozhodující úder hodlal Američanům zasadit do deseti dnů. Na druhé straně překážek z ostnatého drátu se generálu Vandergriftovi díky příjezdu první armádní jednotky 164. pěšího pluku podařilo získat nad Japonci zhruba třítisícovou převahu. Hjakutakeho záměr byl téměř do písmene stejný jako plán, jímž se o měsíc dříve řídil při svém nezdařeném pokusu Kawaguči. Celkem 6 000 japonských vojáků si mělo proklestit cestu vnitrozemím a napadnout Hendersonovo letiště od jihu, 3 000 dalších mělo současně zaútočit na americké pravé křídlo. Dne 19. října, kdy měl útok začít, se však hlavní japonské kolony stále ještě prosekávaly hustou džunglí.

Hjakutake přeložil útok na 24. října, ale v důsledku nedorozumění byl pomocný útok proti pravému americkému křídlu zahájen o 24 hodin dříve a Američané ho utopili v krvi. Ve dnech 24. a 25. října v noci podnikli Japonci dva soustředěné útoky na Krvavý hřeben, ale byli s těžkými ztrátami odraženi. Američané přisunovali do oblasti bojů stále nové a nové posily a materiálová bitva zuřila dál. Mezitím byli na americké straně vyměněni velitelé. Ghormleyho nahradil ve funkci velitele jihopacifické oblasti agresivní viceadmirál William Halsey, který začal americké síly na Guadalcanalu mohutně posilovat. Dne 9. prosince přišla další změna. Generál Vandergrift dostal rozkaz stáhnout svoji unavenou 1. divizi námořní pěchoty a předat velení generálmajoru Alexandru Patchovi. Na ostrov mezitím proudily další a další prapory a letouny. Na přelomu roku 1942 a 1943 měl Patch již jednoznačnou vzdušnou převahu a 50 000 vojáků. Hjakutake měl naproti tomu pouze poloviční počet mužů, stále se prodlužující seznam nemocných, nedostatek potravin a díky americkým námořním a leteckým hlídkám i pramalé vyhlídky na to, že se mu zásoby podaří doplnit.

( Padlí japonští vojáci na Krvavém hřebenu )

Patch zahájil proti japonským hlavním postavením za řekou Matanikau mohutnou ofenzívu, do níž nasadil tři divize. Japonci se houževnatě bránili, ale proti početní a palebné převaze neměli šanci. Dne 23. ledna bylo dobyto Hjakutakeho velitelství v Kokumboně. Téhož dne však zpráva o blížícím se japonském loďstvu přiměla Patche dočasně zastavit postup pro případ, že by šlo o invazní loďstvo, proti němuž by musel přeskupit síly. Vyčišťovací operaci zbrzdil další falešný poplach 30. ledna. V obou případech šlo o japonské torpédoborce, které japonské vojáky z ostrova odvážely, nikoli přivážely.

Evakuace vojsk od mysu Esperance a Kaminbonga byla ukončena v noci na 8. února, kdy se nalodily zbytky japonských zadních vojů. Šest měsíců dlouhých a krvavých bojů o Guadalcanal skončilo. Američané ztratili 5 600 mužů, z toho více než 1 500 padlých, Japonci přišli o 24 000 mužů. V prudkých leteckých a námořních bitvách utrpěly obě strany těžké ztráty na plavidlech i letounech a jejich posádkách, ale Japonci je pociťovali mnohem tíživěji. Vítězství na Guadalcanalu bylo pro americké pozemní síly prvním skutečným mezníkem na cestě do Tokia. Admirál Tanaka, jehož konvoje proplouvající průlivem podstatně přispěly k tomu, že odpor Japonců trval tak dlouho, prohlásil, že po skončení bojů na Guadalcanalu byl osud Japonska zpečetěn.