Příliv se obrací v severní Africe ( 1942 )

Alamejn znamenal nejzazší bod německé expanze ve 2. světové válce. Winston Churchill řekl v jistém smyslu oprávněně, že před Alamejnem Británie nedosáhla vítězství, ale po Alamejnu,jsme nikdy nepoznali porážku.

Po Rommelově vítězství u Ghazaly zatlačoval Afrikakorps Brity zpět po pobřeží silnici, Britové se snažili ubránit opevněnou linii, která se táhla na jih podél egyptské hranice u Sallúmu do Sídi Umar. Ta však měla stejnou taktickou slabinu jako ostatní linie, které se pokoušeli vojáci v severní Africe bránit – její pouštní křídlo zůstávalo otevřené. Rommel kolem ní projel 24. června a postoupil o více než 160 kilometrů za jediný den. Avšak 8. armáda, která si uvědomila, že tuto linii nelze bránit, již ustoupila zpět k Marsá Matrúh, 190 kilometrů na východ od hranice. Situace byla zoufalá. Luftwaffe byla již na dohled od Alexandrie. Pokud by se 8. armádě nepodařilo Rommela zastavit, neexistovalo nic, co by mu zabránilo obsadit jak, Egypt, tak i naftová pole v Perském zálivu a pokračovat dál, až by napadl obležené ruské jižní křídlo.

Velitel 8. armády, generálmajor Neil Methuen Ritchie měl v úmyslu se definitivně zastavit v Marsá Matrúh, ale Auchinleck si uvědomil, že tam by měla defenzivní linie, přesně stejnou slabinu jako linie u Sollúmu. Proto 25. června odvolal Ritchieho a velení 8. armády převzal sám. Následujícího dne vydal nové rozkazy. V Marsá Matrúh nebude žádná nová linie. Místo toho měl v úmyslu držet všechny své vojenské útvary v pohybu. Mobilní kolony měly napadat nepřítele ze všech stran. Proto armádu zreorganizoval do bojových skupin tvořených dělostřelectvem – které bylo vždy základem síly Západních pouštních sil – jež bylo podporováno obrněnými jednotkami a pěchotou.

( Britští kulometčíci s těžkým kulometem Vickers )

Dne 27. června se Rommel utkal se Spojenci znovu. Došlo k řadě těžkých šarvátek s jednotkami britského vojska, které Němci obešli a odřízli a donutili je probojovávat se na východ. Nakonec ustoupily na linii u El Alamejnu, 95 kilometrů od Alexandrie. Tam byl Auchinleck rozhodnut zastavit veškerý další postup. Auchinleckova linie u El Alamejnu se od linie u Ghazaly, ležící 560 kilometrů na západ, lišila tím, že neměla otevřené jižní křídlo. Končila u Qattarské prolákliny, představující 18 130 kilometrů čtverečních solných jezer a bažin neprůchodných pro tanky a těžká vojenská vozidla. Německé čelo dorazilo k linii u El Alamejnu 30. června. Linii bránili Australané – původní „pouštní krysy“ od Tobrúku – spolu s Brity, Jihoafričany, Novozélanďany a indickými vojáky, kteří ustoupili přes pouště. U El Alamejnu měli podporu Královského letectva což bylo rozhodující.

Afrikakorps, který postoupil tak daleko a tak rychle, byl nyní vyčerpaný. A navíc se ocitl na konci své velice dlouhé zásobovací linie. Jeho první útoky nedokázaly prolomit obranu a tak se zastavil, aby upevnil své síly a začal klást minová pole. Během července 1942 se útoky setkávaly s protiúdery a ani jedna ze stran neustupovala. Dne 13. července vrhl Rommel svůj nově vybavený Afrikakorps do boje nazvaného první bitvou u El Alamejnu. Tanky byly znovu zastaveny a Auchinleck v noci podnikl protiútok. Indové s Novozélanďany rozdrtili dvě italské divize a ubránili se protiúderu německých tanků.

( Příslušníci italské divize Ariete očekávají britský útok )

Bitva se změnila v opotřebovávací válku a vyžádala si asi 10 000 mrtvých. Rommel rychle spotřeboval všechny zásoby, které ukořistil u Tobrúku. Dostal posilu 260 tanků, avšak Roosevelt sem po pádu Tobrúku poslal 100 samohybných děl a 300 tanků Sherman. Shermany byly vyzbrojeny 75 mm děly, což konečně poskytlo Britům tank, který se vyrovnal německým tankům PzKpfw III a PzKpfw IV. Přestože Auchinleck zbrzdil Rommelův postup, nedokázal ho odrazit. Dne 4. srpna přijel do Káhiry Churchill podívat se, co se dá dělat. Auchinleck mu sdělil, že má v úmyslu odložit jakoukoli ofenzivu do září, aby poskytl novým silám čas na aklimatizaci. Churchill nechtěl připustit žádný odklad, na místě ho odvolal a vrchním velitelem na Blízkém východě jmenoval sira Harolda Alexandera. Velení 8. armády bylo svěřeno generálu Bernardu Montgomerymu, který jej převzal 13. srpna.

8. armáda očekávala, že Rommel zahájí ofenzivu někdy kolem 26. srpna. Předpokládalo se, že jako obvykle zaútočí na jihu linie, s cílem prorazit a během několika hodin obklíčit 8. armádu a spěchat obsadit Káhiru. Místo, které by si pravděpodobně vybral pro svůj útok, bylo chráněno pouze minovým polem. Montgomery si však také uvědomoval slabiny své obrany. Připravil za ní postavení tak, aby každá útočící síla musela projít těžkou zkouškou mezi šestiliberními protitankovými děly a zakopanými tanky. Rommelovy dlouhé zásobovací linie mu způsobovaly problémy s dodávkou pohonných hmot. Proto byl útok odložen na 31. srpen, což Spojencům poskytlo více času na přípravy. Rommel doufal, že jeho útok zastihne Brity nepřipravené. Avšak dvě hodiny předtím, než útočné síly vyrazily, staly se cílem útoku Královského letectva. Zahrnovaly 200 tanků, 243 italských středních a 38 lehkých tanků. Vojáci postupující před tanky se snažili odstranit britské miny, ocitli se však v těžké palbě dobře zakopaných jednotek. Následovaly další nálety. Velitel 21. obrněné divize byl zabit.

( Rommelovy jednotky dotírají na ustupující Brity )

Rommel zúžil svou frontu. Jeho kolona prošla dvěma minovými poli, ale byla zastavena na třetím. Tanky také zjistily, že se na měkkém písku mohou pohybovat jen pomalu. Ztráty byly těžké a zastavená kolona se dostala do těžké dělostřelecké palby. Pak však vypukla písečná bouře, která znemožnila start Královskému letectvu a vadila dělostřelcům. Dne 1. září se bouře zmírnila a německé tanky pokračovaly v postupu. Britské obrněné jednotky je však zahnaly zpět. Němci se pokusili o novou ofenzívu odpoledne, ale byli znovu odraženi. Montgomery stahoval kolem Afrikakorpsu ocelový kruh. Ten se pokusil prorazit, ale neuspěl a utrpěl těžké ztráty. Mezitím byl ve dne v noci bombardován. Odpoledne 3. září byli Rommelovi muži na ústupu. Montgomery se nyní snažil přejít do ofenzivy, avšak nepřipadalo mu, že jeho posily jsou dostatečně stmeleny, aby mohly pronásledovat nepřítele. Za dané situace dovolil Němcům, aby udrželi pevné postavení mezi dvěma minovými poli na konci El alamejnské linie.

Dne 7. září Montgomery přerušil bitvu a zahájil nové přípravy. Vypracoval klamný plán, jak udržet nepřátelské síly na jižním konci linie. Na tomto úseku použil makety naftovodu a zásobovacích skladů a vozidel. V jižní části linie byl rovněž zesílen rádiový provoz, aby se zdálo, že začátkem listopadu by odtud mohl být zahájen útok. Ke skutečnému útoku mělo dojít dále na sever. Děla a tanky, které tam byly soustředěny, byly pečlivě zamaskovány a přesouvaly se pouze v noci. V poušti byly vykopány štěrbinové zákopy pro pěchotu, která z nich měla zaútočit. Byly zamaskované, aby se zabránilo německému průzkumu odhalit britský plán. Když se šestitýdenní období příprav blížilo k závěru, Královské letectvo zesílilo nálety na nepřátelská letiště a do 23. října – noci útoku – účinně znemožňovalo Luftwaffe startovat.

( Britská pěchota se kryje před nepřátelskou dělostřelbou )

Montgomery opustil konvenční moudrost pouštní války. Nehodlal útočit směrem na jih a pokusit se obejít nepřátelské křídlo. Nepustil se ani do obrněných jednotek nepřítele, aby se pak později utkal s pěchotou. Kvůli odvrácení pozornosti hodlal začít tím, že pošle síly proti obrněným jednotkám na jihu, aby si Rommel myslel, že k hlavnímu úderu dojde právě tam. Mezitím mělo být zahájeno silné bombardování nejdříve dělostřeleckých a potom i pěchotních postavení na severu. Nato měla Montgomeryho pěchota projít zářezovými zákopy a napadnout německé vojáky konsternované bombardováním. Počítalo se i s nevyhnutelným těžkým bojem muže proti muži, avšak Montgomery byl přesvědčený, že jeho muži v něm obstojí lépe. Obrněné jednotky pak měly proniknout průlomem, který připraví pěchota, systematicky skoncují s německou pěchotou a zaujmou postavení v týlu, aby se podle vlastního uvážení mohly utkat s eventuálními zbytky obrněných jednotek. I kdyby se jim podařilo zničit zcela německé tanky, Němci by nebyli s to bez pěchoty udržet terén a tak by byli nuceni ustoupit.

V noci 23. října byl úplněk, což bylo životně důležité kvůli nutnosti odstranění tisíce min, aby se vytvořila díra v nepřátelské obraně. Minová pole hluboká čtyři a půl tisíce až osm tisíc dvě stě metrů byla navíc posílena výbušnými nástrahami a ostnatým drátem. Druhá bitva u El Alamejnu začala ve 21:40, když přes 1 000 děl po celé délce linie zahájilo palbu na německé dělostřelectvo. O dvacet minut později změnily cíle – zaměřily se na nepřátelské čelní pozice. Jakmile se nad nepřítelem zvedl prach a dým, dala se za kvílení dud na pochod britská pěchota s nasazenými bajonety.

( Britští pěšáci vyrážejí do protiútoku )

Němci kladli odpor statečně, ale o půl šesté příštího rána byly otevřeny dva průjezdy, kterými se začaly přesunovat obrněné jednotky. Pak se situace zhoršila. Pěchota dosud nepřekonala celou cestu minovými poli, když se setkala se zuřivým odporem. To ponechalo obrněné jednotky nebezpečně odkryté. Do soumraku následujícího dne prošla jedna kolona tanků. Uprostřed minových polí však zůstala 10. obrněná divize a skrývala se za hřebenem Mitejrija. Její velitel, generál Lumsden, od samého začátku zaujímal kritické stanovisko k Montgomeryho plánu. Domníval se, že je sebevraždou poslat tanky úzkými koridory v minových polích, kde se dobře zakopalo těžké protitankové dělostřelectvo. Bude – li zasažen jediný tank, další, které pojedou za ním, se nebudou moci pohnout a zůstanou tam sedět jako kvočny na vejcích.

Lumsden byl povolán na Montgomeryho velitelství, kde vysvětlil své stanovisko. Montgomery pak povolal brigádního generála Aleca Gatehousea, který velel předvoji a dal mu rozkaz poslat přes hřeben 10. obrněnou divizi. Gatehouse však odmítl obětovat svou divizi tak bezohledným způsobem. Po ostré výměně názorů mu Montgomery nařídil poslat pře hřeben jeden pluk místo celé divize. Ze 45 tanků, které překročily hřeben, se vrátilo pouze 15 strojů. Gatehouse měl pravdu. Přesto postup pokračoval a do rána 25. října dvě obrněné kolony dorazily k nepřátelským pozicím. Situace na bitevním poli byla stále zmatenější. Němci podnikli řadu krvavých protiútoků. Jednomu – v životně důležitém předmostí zvaném hřeben Kidney ( Ledvina ) – velel osobně Rommel. Všechny byly odraženy. Situace se postupně obracela ve prospěch Britů. Dne 27. října 1. obrněná divize, zcela sama, vyřadila 50 německých tanků a opakované nálety Královského letectva rozbily německé tankové útvary.

( Erwin Rommel hovoří s vojáky z korby svého polopásového vozidla SdKfz 250 pojmenovaného Greif )

V situaci, kdy dvě armády byly plně zaměstnány urputným bojem, Rommel jasně pochopil, že všechno závisí na tom, která strana se vyčerpá dříve. Montgomery však obratně stahoval jednotky z přední linie, aby si vytvořil sílu schopnou zasadit vítězný úder. Těm, kteří zůstali v boji, bylo řečeno, aby zaujali obrannou pozici, aby však používali útočné hlídkování a dělostřeleckou palbu k vyvolání dojmu, že postup pokračuje.

V noci 28. srpna 9. australská divize vrazila klín do německých pozic podél pobřežní silnice, v což Rommel doufal. Pokud by se Britové pokusili obejít ho ze severu, mohl jejich síly rozdělit ve dví. A tak přesunul své tanky k severu. Montgomery však nepokračoval s hlavním útokem podél pobřeží. Místo toho poslal 2. novozélandskou divizi proti slabému místu německé linie, bráněnému Italy. Bitva spěla ke svému vyvrcholení. Rommel nařídil svým velitelům bojovat až dokonce, přestože nedostatek pohonných hmot jej už nutil uvažovat o ústupu. V noci 30. října se začal domnívat, že se karta obrátila. Australané vyšli ze svých zákopů a vyrazili vpřed proti urputnému odporu. Dalo se předpokládat, že to houževnaté Australany zcela jistě vyčerpá. Avšak jednotka německých obrněných granátníků se ocitla v obklíčení na opevněném postavení zvaném Tompsonův post. Německé tanky opakovaně útočily ve snaze zachránit je. Po třech dnech bojů se jim podařilo prorazit k těm, kteří přežili.

( Britští pěšáci se snaží dobýt další nepřátelskou obrannou pozici )

Mezitím byla plná váha zbývajících Montgomeryho sil vržena proti 3660 metrovému úseku fronty. 2. listopadu v 01:00 hodin prošly dvě britské pěchotní brigády novozélandskými liniemi a zaútočily. Následovalo je 123 tanků 9. obrněné brigády. Jejich cílem bylo zničit protitankové překážky, zejména smrtonosná 88 mm děla. Montgomery řekl jejich veliteli, brigádnímu generálovi Johnu Curriemu: „Jsem připraven přijmout sto procent ztrát.“ Currie vedl útok osobně. Tanky následované pěchotou s nasazenými bodáky přejely přes miny. Když vyšlo slunce, staly se terčem zakopaných německých protitankových děl. Všechny tanky, až na 19 z  9. obrněné brigády, byly vyřazeny a 230 ze 400 Currieho mužů bylo zabito. Útok však dosáhl svého cíle. Do nově vytvořeného koridoru se vrhla 1. obrněná divize. Když si Rommel uvědomil, že byl oklamán, poslal tankovou formaci na jih. Příští den přesunul protitanková děla do jejich postavení, ale v téže době již Britové rozšířili své předmostí k jihu a vyvíjeli houževnatý tlak na západ. Následovala tanková bitva, avšak německé a italské tanky ohrožovalo Královské letectvo a dělostřelecká palba. Po dvou hodinách německý protiútok ochabl. Toho odpoledne se Rommel znovu pokusil o další protiútok a vrhl do boje italskou obrněnou divizi. Stále víc a víc britských posil však proudilo mezerou a rozvíjelo se za ní.

Afrikakorpsu zbývalo právě 35 tanků, když se Rommel rozhodl, že ustoupí. Potom ale dostal od Hitlera rozkaz bojovat do posledního muže. Nesmí dojít k ústupu ani o milimetr, přečetl si ve Vůdcově poselství. Vítězství, nebo smrt. Rommel věděl, že bránit stávající pozici by byla sebevražda. Sebevraždou by však bylo i neuposlechnutí Hitlera. Když generál von Thoma, hlava Afrikakorpsu, požádal o povolení k ústupu, Rommel mu je odmítl dát, ale přivřel oči, když se Thoma přesto stáhl zpět. Von Thoma byl brzy na to zajat a tak nemusel čelit Hitlerovu hněvu. Po dvanácti dnech bojů byla vojska Osy na naprostém ústupu. Pohonných hmot bylo málo a vozidel dostatek pouze pro Němce. Nešťastní Italové zůstali opuštěni a po tisících se vzdávali.

( Velitel obrněného italského vozidla Autoblinda 41, pozoruje situaci na bojišti )

Brigádní generál Gatehouse chtěl, aby 10. obrněná divize zahájila pronásledování Němců. Byl si jist, že by je během 48 hodin mohl předstihnout a zničit. Montgomery to však zamítl, protože Rommel již předvedl, že dokáže podniknout nečekaný protiútok, který by mohl změnit porážku v novou ofenzívu. Ustupující kolona byla bombardována a ostřelována Královským letectvem a 8. obrněné brigádě se podařilo odříznout německou kolonu, zajmout mnoho nepřátel a ukořistit tanky a nákladní vozidla. I další jednotky pronásledovaly Němce, ale liják 7. listopadu proměnil cesty v bažinu a Afrikakorps unikl. Nechal za sebou 10 000 mužů + dalších 20 000 Italů bylo zajato. Dalších 20 000 mužů padlo nebo bylo raněno. Na bitevním poli zůstalo 450 vyřazených tanků spolu se 75, které Italové opustili kvůli nedostatku pohonných hmot. Bylo zničeno nebo opuštěno přes 1 000 děl.

Během bitvy o El Alamejn ztratila britská 8. armáda 13 500 mužů. Vyřazeno bylo asi 500 britských tanků, z nichž se však 350 dalo opravit a ztraceno bylo také 100 děl. V Británii na několik let umlkly zvony a rozeznít se měly jen na poplach invaze. Churchill teď dal příkaz, aby se rozezněly na oslavu. Když 10. listopadu 1942 v Mansion House v Londýně hovořil o vítězství u El Alamejnu, pronesl památná slova: „Tak toto není konec. Není to dokonce ani začátek konce. Ale možná je to konec začátku.“ Po Británii byla bitva u El Alamejnu bodem obratu. Tři roky byli Britové biti v Evropě, v Atlantiku i na Dálném východě. Po El Alamejnu jsme už nepoznali porážku, napsal Churchill, do jisté míry oprávněně. Nakonec vytlačila 8. armáda Afrikakorps z Libye. Potom v důsledku řady vylodění Američanů v Maroku a Alžírsku, byli Němci nuceni opustit severní Afriku úplně. To pak vedlo k angloamerickému vylodění na Sicílii a na samotné italské pevnině.