Odhodlaná německá obrana Košic

 

Když Rudá armáda 2. prosince 1944 osvobodila východoslovenské městečko Sečovce, zbývalo jí k dosažení Košic už jen necelých 40 kilometrů. Žádný z velitelů tehdy ještě netušil, že se tam jejich jednotky dostanou až ve druhé polovině ledna 1945 po nesmírně těžkých bojích ve Slanských vrších, které tvořily poslední větší přírodní překážku na přístupech ke Košicím.

Ve snaze zabránit Sovětům v rychlém postupu do hloubi slovenského území obsadily jednotky německé armády doplněné maďarskými oddíly na počátku prosince 1944 předem připravená obranná postavení na východním úpatí Slanských vrchů. V tomto prostoru budovali Němci do hloubky členěnou obranu již od letních měsíců roku 1944 i s pomocí nuceně nasazených civilistů a válečných zajatců. První obranná linie zvaná jako Gisela – Stellung ( postavení Gizela ) vedla po východních svazích Slanských vrchů od Čemerného na severu přes Sačurov, Kravany, Bačkov, Dargov, Trnávku a Slivník až na jih od vesnice Kuzmice. Celý úsek byl tvořen tzv. polním opevněným s dřevozemními bunkry, zákopy, okopy pro kulomety a protitankovými příkopy. Přístupy k linii byly silně zaminovány a zataraseny umělými překážkami. Všechny cesty byly rovněž zaminovány a zataraseny, aby nemohly být nepřítelem využity k přesunu obrněné techniky. Hned za linií Gizela vybudovali Němci druhou obrannou čáru zvanou Franz – Stellung a na západním hřebeni Slanských vrchů třetí, pojmenovanou Karl – Stellung.

Úkol překonat tři německé obranné linie svěřil velitel 4. ukrajinského frontu armádní generál Ivan Jefimovič Petrov 1. gardové armádě pod velením generálplukovníka Andreje Antonoviče Grečka a 18. armádě generálmajora Antona Josifoviče Gastilovače. Petrov dostal z Hlavního stanu nejvyššího velení ( Stavka ) direktivu, že nejpozději do poloviny ledna 1945 musí 4. ukrajinský front dosáhnout linii Krakov – Ostrava. 3. prosince 1944 předložil Petrov plán operace, který vycházel z uvedené direktivy. V úvodní fázi počítal s překonáním Slanských vrchů a dobytím Prešova a Košic, s následným postupem až na čáru Krakov – Ostrava. Vojska 1. gardové a 18. armády měla za pouhý jeden den překonat tři německé obranné linie ve Slanských vrších a dostat se až na čáru Vyšná Kamenica – Košický Klečenov – Slanec a nejpozději v pátý den trvání operace dobýt Košice a Prešov. Namísto jednoho dne však strávila Rudá armáda ve Slanských vrších dlouhých sedm týdnů a dostala se z tohoto mrazivého pekla jen za cenu tisíců mrtvých, raněných a nezvěstných vojáků.

( Sovětská pěchota si klestí cestu těžkým terénem v Karpatech )

Rudá armáda se snažila dobytím a obsazením tří průsmyků ( Banské, Dargov, Slanec ) dostat co nejkratší cestou k důležitým městům Košice a Prešovu, naopak německá armáda měla rozkaz udržet své pozice za každou cenu. Z uvedených tří průsmyků byl nejdůležitější ten Dargovský, protože přes něj vedla silnice, po níž se dalo nejrychleji dostat do Košic. V prostoru Dargovského průsmyku se rozpoutaly boje, které svou intenzitou, délkou a počtem obětí patří k největším na Slovensku během 2. světové války, hned po Karpatsko – dukelské operaci.

Tak jako na Dukle, i ve Slanských vrších stál proti Sovětům specialista na ústupové a obranné boje, generálplukovník Gotthard Heinrici. Ten na přelomu prosince 1944 a ledna 1945 velel nejen 1. tankové armádě, ale i armádní skupině Heinrici, která kromě 1. tankové armády sestávala i z maďarské 1. armády. Armádní skupině Heinrici byl operačně podřízen XXXXIX. horský armádní sbor pod velením generála horských vojsk Karla von Le Suire. V rámci tohoto sboru byly na obranu linie Gisela – Stellung nasazeny 97. myslivecká, 100. myslivecká, 101. myslivecká divize a 500. prapor pro zvláštní použití. V průběhu bojů byly do oblasti přisunuty i další útvary, 254. pěší divize, útočný pluk 1. tankové armády a část 1. lyžařského pluku ze stavu 1. lyžařské divize, která patřila k elitním jednotkám Wehrmachtu.

( Německá jednotky odolávaly velké početní převaze Sovětů, nakonec však musely ustoupit ze svých pozic ne kvůli tomu, že by byla prolomena jejich obrana, ale že Rudá armáda postoupila o desítky kilometrů na západ v jižním Polsku a v Maďarsku a hrozilo jim obklíčení )

Nejdůležitější obranné postavení v oblasti na sever a na jih od hlavní silnice přes Dargovský průsmyk svěřilo německé velení mužům 101. myslivecké divize a 500. praporu pro zvláštní použití. Z vesnice Dargov udělali Němci hlavní obranný bod, na který navazovala další postavení a pevnůstky na linii Gisela – Stellung. Hradská i všechny ostatní silnice k Dargovu od východu byly zaminovány a zataraseny, okolí Dargova navíc protkaly četné protitankové příkopy.

Hlavní boje na linii Gizela – Stellung začaly 9. prosince 1944, přestože už několik dní předtím vykonávali Rudoarmějci intenzivní průzkum bojem a zjišťovali slabiny v německé obraně. Nejprudší boje se rozpoutaly o vesnici Bačkov, kde měli Němci vybudované postavení vysunuté před hlavní obrannou linii. 101. myslivecká divize zde musela odrážet útoky vojáků 128. gardové horské střelecké divize, jejímž některým útvarům se navzdory těžkým ztrátám podařilo prolomit německou linii a postoupit vpřed do zalesněného masivu Slanských vrchů. Po celodenním vyčerpávajícím boji se ukázalo, že ani tak dobře vybudovaná obranná linie není nepřekonatelná. Nepřítel prolomil postavení Gizela – Stellung na úseku o celkové šířce několika kilometrů. O dodržení původního plánu generála Petrova však nemohlo být ani řeči. Němci totiž do sovětských vlomů okamžitě přesouvali posily a snažili se odtud útočníky vytlačit. Pokud se i některým sovětským jednotkám poštěstilo postoupit v lesním terénu dále na západ, okamžitě narážely na vojáky držící pozice na druhé obranné linii. Často se tak Sověti museli probíjet zpět ke svým útvarům.

( Němečtí vojáci odolávali v náročných zimních podmínkách sovětskému náporu, 16. prosince 1944 ale Sověti dobyli hlavní bod německé obranné linie obec Dargov )

Jižně od průsmykové silnice museli muži 101. myslivecké divize a 500. praporu pro zvláštní použití odrážet útoky příslušníků 226. střelecké a 30. střelecké divize. Sovětům se i zde podařilo udělat vlom do německé obrany, a to západně od Trnávky, ale nedokázali toho výrazněji využít ve svůj prospěch. Vojska 18. armády mezitím útočila v prostoru na jih od Dargovského průsmyku a snažila se postupovat na západ po linii Slivník – Slanec. Tento úsek fronty však úspěšně bránili muži 97. myslivecké divize a ani zde se Sovětům nepodařilo udělat významnější průlom do nepřátelských obranných postavení.

Teprve po týdnu krutých bojů se sovětským vojákům podařilo obsadit hlavní německý opěrný bod – Dargov, z něhož zůstaly jen trosky. V ten samý den ( 16. prosince ), obsadili i další vesnice ve Slanských vrších – Cabov a Davidov, spadající do pásma obrany 100. myslivecké divize. Když Němci viděli, že Dargov neudrží, stáhli se na západ do dalších předem připravených obranných postavení. Měli sice těžké ztráty, ty ale byly nesrovnatelně menší se ztrátami Rudé armády, která jen za první týden bojů přišla o několik tisíc padlých, raněných a nezvěstných mužů. Netrpěli však pouze příslušníci obou armád. V lesích okolo Dargova se totiž ukrývalo i několik tisíc civilistů, kteří omítli evakuaci a raději se rozhodli udělat si provizorní skrýše a zemljanky. Tito nešťastníci se najednou ocitli přímo v pekle bojů, a pokud se nestali obětí střel, či dělostřeleckých granátů, tak často umírali na podchlazení.

( Příslušníci 100. myslivecké divize bránili mj. i obec Davidov )

Boje mezitím pokračovaly s nezmenšenou intenzitou. Útočí vojska vycítila svou šanci a po ovládnutí Dargova a okolních výšin se snažila postoupit po hlavní silnici dále na západ za každou cenu. Ráno 22. prosince 1944 na 35 minut zaburácela sovětská dělostřelecká příprava. Po celé šířce fronty pak začaly obě sovětské armády postupovat vpřed, ale každý metr obsazené půdy stál Sověty další a další muže. Po obou stranách Dargovského průsmyku zuřily prudké boje pět dní bez přestání, ale útvary 1. gardové armády dokázaly postoupit jen o několik stovek metrů. Výrazným úspěchem byl průnik jednotek 276. střelecké divize do poslední německé obranné linie Karl – Stellung na vrchu Ploská, kde došlo k nepředstavitelně tvrdým bojům.

Tento vrch byl prakticky celý poset dělostřeleckými střepinami, němými svědky inferna, které se zde odehrálo v prosinci 1944. Rudoarmějci se dokonce probili až na západní svahy Ploské a ocitli se na kraji lesa nad vesnicí Košický Klečenov, ale dál nepostoupili. Od zajatců se totiž dozvěděli o připravované německé protiofenzívě a příchodu čerstvých divizí od Košic a od Prešova, což sovětským velitelům způsobilo pořádné vrásky na čele. Rudá armáda útočila od 22. prosince nepřetržitě pět ní a postoupila jen o několik stovek metrů, vojáci byli na pokraji svých sil, většina jednotek už nebyla ani na polovině tabulkových stavů, chyběly zásoby i střelivo. 27. prosince tak Rudoarmějci přešli do obrany. Němci udrželi větší část poslední linie Karl – Stellung a od 5. ledna 1945 se jim podařilo díky povolání rezerv zlikvidovat sovětský vlom na vrchu Ploská. Německá obranná linie se tak ustálila na západních svazích Slanských vrchů a už nebyla prolomena. Bojová činnost se poté omezila pouze na průzkum a lokální přestřelky, ale ani jedna ze stran již nepodnikla rozsáhlejší ofenzívu. Hlavní břemeno bojů se po neúspěchu 1. gardové armády v Dargovském průsmyku přesunulo na 18. armádu, která měla proniknout ke Košicím přes Slanec z jihu a jihovýchodu.

( Boje se odehrávaly v těžkých zimních podmínkách při nichž trpěli nejen vojáci obou stran, ale i civilisté ukrývající se v lesích kolem Dargova )

K definitivnímu ústupu německých vojsk ze Slanských vrchů došlo až v noci ze 17. na 18. ledna 1945, a to pod tlakem událostí odehrávajících se mimo území Slovenska, v Polsku a v Maďarsku. 12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda mohutnou ofenzívu v Polsku a přinutila Němce k ústupu. Fronta se posunula o desítky kilometrů na západ a německé jednotky nacházející se ve Slanských vrších se tak ocitly v nebezpečí obklíčení. Německé vrchní velení proto přikázalo všeobecný ústup svých armád na západ a to se samozřejmě týkalo i jednotek ve Slanských vrších. Až 18. ledna 1945 tak Sověti sestoupili ze svých postavení v horách a osvobodili Košický Klečenov a další vesnice na západní straně Slanských vrchů. O den později se dostali do Košic a do Prešova, a protože Němci ustupovali údolím Hornádu dále na západ, boje o Košice měly velmi krátký a omezený průběh. Večer 19. ledna již bylo město plně v moci Rudé armády.

Boje ve Slanských vrších, v rámci nichž ty nejtěžší probíhaly o Dargovský průsmyk, patří k těm nejvíce intenzivním na Slovensku během 2. světové války. Vyžádaly si životy nejen sovětských, německých a maďarských vojáků, ale i civilistů, kteří se ukrývali v lesích. Ztráty jednotlivých armád během sedmi krvavých týdnů nejsou dosud jednoznačně stanoveny. Odhaduje se, že Rudá armáda, jen v bojích okolo Dargovského průsmyku přišla o 20 000 mužů, z toho asi čtvrtina zahynula. Ztráty Wehrmachtu byly mnohem nižší, reálný odhad je přibližně 4 000 vojáků padlých, raněných a zajatých.