78 dní v obklíčení

8. února 1945 prolomil 1. ukrajinský front německou linii na Odře a postupoval rychle na západ. V týlu sovětských vojsk zůstalo město Vratislav ( Breslau ), prohlášené Adolfem Hitlerem za pevnost. K jeho obléhání byla vyčleněna celá vševojsková armáda, město se ale dokázalo bránit a kapitulovalo až čtyři dny po pádu Berlína.

Vratislav byla centrem Slezska, asi osmimilionové oblasti táhnoucí se podél dnešní jihozápadní hranice Polska. Středem regionu teče řeka Odra, na ní také leží Vratislav, před válkou metropole s 500 000 obyvateli s dlouhou tradicí soužití různých národností. Tu nacistický režim brutálně narušil, a to především vyhlazením židovské komunity a deportací polské menšiny.

Ačkoliv Vratislav nebyla nikdy v posledních 200 letech pevností, po přiblížení jednotek Rudé armády k německému území se stala jedním z tzv. pevnostních měst, která měla držet obranu do posledního muže. Tím hodlalo německé velení zabránit nepříteli využít klíčové komunikace procházející městem, zároveň vázat síly protivníka a tříštit jeho ofenzivní úsilí. Chybnost celé koncepce se ukázala již v červnu 1944 při sovětské ofenzívě Bagration v Bělorusku, kdy pevnostní města Mogilev, Vitebsk, Orša a ani Minsk vůbec nesplnila svou očekávanou roli.

( Vedoucí slezské župy Karl Hanke 1903 - 1945 )

V čele obrany města stál vedoucí slezské župy gauleiter Karl Hanke, fanatický nacista se zcela bezohledným přístupem k obyvatelům města. Měl téměř neomezenou pravomoc nejen nad civilní správou, ale také nad celou vojenskou posádkou. Jeho klíčovou motivací bylo splnit slib daný osobně Hitlerovi, tedy že se Vratislav bude bránit do posledního muže. K tomu nechal zmobilizovat kromě vojenských zajatců z okolních táborů a nuceně nasazených vězňů především civilisty, kteří museli v mrazivých lednových dnech pod dohledem vojenských odborníků kopat zákopy, stavět opevnění, natahovat ostnaté dráty a připravovat minová pole ( vlastní pokládání min již prováděli armádní ženisté ).

Poté, co Rudá armáda prorazila v lednu 1945 na široké frontě německé obranné linie na Visle a valila se dál na západ, rozkázal gauleiter Hanke civilním obyvatelům, aby opustili město. Rozkaz se týkal pouze starců, žen a dětí, muži měli zůstat k obraně. Plnění tohoto nařízení ale nebylo dobře zabezpečeno, přeplněné vlaky nezvládly odsun tolika běženců, a tak se mnoho lidí vydalo koncem ledna na pěší pochod zimní krajinou, ve sněhových závějích a mrazech – 10°C. Při absenci jakéhokoliv transportu brzy začaly odpadávat slabší jedinci. Stovky zmrzlých těl lemovaly zasněžené cesty. Ústup z Vratislavi se změnil v lidskou tragédii umocněnou ještě tím, že většina přeživších uprchlíků našla své útočiště v Drážďanech, které o několik dnů později proměnily spojenecké nálety v ohnivé inferno. Část uprchlíků se nakonec vrátila do Vratislavi, další obyvatelé z ní ani neodešli v domnění, že zprávy o chování sovětských vojáků jsou přehnané. V době obléhání tak ve městě zůstalo asi 80 000 civilistů.

( Vratislav se rychle měnila v trosky )

8. února 1945 zahájila vojska 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva Dolnoslezskou operaci, jejímž ambiciózním cílem mělo být nejenom prolomení sestavy skupiny armád Střed a ovládnutí prostoru mezi Odrou a Nisou, ale především vytvoření vhodného nástupiště k finálnímu útoku na Berlín. Koněvův front tvořily dvě tankové a osm vševojskových armád, celkem asi 980 000 mužů, podporované dvěma leteckými armádami. Výsledky mohutné ofenzívy na více než 400 kilometrů dlouhé linii byly na různých úsecích diametrálně odlišné. Na pravém křídle frontu postoupila během šesti dnů vojska 3. gardové armády a 13. armády spolu se 4. tankovou armádou až k Nise a po těžkých bojích získala předmostí na jejím levém břehu. Naopak na levém křídle frontu, v pásmu útoku 59. a 60. armády, se nepodařilo prolomit německou obranu a ofenzíva se zde zastavila.

Ve středu celé frontové sestavy, kde se nacházelo i opevněné město Vratislav, byl postup ve srovnání s pravým křídlem mnohem pomalejší. Na sever od Vratislavi útočila 3. gardová tanková armáda a 6. armáda, na jih od města pak 5. gardová armáda a 21. armáda. Sovětská vojska vyrazila z již předtím dobytých předmostí na levém břehu Odry a podařilo se jim proniknout do hloubky asi 30 kilometrů.

( Sovětské obrněné jednotky utrpěly hned v prvních bojích na předměstí města těžké ztráty, odepsáno bylo téměř 200 tanku a samohybných děl )

Přidělené tankové a mechanizované jednotky 6. armády ze severu a 5. gardové armády z jihu se 13. února 1945 setkaly asi 10 kilometrů západně od Vratislavi a město i s předměstími vzaly do kleští. Velení skupiny armád Střed vrhlo na pomoc obklíčené posádce tři tankové divize, v důsledku předchozích bojů již silně oslabené. Na několik hodin se Němcům podařilo probít koridor do města a tato kritická situace přinutila velení frontu otočit 3. gardovou tankovou armádu z původního útoku západním směrem o 180° a podpořit sovětské jednotky v úsilí o udržení kruhu obklíčení kolem Vratislavi. Sovětské velení vnímalo boje v tomto úseku vzhledem k postavení Vratislavi jako komunikační závory jako prioritní, a proto nasadil 1. ukrajinský front prakticky všechny své zálohy včetně divize těžkých raketometů.

V urputných střetech na západních přístupech k Vratislavi utrpěly obě strany citelné ztráty na lidech i bojové technice. Německé tankové divize se spolu se dvěma pěšími divizemi z původní sestavy opevnění stáhly na jihozápad. Sovětská 3. gardová tanková armáda přispěla k obnovení pásma obklíčení a byla spolu s 5. gardovou armádou a 21. armádou znovu zacílena k útoku na západ s cílem dosáhnout řeky Nisy. Dobytí Vratislavi dostala za úkol 6. armáda pod velením generálporučíka Vladimira Gluzdovského, významně posílená o přidělené dělostřelecké baterie a speciální ženijní jednotky. Její divize zaujaly pozice po celém obvodu obleženého města.

( Rudoarmějci dobývají domy na předměstí Vratislavi )

O Vratislav bojovaly původně čtyři neúplné divize Wehrmachtu, z nichž se však dvě před obklíčením města stáhly k hlavním silám a ustoupily. Po celou dobu bojů v obklíčení tak Vratislav bránili pouze vojáci 609. pěší divize a části 269. pěší divize, spolu s nimi útvary protivzdušné obrany a jeden pluk SS postavený z instruktorů a posluchačů výcvikových center Waffen – SS. Ve všech těchto vojenských jednotkách bylo zařazeno asi 30 000 mužů, které dále doplňovaly nevycvičené jednotky mobilizované policie, oddílů Hitlerjugend a také asi 15 000 příslušníků Volkssturmu. Celkový počet obránců Vratislavi činil asi 50 000. Kromě osmnácti protiletadlových děl ráže 88 mm, měli obránci k dispozici asi dalších 200 hlavní, většinou kořistních děl, ke kterým však bylo málo munice. Obraně města velel v prvních třech týdnech generálmajor Hans von Ahlfen, kterého později na přímý příkaz gauleitera Hankeho vystřídal generálmajor Hermann Niehoff, jenž velel obleženým vojskům až do hořkého konce. Nominálním vrchním velitelem obrany města byl velitel skupiny armád Střed, polní maršál Ferdinand Schörner.

Sovětské velení, jak vyplývá i z vyjádření velitele 1. ukrajinského frontu počítalo s rychlým dobytím Vratislavi, nikoliv pouze s její blokádou. K tomu podnikla v prvních dnech po uzavření obklíčení vojska 6. armády ještě spolu s 5. gardovou a tankovou a mechanizovanou brigádou, přidělených dočasně oběma svazům, zteč města. Ta však byla odražena, v prvních třech dnech ztratili Sověti okolo 80 tanků a samohybných děl, v průběhu příštího týdne dalších 100. Důvodem vysokých ztrát bylo použití obrněnců při přímé podpoře pěchoty v nepřehledných ruinách vratislavského předměstí, kde se obrněná vozidla stávala kořistí obsluh dobře maskovaných děl a střelců s Panzerfausty a Panzerschrecky. Zdálo se, že se opakuje scénář ze Stalingradu, tentokrát ovšem vytvářely trosky a suť silné defenzivní pozice německým obráncům.

( V zavalených ulicích se sovětské tanky stávaly snadnou obětí německých protitankových zbraní )

Velení sovětského frontu si uvědomilo, že přímou ztečí nelze bez velkých ztrát na životech připravené město dobýt, a nařídilo 6. armádě generálporučíka Gluzdovského přistoupit k jiné taktice, která spočívala v masivním nasazení dělostřelectva k bezprostřední podpoře střeleckých ( pěších ) jednotek. Útočící vlny tak měly bez velkého odporu obsadit nepřátelské pozice, ve kterých předchozí bubnová palba zahubila vše živé. Se svými zhruba 87 000 muži neměla sovětská 6. armáda nad obránci ani dvojnásobnou převahu, minimálně nutnou k prolomení připravené obrany, ovšem její štáb měl v rukách dvě silné karty. První bylo nadstandardní posílení vojsk dělostřeleckými a raketometnými bateriemi ze sestavy frontu, druhou přidělení ženijních útvarů k překonání minových polí. Sovětské velení předpokládalo, že Vratislav rychle padne a uvolněná 6. armáda stihne posílit frontová vojska před útokem na Berlín. Nakonec bylo vše jinak a obléhání se protáhlo téměř do konce války.

Vzhledem k masivní koncentraci děl a minometů se stala bitva o Vratislav především dělostřeleckou bitvou, ve které měly salvy útočníka rozbít pozice obránců a zároveň zlomit jejich vůli k odporu. Střet o systematicky rozbitou Vratislav se svou úporností vymyká všem ostatním bitvám o pevnostní města v Německu a ve všech ohledech jej lze přirovnat asi jen k pouličním bojům v rozvalinách Stalingradu. Němečtí obránci kladli tuhý odpor, mnoho z nich mělo v důsledku tlakových vln při výbuších roztržené ušní bubínky nebo krváceli z nosu. Asi všichni byli stále napůl osleplí v důsledku všudypřítomného prachu z rozbitého zdiva. Dokázali však dobře využít znalosti místního prostředí a rychle se přemisťovat na ohrožené úseky, mj. s využitím kanalizace. Tam jim mnohdy umožňovala vynořit se nečekaně v týlu útočících Sovětů.

( Sověti se v pouličních bojích spoléhali na masivní přímou dělostřeleckou palbu )

Na začátku útoku bylo úkolem sovětských vojáků zpravidla ovládnutí bloku domů, boje na hrotu útoku se nakonec zúžily na boj o jednotlivé domy a nakonec na dobývání jednotlivých podlaží. Rudá armáda se velmi pomalu probíjela vpřed, denní postup se měřil na metry a začalo být zřejmé, že 6. armáda již do bojů o Berlín nezasáhne. Je pravděpodobné, že se na útočném elánu sovětských vojsk promítala vidina konce války, a nikomu se již nechtělo umírat.

Obležená Vratislav měla poměrně velké sklady potravin, ale začala docházet munice. Tu se snažila dodat Luftwaffe leteckým mostem, jehož druhým hlavním cílem byla evakuace raněných. V průběhu celého obléhání uskutečnilo německé letectvo asi 2 000 přeletů, zčásti s přistáním na improvizované ploše v centru města. Řada letadel byla při tom sestřelena, ať již sovětskou protiletadlovou palbou nebo stíhači. Je zřejmé, že letecký most měl velké trhliny vyplývající ze sovětské vzdušné převahy, která byla v této fázi války jednoznačná.

( Ministr propagandy Joseph Goebbels rozmlouvá s německými vojáky ve znovudobytém městě Lauban a dekoruje mladičkého vojáka Železným křížem )

Německé jednotky v síle asi sedmi prořídlých divizí, z toho tří tankových a jedné motorizované, podnikly 1. března 1945 u města Lauban protiútok, při kterém se snažily obchvátit ze dvou stran vysunuté oddíly 3. gardové tankové armády generálplukovníka Pavla Rybalka, v předchozích bojích také oslabené. Němcům se podařilo způsobit jednotkám sovětské tankové armády citelné ztráty a donutit je vyklidit dobyté pozice. Wehrmacht znovu dobyl již ztracený Lauban, který následně navštívil říšský ministr propagandy Joseph Goebbels. Rychlý přísun dalších sovětských vojsk, řízený velením 1. ukrajinského frontu, však dokázal přehradit vzniklý průlom a další německý postup byl poté zastaven. Operace u Laubanu však ukázala, že i v této konečné fázi války je Wehrmacht schopen nečekaně a tvrdě zaútočit, zároveň se ale stala demonstrací neustále vzrůstajících kvalit Rudé armády, která v kritické situaci velmi rychle zareagovala. O tom, jak vážně vnímalo sovětské vrchní velení tento útok, svědčí i nečekaný Stalinův telefonát veliteli frontu.

Situace obránců Vratislavi byla s každým dnem obléhání beznadějnější. Z vojenského hlediska nemělo držení tzv. pevnostního města, nyní spíše hromadu trosek, již prakticky žádný smysl. To pochopili po ohlášené Hitlerově smrti již i fanatičtí vojáci z řad pevnostního pluku SS. Každý z obránců mohl i na svých pozicích denně vidět utrpení civilního obyvatelstva, vystaveného tři měsíce trvajícímu intenzivnímu ostřelování. Gauleiter Hanke odletěl malým letadlem do Protektorátu Čechy a Morava, kde byl v dalších dnech za ne zcela jasných okolností zabít českými partyzány. 6. května 1945, čtyři dny po pádu Berlína, podepsal generálmajor Niehoff kapitulaci vratislavské posádky. Město kapitulovalo jako poslední z pevnostních měst, po 78 dnech obléhání spojeného s nepřetržitým ostřelováním a bombardováním.

( Do sovětského zajetí padlo na 40 000 obránců Vratislavi )

V průběhu bojů padlo asi 6 000 obránců, do sovětského zajetí se dostalo okolo 40 000 mužů. Jejich osudy se dramaticky lišily od toho, co před kapitulací neustále slyšeli ze sovětských tlampačů – slušné zacházení a brzký návrat domů. Teprve v roce 1955 se do Německa mohli vrátit ti, kteří přežili nejen peklo východní fronty, ale možná ještě horší peklo sovětských gulagů. Ještě smutnější byla tragédie civilních obyvatel Vratislavi, kterých bylo v průběhu obléhání zabito až 17 000, další 3 000 spáchaly sebevraždu. Neveselý byl i osud všech, kteří přežili a museli za dramatických okolností opustit město i celý region. Vyhnání ze Slezska postihlo asi 7 000 000 obyvatel německé národnosti.

Rudá armáda ztratila v bitvě o Vratislav asi 35 000 mužů, z toho 12 000 padlo. Ze sovětského pohledu nepředstavuje obléhání nijak brilantní výkon, město mělo podle všech předpokladů kapitulovat mnohem dříve než na samém konci války. Obležená Vratislav vázala sedem sovětských divizí a mnoho útvarů dělostřelectva, tyto síly a prostředky mohly být nasazeny při finálním útoku na Berlín. Během bojů byly zničeny nejméně tři čtvrtiny ze stávajících 30 000 domů. Město, které tímto zničením i vyhnáním obyvatel ztratilo velkou část původní identity, bylo znovu vystavěno a osídleno a nyní je pod jménem Wroclaw součástí Polska.