Krach operace Royal Navy

 

Po uzavření příměří mezi Francií a Německem 22. června 1940 se Britové obávali, že nacisté ukořistí francouzské válečné loďstvo. Z tohoto důvodu naplánoval štáb Royal Navy ( Královského námořnictva ) sérii akcí s cílem takovému vývoji událostí zabránit. Jednou z nich bylo i obsazení významného afrického přístavu Dakar.

Od vypuknutí 2. světové války bojovalo francouzské námořnictvo bok po boku s Royal Navy v řadě střetnutí. Jenže rychlý pád Francie v červnu 1940 vše změnil a britský premiér Winston Churchill a jeho admirálové se začali obávat o osud válečných plavidel teď už bývalého spojence. Ve Francii totiž vznikla kolaborantská vláda maršála Pétaina a většina námořníků jí zůstala věrná. Pokud by se Němcům a Italům podařilo francouzská plavidla ukořistit, jejich námořní síly by značně vzrostly a právě tomu chtěli Britové za každou cenu zabránit. Je třeba si uvědomit, že tehdy nad Británií visela hrozba německé invaze a vidina mnoha kvalitních francouzských lodí různých typů v rukou nepřátel představovala pro Brity skutečnou noční můru.

Význam francouzského loďstva si dobře uvědomovali i Němci, a proto smlouva o příměří obsahovala článek, který stanovil, že se všechna francouzská plavidla mají shromáždit v přístavech určených německou Kriegsmarine. Zde měly být lodě odzbrojeny a jejich posádky demobilizovány. Podmínky smlouvy Brity velmi znepokojily, i když Pétain a velitel námořnictva admirál Darlan několikrát prohlásili, že žádná francouzská loď nikdy nepadne Němcům do rukou. Jenže bylo otázkou, zda má vichistická vláda dostatek vůle a prostředků Hitlerovi v ukořistění svých bitevních lodí a křižníků zabránit. Francouzský admirál už 24. června 1940 vydal rozkaz nařizující kapitánům svá plavidla raději potopit, kdyby hrozil jejich pád do rukou cizí mocnosti ( včetně Velké Británie ). O tomto rozkazu však v Londýně nic nevěděli. Churchillův válečný kabinet proto po bouřlivém jednání koncem června rozhodl, že ukořistění francouzský lodí nepřítelem musí být zabráněno za každou cenu, i kdyby to mělo znamenat vstup Francie do války na straně Německa.

( Admirál Jean Darlan vydal 24. června 1940 rozkaz potopit francouzské lodě v případě, že by mohly padnout do cizích rukou )

Francouzské lodě byly tehdy roztroušeny na mnoha místech. Řada z nich, včetně bitevních lodí Courbet a Paris, kotvila v anglických přístavech, bitevní loď Lorraine se třemi těžkými a jedním lehkým křižníkem v egyptské Alexandrii. Hlavní část loďstva se nacházela v marockých a alžírských přístavech Casablanca, Alžír, Oran a Mers – el – Kebír. Bitevní loď Richelieu se nacházela v západoafrickém Dakaru a letadlová loď Béarn se dvěma lehkými křižníky dokonce až na karibském ostrově Martinik. Britové chtěli nejprve dostat pod kontrolu lodě kotvící v jejich dosahu, což nebylo příliš obtížné. Nad ránem 3. července 1940 vpadly ozbrojené oddíly na paluby francouzských plavidel v britských přístavech, a než se Francouzi stačili vzpamatovat, byly odzbrojeni a posláni do internačních táborů. Došlo přitom jen k jediné přestřelce, při které bylo na obou stranách několik mrtvých.

Francouzi dostali na výběr. Buď budou odvezeni do své vlasti, nebo se postaví po boku tzv. Svobodných Francouzů v čele s generálem de Gaulle a budou bojovat proti Němcům. Většina námořníků však bojechtivost neprojevila a vybrala si první možnost. Také v Alexandrii se Britům podařilo přesvědčit viceadmirála Godfroye, aby ze svých lodí nechal odčerpat palivo a uložil závěry děl i hlavice torpéd na místním francouzském konzulátu.

( Francouzské lodě hoří po britském útoku na Mers - el - Kebír )

Začátek akce tedy vypadal slibně, ovšem stejného dne, kdy byly internovány posádky francouzských lodí v Británii, došlo v Mers – el – Kebíru k tragédii s dalekosáhlými následky. Před přístav připlul britský svaz H pod velením viceadmirála Sommervilla, který navrhl francouzskému viceadmirálu Gensoulovi hned čtyři možnosti. Buď se měl se svými plavidly připojit k Britům a pokračovat v boji proti mocnostem Osy, nebo mohl snížit početní stav posádek a doplout do některého z britských přístavů. Třetí návrh obsahoval možnost zamířit do některého francouzského přístavu v Antilách, kde by na Francouze dohlíželi Američané, a posádky lodí by byly repatriovány. Gensoul ale mohl také potopit nebo poškodit své lodě natolik, že ztratí bojovou hodnotu. V případě odmítnutí všech návrhů měl Sommerville rozkaz Francouze zničit, a k tomu také skutečně došlo. Čtyři francouzské bitevní lodě kotvily ve velmi nepříznivé pozici a nemohly použít své hlavní baterie děl, takže výsledek střetnutí byl předem jasný. Britové zničili či těžce poškodili bitevní lodě Bretagne, Provence a Dunkerque, přičemž o život přišlo 1 297 francouzských námořníků. To bylo z politického hlediska velmi špatné, a ještě horší byla skutečnost, že po této události se zbývající francouzské lodě stáhly ze severoafrických přístavů do jihofrancouzského Toulonu.

Masakr v Mers – el – Kebíru vyvolal velké rozhořčení Francouzů a jejich touhu po odvetě. Britové však ve svém úsilí eliminovat námořní síly bývalého spojence nepolevili a jejich pozornost se nyní soustředila na Dakar. Jeho strategická poloha v nejzápadnějším cípu Afriky byl zřejmá a velení Royal Navy se obávalo, že by Němci mohli přístav ovládnout a vybudovat zde ponorkovou základnu. Generál de Gaulle se snažil upevnit své postavení v exilu a přesvědčil Churchilla, že místní správa i vojáci ve Francouzské západní Africe se určitě přidají k jeho Svobodným Francouzům. Churchill rozhodl vyslat do Dakaru 2 400 mužů z cizinecké legie. Operace dostala krycí název Hrozba ( Menace ).

( Vichistické pobřežní dělostřelectvo odráží pokus o výsadek příslušníků cizinecké legie )

K Dakaru zamířil mohutný námořní svaz M pod velením viceadmirála Johna Cunninghama, tvořený bitevními loděmi HMS Barham a HMS Resolution, letadlovou lodí HMS Ark Royal, třemi křižníky, 10 torpédoborci a dalšími třemi menšími plavidly Svobodných Francouzů. Jednotky určené k vylodění přepravovalo několik transportních plavidel. Všechny lodě vypluly 31. srpna, ale už následujícího dne utrpěli Spojenci první ztrátu. Německá ponorka U – 32 totiž torpédovala lehký křižník HMS Fiji, který byl vážně poškozen a musel se vrátit. Velení jej však nahradilo těžkým křižníkem HMAS Australia. Britské a francouzské lodě se poté měly shromáždit u Freetownu a 20. září 1940 bez boje obsadit Dakar. Jenže tento optimistický předpoklad ani zdaleka nevyšel.

V době, kdy se svaz M nacházel 300 mil od Dakaru, zneklidnila britskou admiralitu zpráva, že z Toulonu proplul Gibraltarským průlivem do Atlantiku francouzský svaz kontraadmirála Bourraguého složený ze tří křižníků a tří torpédoborců. Nebylo přitom jasné, kam tyto lodě plují. Admiralita však musela počítat s možností, že mají posílit obranu Dakaru. To se také skutečně stalo, když eskadra v přístavu zakotvila 14. září. Britové chvíli uvažovali o zrušení celé operace, ale Cunnigham se nakonec po poradě s de Gaullem rozhodl pokračovat. Francouzské křižníky mezitím vypluly z Dakaru do Libreville, ale Britové jim překřížili cestu a Bourragué se stáhl zpět do přístavu. Francouzi tedy už o britském svazu věděli, a tím byl ztracen moment překvapení, se kterým spojenečtí velitelé ve svých plánech původně počítali. Nevyšly ani kalkulace týkající se hladkého přechodu posádky Dakaru na stranu Svobodných Francouzů. Nad ránem 23. září vzlétl z paluby Ark Royal letoun s de Gaullovými vyjednávači, ale po přistání na dakarském letišti byli okamžitě zajati. Další připluli k přístavu ve člunu, ale obránci je „uvítali“ palbou. Neuspěly ani britské letouny, které shodily na město tisíce letáků vyzývající k podpoře de Gaullova hnutí. Stále více tedy bylo zřejmé, že bez boje se tato operace rozhodně neobejde.

( Z letadlové lodi HMS Ark Royal vzlétly letouny Fairey Swordfish, aby shodily na přístav propagační letáky s výzvou o přidání se na stranu Svobodných Francouzů )

Před polednem 23. září 1940 zahájila na britská plavidla palbu čtyři těžká pobřežní děla ráže 240 mm. Cunningham odpověděl zatím jen symbolicky, protože mu admiralita nařídila použít sílu pouze v případě nezbytnosti. Francouzi však stříleli dobře a zakrátko zasáhli těžký křižník HMS Cumberland a dva torpédoborce. Generální guvernér Francouzské západní Afriky Pierre Boisson potom rádiem oznámil, že bude případným pokusům o vylodění bránit všemi prostředky. Následovala dělostřelecká přestřelka, během které byl poškozen francouzský torpédoborec Audacieux, a musel najet na mělčinu, aby se nepotopil. Britům se také podařilo potopit ponorku Persée, ale tyto dílčí úspěchy byly Britům celkově jen málo platné.

Odpolední pokus Svobodných Francouzů o vylodění na pláži jihovýchodně od Dakaru totiž selhal kvůli mlze a těžké palbě z pobřežních obranných postavení. De Gaulle prohlásil, že nechce aby Francouzi prolévali krev Francouzů a další pokusy svých vojáků o vylodění zastavil. Bylo jasné, že Dakar mají v rukou příslušníci vichistického režimu, kteří spojeneckou akci prostě za žádných okolností nepodpoří. Cunningham se však ani za této situace nevzdával a doufal, že přístav nakonec přeci jen ovládne.

( Britská bitevní loď HMS Barham 24. září zasáhla svými těžkými děly vichistickou bitevní loď Richelieu, sama ale rovněž inkasovala dva zásahy od nepřátelských pobřežních baterií )

V průběhu 24. září se spojenecká flotila pokoušela zlomit obranu Dakaru dělostřeleckou palbou. Francouzi odpovídali nejen pobřežními bateriemi a děly svých křižníků, ale i 380 mm děly bitevní lodě Richelieu. Její posádka vypálila 24 granátů aniž by něco trefila. Na druhou stranu ani dělostřelcům z bitevních lodí Barham a Resolution se dlouho nedařilo francouzského obra zasáhnout, nakonec však dva granáty z Barhamu našly svůj cíl. Richelieu však vážněji poškozen nebyl. Samotný Barham inkasoval rovněž dva zásahy od pobřežních baterií. Ani útoky letounů z letadlové lodi Ark Royal nezaznamenaly úspěch a čtyři z nich byly dokonce sestřeleny. Vichističtí vojáci navíc dovedně využívali kouřovou clonu, kterou zahalovali celý přístav i s okolím. Za těchto podmínek se nelze divit, že Spojenci nedokázali dosáhnout svou palbou výraznějšího úspěchu. Slabou náplastí bylo zničení druhé vichistické ponorky Ajax, což ale nemohlo na celkovém vývoji situace nic změnit. Cunnigham s de Gaullem se proto rozhodli provést 25. září nový pokus o výsadek, tentokrát za pomoci britských jednotek. Všichni doufali, že akce snad konečně vyjde podle plánu a tvrdošíjnou obranu přístavu se podaří překonat.

Ráno 25. září 1940 začal dělostřelecký souboj podobně jako předchozího dne. Vichisté sice již během bojů o Dakar ztratili dvě ponorky, ale ještě jim zbývala třetí ( Bévéziers ) pod velením korvetního kapitána Pierra Lancelota. Ten nařídil vypálit torpédo proti bitevní lodi HMS Resolution a okolo 10. hodiny se ozval mohutný výbuch na přídi britské lodi. Exploze loď natolik poškodila, že bylo nutné ji odvléct k opravě až do Kapského města. Za této situace dospěl Cunnigham k závěru, že operace nemůže uspět a nemá cenu riskovat další škody. Stejného názoru byli i v Londýně a operaci Menace ukončili. Plánované vylodění tedy neproběhlo a svaz M zamířil zpět do Freetownu. Debakl celé akce byl zřejmý. Britové ani Svobodní Francouzi ničeho nedosáhli a utrpěli jen zbytečné ztráty. Navíc si ještě více znepřátelili vichistickou vládu, která nechala jako odvetu za napadení Dakaru provést nálet na Gibraltar. Nevraživost vichistických Francouzů vůči Britům se pak projevila i v letech 1941 – 1942, kdy došlo k dalším vzájemným střetům v Sýrii, na Madagaskaru a v severní Africe. Teprve na jaře 1943 se francouzské válečné námořnictvo přidalo ke Spojencům a obnovilo válku proti Německu a jeho spojencům.