Masakr amerických Rangers

 

Po vylodění spojeneckých vojsk u italského Anzia zaútočily elitní jednotky Rangers na město Cisterna, kterým procházely strategicky důležité silnice. Před městem však narazily na německé tanky připravené k protiútoku na spojenecké předmostí. V následujícím střetu byly dva prapory Rangers prakticky vyhlazeny.

Po vítězství v severní Africe pokračovali západní Spojenci v ofenzívě úspěšným vyloděním na Sicílii v létě 1943 ( operace Husky ). Itálie vzápětí vystoupila z války a další boj v zemi vedly pouze dvě desítky německých divizí. Dvě spojenecké armády, 5. americká a 8. britská, postupovaly po Apeninském poloostrově na sever. Hornatý terén jižní Itálie však nahrával obráncům, kteří se za bojů stahovali z jedné linie na druhou. Pomalý spojenecký postup se zcela zastavil před tzv. Gustavovou linií, které dominovala hora Monte Cassino se slavným klášterem na vrcholu. Spojenecká vojska se po několik měsíců pokoušela o proražení linie, avšak obranná postavení zůstávala stále v rukou Wehrmachtu. S nastupující zimou přišly prudké deště, které útočné možnosti vojsk dále limitovaly. V této patové situaci dospělo spojenecké velení k závěru, že by mohlo pomoci vylodění v německém týlu, které buď obklíčí a zničí německé obránce, nebo je alespoň donutí stáhnout se ze svých postavení.

Jako vhodné místo pro vylodění byly zvoleny pláže v okolí městečka Anzio, asi 100 kilometrů za Gustavovou linií a pouhých 40 kilometrů jižně od Říma. 22. ledna 1944 se zde vylodil americký 6. armádní sbor, přičemž v první invazní vlně útočila na levé straně 1. britská pěší a vpravo pak americká 3. pěší divize. Celkem rychle se podařilo dobýt letovisko Anzio, dále však spojenecké jednotky postupovaly jen pomalu, protože velitel celé operace, generálmajor John P. Lucas, chtěl před další ofenzívou nejdříve vybudovat silné předmostí. Tím však poskytl německému velení čas k rychlé koncentraci sil včetně tankových a mechanizovaných útvarů. Německý odpor pak sílil každou hodinou.

( Vylodění spojeneckých jednotek u italského Anzia )

Bezprostředně před sebou měli Spojenci asi 10 kilometrů rovné planiny. Šlo o dřívější bažiny, které byly později odvodněny komplexním systémem kanálů a příkopů. Nejbližší spojenecký cíl představovalo město Cisterna, přes které procházela klíčová silnice mezi Římem a Neapolí, umožňující plynulé zásobování obránců na Gustavově linii. První spojenecké útoky na Cisternu Němci odrazili a generálmajor Lucas se rozhodl nasadit k dobytí města všechny tři americké prapory Rangers, které měl v záloze.

Název Rangers vycházel z názvu elitní jednotky Rogers Rangers, zformované v době americké války za nezávislost. Také v roce 1942 se jednotky Rangers skládaly výhradně z dobrovolníků. Ti museli podstoupit náročný výcvik, který velkou část z nich vyřadil. Důraz byl kladen na výbornou fyzickou kondici, psychickou odolnost, rozhodnost a také zručnost v zacházení se zbraněmi a výbušninami. Na rozdíl od tehdy populárních britských Commandos, což byly jednotky určené k řešení úkolů hluboko za nepřátelskými liniemi, představovaly prapory Rangers spíše elitní pěchotu, která měla tiše proniknout nepřátelskou obranou, ovládnout klíčové body za frontovou linií a udržet je do příchodu dalších sil.

( Američtí Rangeři ve výcviku ve střelbě z postole Colt 1911 )

Jednotky Rangers bojovaly od samého začátku nasazení americké armády na africkém a později na italském bojišti. Vyznamenaly se při bojích na předmostí u Salerna v jižní Itálii, kde se Spojenci vylodili v září 1943. Skvěle připravení američtí vojáci dokázali v první fázi operace rychlými výpady obsadit a udržet důležité body v německé obraně. Za to však platili velkými ztrátami, které se prozatím dařilo doplňovat. O službu v elitních jednotkách byl zájem, ovšem nováčci již nemohli absolvovat tak důkladný výcvik, jakým prošli první adepti, a celková kvalita Rangers se na italském bojišti snižovala.

Plán generálmajora Lucase předpokládal, že se 1. a 3. prapor Rangerů v celkové síle 800 mužů tiše prosmýkne nepřátelskými liniemi a s využitím momentu překvapení obsadí město Cisterna. Zároveň s tím měl 4. prapor Rangers spolu se dvěma pluky americké 3. pěší divize zaútočit na německé linie zepředu a po jejich prolomení se spojit s vojáky v dobyté Cisterně. Plán byl smělý, nebral však v úvahu velký nárůst německých sil v cílové oblasti. Velitel Rangerů plukovník William O. Darby do útoku nešel a celou akci koordinoval ze stanoviště za linií fronty. Útočníci vyrazili 30. ledna 1944 ve 2:00 ráno. Protáhlá sestava 1. praporu postupovala velmi potichu kanálem, ve kterém stála po kotníky ledová voda, za ní postupovali muži 3. praporu. Vybraní vojáci před sestavou a na jejích vysunutých bocích zneškodňovali za naprostého ticha německé hlídky, zpravidla proříznutím hrdla.

( Američané vůbec netušili, že v oblasti se nachází obrněnce tankové divize Hermann Göring )

Oba prapory Rangers se tímto opatrným postupem protáhly první německou obrannou linií, čímž se dostaly na úroveň dělostřeleckých postavení druhého sledu, a jednotlivé baterie obloukem obcházely. Vzhledem k vysoké koncentraci německých jednotek v tomto prostoru postupovali Rangeři pomaleji, než se čekalo, přesto byl jejich průnik úspěšný a zdálo se, že si Němci ničeho nevšimli. Začalo již pomalu svítat, když před sebou Američané v ranní mlze spatřili první domy na předměstí Cisterny. Měli pocit, že nejtěžší část celé operace, kterou se zdál být nehlučný průnik německou obranou, již splnili a nyní zbývá jen rychlé ovládnutí města. Nevěděli, že přímo proti nim stojí části německé tankové divize Hermann Göring – elitní pozemní jednotky Luftwaffe, která se zde soustřeďovala k protiútoku na spojenecké předmostí. Nic netušící útočníci tak vnikli přímo do vosího hnízda.

Bezprostředně před pronikajícími Rangery se nacházela pozice roty pancéřových granátníků, která byla součástí německé tankové divize. Jejímu veliteli, kapitánu Wentzovi, kolem 8:00 volal velitel sousední jednotky a sdělil mu, že jeho hlídky našly na přesunutém postavení tři vlastní podříznuté vojáky. Wentz chtěl právě vyhlásit poplach, když se ozvaly první výstřely. Nad německými pozicemi okamžitě vyletěly k nebi světlice a celá rota o více než 100 mužích, se sedmi kulomety a třemi minomety rychle zaujala připravená postavení. Klíčovou roli přitom hrály obsluhy kulometů, které ihned spustily proti postupujícím Američanům hustou přehradnou palbu.

( Útok německých pancéřových granátníků podporovalo i několik samohybných děl Stug III )

V ranním šeru Němci viděli jen obrysy útočníků, ale z jejich množství poznali, že jde o více než průzkumnou hlídku. Rangers se rozhodli pro rychlou zteč německých pozic a zbylých 200 metrů chtěli překonat sprintem. Okamžitě se však dostali do křížové palby kulometů MG 42, která řadu z nich okamžitě srazila k zemi. Nakonec na zem zalehli všichni, na otevřené pláni před městem však byli velmi zranitelní minometnou palbou. Zvolili proto rychlý ústup do příkopu, kterým přišli. Tam byli na krátkou dobu chráněni před střelami, ale pocit bezpečí dlouho netrval. Po obou stranách příkopu proti nim vyrazily německé střední tanky Panzer IV a samohybná děla Stug III. Po několika stech metrech obrněnce příkop přeťaly. Oba americké prapory se tak dostaly do sevření, obklíčeny však zatím ještě nebyly.

V této fázi boje zůstávala německá pěchota ve svých pozicích, spokojila se s postřelováním terénu před sebou a věřila, že Američany konečně zlikvidují tanky. Ty skutečně pálily z bezprostřední blízkosti do příkopu, ve kterém se Rangers ukrývali. Američané zkusili odpovědět palbou bazuk. Podařilo se jim několik obrněnců zapálit a několik dalších vyřadili z boje tak, že pobili jejich posádky ( v ranním šeru měli totiž němečtí tankisté pro lepší přehled otevřené poklopy ). Američané vyskakovali na tanky a házeli do věží granáty. Takto se jim dokonce podařilo jeden Panzer IV ukořistit, za krátko však vozilo inkasovalo hned dva zásahy z bazuk ( jejich obsluhy ho i nadále považovaly za německý ). Poté, co velitelé německých tanků zjistili, že přímý útok osamocených vozidel proti pěchotě, silně vyzbrojené protitankovými zbraněmi nevede k úspěchu, stáhli se a čekali na podporu vlastních granátníků. Tato velmi krátká chvíle představovala pro Američany možnost úniku, většina z nich se však stále domnívala, že jsou schopni úkol splnit, a tak neustoupili. Toto fatální zaváhání umožnilo německé pěchotě zaplnit pozice mezi tanky a tím sevřít kruh obklíčení kolem obou praporů. Velitel 3. praporu padl, velitel 1. praporu byl zasažen do kyčle zrovna když se pokusil hodit granát na další německý tank. Nyní začalo být jasné, že americké jednotky vedou proti několikanásobné přesile boj, který nemohou vyhrát.

( Rangeři se ukrývají před německou palbou v příkopu, který se pro mnoho z nich stane hrobem )

Němci poté přistoupili k jednoduché taktice. Šetřili životy svých mužů, kteří drželi pozice, zatímco k zemi přibité útočníky zaspávaly střely nejen z tankových kanonů a kulometů, ale také polních děl. Pod účinky této mohutné palby se některé malé skupinky Rangers začaly v dopoledních hodinách vzdávat. Němce však tlačil čas, neboť potřebovali prostor pro rozvinutí k protiútoku na předmostí u Anzia, a obklíčené americké jednotky na jednom z hlavních plánovaných směrů jim v tom bránily. Bylo nutné ukončit vše co nejrychleji a velitel tankově divize Hermann Göring Walther von Axthelm požádal o pomoc příslušníky 4. výsadkové divize. Fallschimjägeři následně dobyli část amerických pozic. Zajaté Rangery pak pod namířenými zbraněmi poslali ke zbývajícím ohniskům odporu s výzvou ke kapitulaci ( z toho se později zrodil mýtus, že Němci využívali zajaté Američany jako živé štíty ). Mezitím dolehly k příslušníkům 4. praporu Rangers zprávy o obklíčení jejich spolubojovníků před Cisternou. Zdvojnásobili tedy své úsilí v přímém postupu na město. Američané však již ztratili moment překvapení a celá formace utrpěla při pokusu o průlom značné ztráty, aniž by prorazila německé pozice a obklíčeným Rangerům jakkoli pomohla.

V poledních hodinách 30. ledna 1944 se situace amerických jednotek, původně připravených na přepadovou akci proti minimálnímu odporu a nesoucí relativně malé množství munice, zhoršila. Rádiové spojení fungovalo špatně, ale i tak z něj obklíčení Rangeři pochopili, že v nejbližších hodinách nemohou očekávat žádnou pomoc. Mezitím se německé dělostřelectvo zastřílelo do amerických pozic. Němcům navíc dorazily další posily ( např. i jeden těžký tank Tiger I ). V této zoufalé situaci se Američané postupně vzdávali, nejdříve jednotlivci, poté malé skupinky. Boj definitivně ustal kolem 13:00.

( Plukovník William O. Darby velel praporům Rangers u Cisterny, padne jen několik dní před koncem války )

Bitva o Cisternu představovala těžkou porážku elitních amerických sil. Z 800 vojáků, kteří ráno vyrazili do akce, se jich do svých linií vrátilo pouhých 6! Okolo 600 mužů Němci zajali, zbytek padl. Za hlavní příčinu fiaska lze považovat selhání spojenecké zpravodajské služby, která včas neodhalila soustředění německých sil na předmostí a předpokládala protivníkův ústup. Prapory Rangers tak obdržely zcela nereálné úkoly, které nemohl změnit ani jejich útočný elán.

Němci měli několik desítek padlých a raněných + několik poškozených a zničených tanků, v porovnání s dosaženým výsledkem šlo o ztráty lehké. Přeživší Rangeři byli staženi a na italskou frontu se již nikdy nevrátili. Ti služebně starší odešli do Spojených států, kde působili jako instruktoři, mladší byli převeleni k různým speciálním jednotkám. Velitel Rangerů, plukovník Darby, se dokonce stal velitelem 10. horské divize. V severní Itálii ho zabila střepina německého dělostřeleckého granátu jen pár dní před koncem války. V té době byl již vypracován dekret o jeho jmenování generálmajorem. William O. Darby se tak stal jediným generálem americké armády povýšeným in memoriam.