Německé znovudobytí ukrajinského města

Třetí bitva o Charkov se obecně považuje za poslední velké vítězství Němců na východní frontě. Je klasickým příkladem taktiky manévrů tankových jednotek v obtížných podmínkách proti dobře připravenému nepříteli s početní převahou.

Když Hitler nařídil roku 1941 invazi do Sovětského svazu, nepočítal s dlouhou válkou. Byla doba, kdy bylo možné zvítězit pomocí drtivého úderu, Sovětům se však dařilo odvracet porážku tak dlouho, dokud neměli dost sil a dokud nezasáhlo pověstné ruské počasí. To poskytlo určitý čas k přípravě a dovolilo zastavit obnovené německé útoky. Německá armáda učinila další pokusy v roce 1942 a pak 1943, rozhodující vítězství se však ukázalo jako iluzorní a síla Sovětského svazu neustále narůstala. Vyhlídky Němců se rok od roku zhoršovaly, neměli však na vybranou. Museli napadnout a porazit nepřítele podle rozkazu svého Führera. Počátkem roku 1943 se štěstí obracelo k Němcům zády. Porážky v severní Africe uštědřily vážnou ránu německé prestiži. Němečtí spojenci přehodnocovali své postoje a možnost, že Němci přesvědčí Turecko, aby se přidalo ke státům Osy, byla malá. Doma zatím nastávaly hospodářské problémy a sociální neklid.

( Sovětští vojáci, kryjící se v kráteru po vybuchlém dělostřeleckém granátu )

Porážka u Stalingradu po měsících krutých bojů znamenala pro morálku a prestiž Německa velkou ránu, zatímco Sověti byli povzbuzeni vlnou úspěchů. Rudá armáda zahájila postup pobízený oslavujícím Stalinem, který věřil, že může vyhnat vetřelce z Ruska rychlou ofenzívou. Zklidnila se i situace u Leningradu a značně se zmenšila hrozba dobytí Moskvy. I na jihu Sovětského svazu se sovětským vojákům dařilo vítězit nad unavenými a vyčerpanými Němci. Existovalo reálné nebezpečí, že by mohla být německá armádní skupina Jih odříznuta a donucena ke kapitulaci, čemuž přispěla katastrofální porážka u Stalingradu.

Německý velitel polní maršál von Manstein ignoroval rozkaz zemřít v boji a zorganizoval bojový ústup, díky němuž se jeho armádě nejen podařilo uniknout z léčky v bojové kondici, ale zároveň získal čas na doplnění jednotek posilami. Sověti využívali své logistické možnosti na maximum, a i když se sotva drželi na nohou, Stalinovo naléhání je hnalo vpřed. Sovětské nejvyšší velení nevěřilo, že by zdecimovaná německá armáda byla schopna něčeho víc než ústupu na západ s lokálním odporem. O protiútoku se ani neuvažovalo. Ve skutečnosti však byla německá armáda protiútoku stále schopná. Vyčerpané armádě začínaly postupně přicházet posily. Někdy se jednalo o jednotky oslabené z bojů, jež byly doplněny novými vojáky a vybavením a byly odveleny zpět do první linie. Manstein však dostal k dispozici i několik velmi silných jednotek. Nejpodstatnější bylo, že získal pod své velení II. tankový sbor SS. Ten se skládal z divizí SS Totenkopf, Leibstandarte a Das Reich, které byly odpočinuté a prošly materiální obnovou. Významné bylo i to, že byly vybaveny těžkými tanky.

( Německý velitel generál Waffen – SS Paul Hausser, muž v bílém kabátě s mapou )

První posily utvořily bojovou skupinu a byly poslány do první linie, aby zastavily postup Rudé armády. Okolo ustupovaly zbytky německých a italských jednotek, ale navzdory těžkým sovětským útokům, byla schopna bojová skupina držet své pozice, které postupně upevňovala. Cílem německé armády bylo vytvořit taková obranná postavení, aby zabránila obklíčení strategicky významného města Charkova. Ačkoli Sověti bojovali se zoufalým nedostatkem munice a docházelo ke špatné koordinaci, postupovali dopředu rychleji, než se očekávalo. Bylo jasné, že útoku na Charkov nezabrání pouhá obranná opatření. Vojáci SS dostali rozkaz k útoku. Sovětský útok na Charkov měl sevřít město do kleští, jejichž jižní páka byla mnohem silnější. Postupující Sověti byli napadání z boků tankovými jednotkami a střemhlavými bombardéry, které nejdříve útočily proti podpůrným jednotkám jejich zadních formací a pak se vrhaly na dezorientované bojové jednotky.

Útok byl úspěšný a na čas zastavil postup Sovětů. Ti však stále pokračovali, a přestože jim jednotky SS působili těžké ztráty, zatlačovali je na ústup. Německým jednotkám opět hrozilo obklíčení. Velitel SS Paul Hausser žádal o povolení k ústupu. Hitler sice povolení k ústupu nedal a vydal rozkaz vojákům SS držet se za každou cenu, Hausser se však rozhodl jeho příkazu neuposlechnout. Zahájil lokální tankový protiútok, aby otupil sovětskou ofenzívu a své jednotky 15. února stáhl. Novým rozkazům zůstat na místě nevěnoval pozornost a byl tak schopen dostat své jednotky pryč v pozoruhodně dobrém stavu předtím, než do města vtrhla obrovská sovětská síla.

( Mapa ústupu a následného protiútoku německých vojsk v prostoru Charkova )

Hitler se rozzuřil a nařídil von Mansteinovi, aby Hausserovy jednotky použil jako čelo zpětného útoku proti Charkovu. To Mansteinovi nevyhovovalo. Tam, kde Sověti postoupili dopředu, vytvořil se ve frontě hluboký klín. To vytvořilo ideální příležitost pro obchvat z obou stran vzniklého klínu a sevřít postupující Sověty do kleští a ničivého obklíčení. Plány na postup se tvořily během reorganizace jednotek SS. Protože se snížil počet jejich tanků a další výbavy, byly zařazeny do smíšených jednotek. Tato metoda vytváření efektivních bojových útvarů ze zbytků těžce poškozených jednotek byla pro německé síly za 2. světové války typická a dovolovala zmenšujícím se útvarům pokračovat v bojích dlouho poté, co přestaly být použitelné jednotlivé jednotky, ze kterých byly složeny. Mansteinův protiútok přišel 19. února 1943. V čele severní čelisti kleští byly útvary SS a jižní čelist vedly jednotky Wehrmachtu. Vojáci SS postupovali navzdory minovým polím a špatnému počasí, sněhu a mlze a udeřili na nepřítele z boku. Na začátku se podařilo přerušit hlavní silniční spojení k řece Dněpr, což omezilo pohyb Sovětů. Síly SS se daly opět na pochod a vybojovaly několik malých, ale ostrých střetů se sovětskými jednotkami, které se blížily k frontě. Dne 24. února dobyly město Pavlograd.

Boční vpády Sověty zmátly a nakonec zpomalily jejich postup k řece Dněpr. Cesta k Charkovu se otevřela a pochod na město vedla divize SS Das Reich. Sovětské nejvyšší velení vydalo rozkazy držet se za každou cenu. K Charkovu spěchaly posily a útoky na jiných místech se pokoušely rozdělit německé síly. Tato opatření nebyla úspěšná. Divize Totenkopf a Das Reich se zmocnily strategického železničního uzlu Lozovaja. Stále však dorážely další sovětské posily. 3. tankové armádě se podařilo dostat mezi divize Das Reich a Leibstandarte. Šlo o nebezpečnou situaci – nebo skvělou příležitost k rozdrcení ze dvou stran, záleží na úhlu pohledu. Hausser si vybral druhou možnost a zavelel k útoku, z něhož se stal třídenní vysilující zápas. Navzdory velmi špatnému počasí, které rychle změnilo krajinu v moře bahna a kritickému nedostatku zásob se německým jednotkám postupně podařilo získat převahu. Když bylo po všem, ocitly se v zajetí nebo byly zničeny tři sovětské tankové brigády, tři pěší divize a celý jezdecký sbor. Sovětské síly se před tímto zničujícím náporem na některých místech stáhly a 11. března do města pronikla bojová skupina SS. Dne 12. března začal boj o město. Navzdory extrémně houževnatému odporu, hlavně u nádraží a v průmyslové zóně, byli Sověti postupně vytlačováni z města.

( Kolona německých polopásových transportérů SdKfz 251 v Charkově, po jeho dobytí )

Sověti byli zmatení a totálně demoralizovaní. Divize SS, pohybující se dále na východ, přes naprosté vyčerpání rozdrtily dva pluky tankového sboru a čtyři pěší divize. K poslednímu organizovanému odporu došlo u továrny na traktory za městem. Když byl potlačen, Charkov drželi pevně v rukách Němci. Následné operace vyčistily bezprostřední okolí od sovětských sil a stabilizovaly frontu předtím, než jarní tání všechny cesty proměnilo v bahno a zastavilo útočné operace na obou stranách. Hitler, který byl stále rozčilen na Hauserra za neuposlechnutí jeho rozkazu, jej odmítl vyznamenat i přesto, že jeho vojáci podali skvělé výkony v boji o město ( nakonec ho po váhání vyznamenal ). Jeho velitelství prošlo značnými změnami a podstatná část výzbroje se změnila na samohybné dělostřelectvo. Útvar dostal označení II. tankový sbor SS. Po vítězství u Charkova se začaly spřádat plány na spuštění nové letní ofenzívy. Pod krycím názvem operace Citadela měla rozdrtit sovětské síly čelící armádní skupině Jih, a pokud by uspěla, zvrátit rovnováhu ve válce zpět na německou stranu. Scéna byla tudíž připravena pro bitvu u Kurska – největší tankový střet všech dob.