Boj o město Karla Velikého

 

Na podzim 1944 se smyčka kolem Německa utahovala každým dnem. Prvním velkým městem na německém území, o které musely americké jednotky svést těžkou bitvu, se staly starobylé Cáchy. Tvrdostí a zuřivostí si toto střetnutí nezadalo s největšími bitvami 2. světové války.

V září 1944 vstoupily americké síly na německé území a 1. armáda pod velením generálporučíka Courtneyho Hodgese zahájila ofenzívu s cílem dobýt Kolín nad Rýnem a Düren. Vrchní spojenecký velitel Dwight Eisenhower na adresu německých obránců poznamenal, že lidé s takovým přesvědčením a válečnými sklony se nevzdávají a proto je nutné „zadupat“ je do země. Výsledkem se stalo tažení, v němž Spojenci neprojevili příliš dobré strategické myšlení. Američtí generálové spoléhali na materiální převahu a soustředili se na jediný záměr, neustále útočit východním směrem.

V ose Hodgesova postupu se ale ocitly Cáchy, které měly pro Němce obrovský symbolický význam. V historickém městě se nacházel hrob zakladatele Svaté říše římské Karla Velikého a ve zdejší katedrále byly korunovány desítky německých panovníků. Zároveň tvořilo město důležitý opěrný bod Západního valu. Sebevědomí Američané očekávali, že první větší sídlo na území Německa rychle obsadí, a Hodges vydal na přelomu září a října osudový rozkaz – okamžitě Cáchy dobýt. Následující týdny však ukázaly, že německá obrana se do země jen tak zadupat nenechá.

( Američany čekal v Cáchách odhodlaný nepřítel, a ti tak postupovali ulicemi jen pomalu probojovávající si přitom cestu za pomocí kulometů a granátů )

Německou obranu kolem Cách držel LXXXI. sbor, jehož jádro tvořily 183. a 246. divize lidových granátníků, spolu s 12. a 49. pěší divizí. Podporu těmto silám, kterým velel generál Friedrich Köchling, poskytoval 506. prapor těžkých tanků a rovněž 108. tanková brigáda. Celkově měl Köchling k dispozici necelých 20 000 mužů, z velitelství měl navíc přislíbeny posily v podobě 116. tankové divize a 3. divize pancéřových granátníků. Zatímco 246. divize lidových granátníků obsadila bunkry a opevněné pozice ve městě, 183. a 49. pěší divize bránily severní přístupy k městu. Pozice jižně od Cách připadly na muže 12. pěší divize. Posádce samotného města velel nejprve plukovník Maximilian Leyherr, kterého ale 12. října vystřídal plukovník Gerhard Wilck, velitel 246. divize lidových granátníků.

Německé jednotky zdaleka nedosahovaly tabulkových stavů, a ačkoliv disponovaly nejmodernější výzbrojí, mnoho mužů postrádalo kvalitní výcvik. Personální nedostatky do jisté míry kompenzovala opevnění Západního valu, sestávající z pevnůstek, minových polí a protitankových překážek. Význam města pro obranu Německa si uvědomoval i Adolf Hitler. A tak v polovině září vydal posádce rozkaz, který již slyšelo mnoho německých vojáků – Každý muž musí pevně držet své postavení, nebo v něm zemřít.

( Němečtí civilisté staví v ulicích Cách první barikády )

Úkol překonat obranu Cách připadl 30. pěší divizi, která podléhala XIX. sboru generála Charlese H. Corletta a 1. pěší divizi ze VII. sboru pod velením generálmajora Joseph Collinse. Podporu první jmenované formaci generálmajora Lelanda Hobbse měly poskytovat tanky 2. obrněné divize, boky postupu chránili příslušníci 29. pěší divize. Podobně se 1. pěší divize generálporučíka Clarence Huebnera mohla spoléhat na podporu 9. pěší a 3. obrněné divize. Hodgesův plán nadcházející ofenzívy se snažil uchránit pěší útvary od pouličních bojů v Cáchách. Místo toho měla 30. pěší divize vyrazit ze severu a 1. pěší divize z jihu, probojovat si k sobě cestu a spojením město obklíčit. Relativně nepočetné útvary tak měly posádku Cách držet v šachu, zatímco hlavní síly by bez většího zdržení postupovaly dál na východ. Vzdušnou podporu Američanům poskytovaly letouny 9. letecké armády. Bombardéry a stíhačky měly eliminovat četné německé pevnůstky, přičemž se počítalo i s použitím napalmu. Němci v sektoru disponovali jen slabým protiletadlovým dělostřelectvem a stroje Luftwaffe se objevovaly velmi zřídka. Spojenečtí letci tak měli ve vzduchu totální převahu. Celých šest dnů před zahájením útoku ostřelovalo německé pozice spojenecké dělostřelectvo. Bombardování přinutilo jednotky LXXXI. sboru provádět přesuny a zásobování výhradně v noci, avšak opevněnou linii narušilo jen minimálně. Ani nálet 450 amerických bombardérů ze 2. října k ničemu nevedl, protože hustý dým z dělostřelecké palby celý cíl zakryl. Po odletu bombardérů vypálilo 370 děl na německou přední linii obrany dalších 19 000 granátů.  

Ještě téhož dne zahájili na severu postup vojáci americké 30. pěší divize. I přes pohyblivou dělostřeleckou baráž mířící na jednotlivé německé opevněné body potřebovala pěchota na likvidaci každé pevnůstky v průměru až 30 minut. Pokud navíc mezi útoky vznikla časová prodleva, Němci okamžitě vyráželi do zuřivých protiútoků. Urputný odpor americké vojáky šokoval a hned zpočátku jim způsobil těžké ztráty. Jedna z rot přišla během hodiny o 87 mužů, jinou připravil dělostřelecký přepad o 93 vojáků. Divize přesto pomalu postupovala a překročila řeku Wurm. Za pomoci plamenometů a výbušnin likvidovala opevnění a v odpoledních hodinách 2. října 1944 dosáhla městečka Palenberg severně od Cách. Zde na Američany čekal boj o každý dům. Stejně krvavé boje čekaly na Američany v Rimburgu, kde střed obrany tvořil středověký hrad. Pěchota se musela spolehnout sama na sebe, protože tanky dosud nepřekročily řeku. Přes všechny tyto obtíže dokázala 30. pěší divize během prvního dne eliminovat asi 50 bunkrů a pevnůstek. Její úsilí podpořily diverzní útoky 29. pěší divize na křídlech, které Němce přesvědčily, že právě zde se nachází hlavní směr amerického útoku. O protiúder se proto pokusily části dvou německých brigád, dvou oddílů útočných děl a několik praporů pěchoty, akci však po počátečních úspěších zastavilo americké dělostřelectvo.

( Následky nepodařeného německého protiútoku na pozice 29. americké pěší divize, zničený střední tank Panther a jeden z padlých německých pěšáků )

Ačkoliv se 3. října na východním břehu Wurmu konečně objevily americké tanky, síly v severní části bojiště musely zastavit postup kvůli tvrdým německým protiútokům. Vojáci 30. pěší divize obsadili Rimburg až poté, co k likvidaci bunkrů začali využívat přímou palbu tanků a děl ráže 155 mm z bezprostřední blízkosti. Obrněnce s bílou hvězdou se vřítily také do Übachu, ale německá děla jejich další postup nakonec zastavila. Následovaly další německé protiútoky a Američané město udrželi jen díky vlastní dělostřelecké podpoře. Do večera 3. října vybudovala 30. pěší divize na řece Wurm předmostí, ale to za cenu téměř 300 padlých a raněných.

Ztrátám, způsobeným dělostřeleckými granáty, se ale nevyhnuly ani jednotky Wehrmachtu, které se vytrvale snažily znovu ovládnout Übach. Přestože němečtí velitelé pochopili, že jejich síly nebudou na udržení Cách stačit, snažili se nepřítele alespoň zdržovat. I proto Američané 4. října dokázali obsadit jen městečka Hoverdor a Beggendorf. Na lepší časy se začalo blýskat 5. října, kdy 30. pěší divize dobyla Merkstein – Herbach. Následující den se nesl ve znamení dalších pokusů Wehrmachtu o získání Übachu. Němci tentokrát nasadili tanky, ale nedokázali prorazit přesilou Shermanů. Vyzkoušeli tedy novou taktiku. Veškerou palebnou sílu tanků děl i několika letadel vždy soustředili na konkrétní bod v amerických pozicích. Jediným výsledkem se však stalo vyčerpání většiny munice. A tak Köchling raději odeslal prapor těžkých Tigerů do Alsdorfu, kde měly bránit americkému postupu k Cáchám ze severu.

( Tanky Tiger I ze stavu 506. oddílu těžkých tanků v ulicích Cách )

I když těžké boje pokračovaly, mohl generál Hobbs pozdě večer 7. října nahlásit, že bitva o Západní val je u konce. Generálovo hlášení rozhodně nebylo přehnané, neboť získané území mělo nyní téměř 10 kilometrů na délku a 7 kilometrů do hloubky. Tento úspěch však 30. pěší divizi a 2. obrněnou divizi stál 1 800 mužů, z toho 200 padlých. Wehrmacht se ale nevzdával a hned následujícího dne podnikl další protiútok, když do akce vyrazil pěší pluk, prapor samohybných děl, několik tanků ze 108. tankové brigády a asi 40 dalších obrněných vozidel stažených od různých okolních jednotek. Přestože spojenečtí dělostřelci odhalili záměry nepřítele a zahájili palbu, Němcům se podařilo na levém křídle útoku odříznout jednu četu a na pravém křídle postoupit až ke křižovatce u Alsdorfu. Poté zaskočili skupinu amerických Shermanů, která podporovala pěchotu při úderu na Mariadorf, a napadli ji zezadu. Američané Němce nakonec odrazili. Dvěma útočným dělům Stug IV podporovaným pěchotou se přitom podařil husarský kousek, když vjela přímo do Alsdorfu. Oběma Stugům se i přes těžké ostřelování amerických tanků podařilo vyváznout. Celkově však protiútok skončil nezdarem a němečtí velitelé se rozhodli přesunout do Cách posily. Jednalo se o 3. divizi pancéřových granátníků a 116. tankovou divizi, dočasně podřízené 1. tankovému sboru SS.

Na jižním úseku zahájili Američané další postup 8. října, když 1. pěší divize vyrazila vpřed s úkolem obsadit vesnici Verlautenheide a kótu 231, překřtěnou později na Crucifix Hill. Kopec představoval přirozený obranný bod a Němci ho přeměnili na pevnost. Úkol dobýt kótu 231 připadl rotě C 18. pěšího pluku vedené kapitánem Bobbie Brownem. Jakmile se jeho muži přiblížili, přibila je k zemi vražedná palba. Brown se rozhodl motivovat vojáky osobním příkladem. Vyběhl na vyvýšeninu a pomocí granátů zlikvidoval tři kulometná hnízda. Přestože byl zraněn, vedl své muže dál a během několika hodin zavlála nad klíčovou kótou americká vlajka. Za statečnost obdržel Brown nejvyšší americké vyznamenání – Medaili cti. Zdaleka však nešlo o poslední německou opevněnou pozici v okolí Verlautenheide. Klíčovou roli měla také nedaleká kóta 239. Jestliže dobytí těchto vrcholků bylo skutečně náročné, pak jejich udržení proti německým protiútokům se zdálo být ještě těžší.

( Americký prezident Harry S. Truman dekoruje kapitána Bobbieho Browna Medailí cti )

Už 10. října 1. americká pěší divize dosáhla určených cílů pro spojení se 30. pěší divizí. Němci pochopili úmysl nepřítele a ve snaze zabránit obklíčení podnikli zoufalý protiútok na Crucifix Hill. Po zuřivé přestřelce však museli ustoupit, přičemž na místě zanechali na 40 mrtvých a stejný počet raněných. Generálu Huebnerovi již připadalo dokončení obklíčení města jako pouhá formalita, a tak nechal ještě 10. října doručit posádce Cách ultimátum: Pokud do 24 hodin nekapituluje, Spojenci zasypou město dělostřeleckým bombardováním. Plukovník Leyherr odmítl. Američané výhružku splnili a 11. října zahájilo ostřelování dvanáct dělostřeleckých praporů. Na nešťastné město dopadly tisíce granátů a vše završil nálet 300 bombardérů. Několik čtvrtí se proměnilo v ruiny, tisíce civilistů přišly o střechu nad hlavou, mnohým z nich se však z města podařilo uniknout.

Brzy ráno 12. října 1944 využili Němci nově příchozí posily v podobě 116. tankové divize k zatím největšímu úderu na 30. americkou pěší divizi ve snaze chránit doposud existující zásobovací koridor do města. I tentokrát však Američané odolali díky dobře připravené protitankové obraně a intenzivní dělostřelbě. Těžký boj se mj. odehrál ve vesnici Birk, kde se německé tanky tři hodiny marně pokoušely prorazit obranu tvořenou pěchotou a pouhým jedním tankem M4 Sherman. Němci přišli o jeden střední tank Panzer IV další byly přinuceny ustoupit. Přes lokální úspěch se příslušníci 30. pěší divize v celém sektoru pouze bránili, a proto obdrželi posily v podobě dvojice pěších praporů od 29. divize. Ani 1. pěší divize na jihu nezůstala ušetřena německých ofenzivních choutek, když se téhož dne dva německé pěší pluky pokusily opět dobýt Crucifix Hill. Dočasně se jim to dokonce podařilo, avšak Američané přeskupili síly a do večera kótu opět obsadili.

( Po masivním americkém leteckém bombardování a dělostřeleckém ostřelování z 11. října se mnoho budov proměnilo v trosky, což v nadcházející zimě znamenalo téměř jistou smrt pro civilisty, mnozí se však z města dostali do relativního bezpečí )

I když nálety na město stále pokračovaly, dostal 12. října 26. americký pěší pluk z 1. pěší divize rozkaz vyčistit průmyslovou zónu na východním okraji Cách. Úder na samotné město měl začít v následujících dnech. 15. října se ho snažil odvrátit další německý protiútok vedený částmi právě dorazivší 3. divize pancéřových granátníků. Ti se měli pokusit zvětšit mezeru mezi pozicemi americké 1. a 30. pěší divize. Tanky Tiger a také několik málo ukořistěných Shermanů se na několika místech probily americkou obranou a těžce zatápěly pěchotě, poté však zasáhlo spojenecké letectvo a především dělostřelectvo. Generál Walter Denkert, velitel 3. divize pancéřových granátníků, celý útok pozoroval z úkrytu a intenzita americké palby jej ohromila. Ještě před rozedněním 16. října se akce opakovala, Němci opět pronikli do amerických pozic, ale rozhodující úder se jim zasadit nepodařilo.

Mezitím se Hobbsova 30. pěší divize tlačila poblíž obce Würselen jižním směrem. Přes masivní leteckou podporu se jí stále nedařilo spojit se s vojáky 1. pěší divize. Příslušníci 116. německé tankové divize obratně využívali toho, že Američané mohli útočit jen na úzkém úseku, kde jim početní převaha nebyla příliš platná. A pokud už se Američanům podařilo proniknout, stávali se obětí německých tanků ukrytých ve větších budovách. Generálové Hodges a Corlett již ztráceli trpělivost, takže večer 15. října vydal Corlett veliteli 30. pěší divize rozkaz provést generální útok na celé frontě a definitivně uzavřít obkličovací kruh kolem Cách. Hobbs proto vzápětí nařídil postup po obou březích řeky Wurm, který začal ještě před svítáním 16. října. Akce nakonec slavila úspěch a v 16:00 už hlídka 119. pěšího pluku narazila na vojáky 1. pěší divize. Smyčka kolem Cách se tím konečně utáhla.

( Příslušníci 26. pěšího pluku americké 1. pěší divize vstupují do Cách )

Protože většinu 1. pěší divize zaměstnávalo zabezpečování okolí města, mohla jednotka pro útok na město vyčlenit pouze dva prapory 26. pěšího pluku. Vojáci se v první fázi museli spoléhat hlavně na plamenomety a kulomety, protože z těžší techniky měli k dispozici jen několik tanků. V obranných postaveních v Cáchách čekalo asi 5 000 Němců. Většina sice patřila k 246. divizi lidových granátníků, zbytek ale postrádal větší zkušenosti v pěchotním boji, neboť šlo o příslušníky Kriegsmarine, Luftwaffe, Volkssturmu a místní policie. Ve městě se navíc nacházelo i 5 středních tanků Panzer IV. Obráncům ale přál terén, neboť bludiště historických uliček v centru Cách umožňovalo vybudovat množství smrtících pastí. Kromě toho se mohl plukovník Wilck spolehnout na alespoň omezenou dělostřeleckou podporu zvenčí.

První fáze obsazování města začala 13. října a rozvíjela se do dvou útočných směrů. První z nich směřoval proti centru, druhý měl za cíl vyvýšeniny Salvatoberg a Lousberg v severní části Cách. Vojáci 26. pěšího pluku ihned okusili krutý charakter bojů, které je v následujících dnech měly čekat. Obránci se na ně vrhali ve sklepích a kanálech, a tak Američané museli postupovat pomalu dům od domu. V troskách budov se ukrývali odstřelovači. Bojovalo se o každé patro a místnost, ne nepodobně bitvě ve Stalingradu. Američané proto brzy začali vysílat úderná družstva, vždy doprovázená jedním tankem nebo stíhačem tanků. Právě palba obrněnců zachránila mnoho amerických životů. Obrněnce však jen s obtížemi manévrovaly v úzkých ulicích a často je překvapil výstřel ukrytého protitankové děla či střely vypálené z Panzerfaustů a Panzerschrecků. Nakonec Američané preventivně stříleli do každé budovy, ve které předpokládali hnízdo odporu. Tento postup měl i další výhodu, neboť prorážení průchodů skrze domy umožňovalo pěšákům vyhnout se nebezpečnému postupu přes odkryté ulice.

( Americké obrněnce se ve starobylých uličkách města stávaly zpočátku snadnou obětí německých tankoborníků a protitankových děl )

Skupiny německých vojáků podnikaly malé, ale zuřivé protiútoky podporované posledními bojeschopnými tanky. Kromě toho se jim mnohokrát podařilo vpadnout Američanům do zad a ti brzy poznali, že rychlost postupu není tak důležitá jako trpělivost při čištění sklepů a dalších skrýší. Kromě toho začali záhy z účasti v bojích podezřívat i civilisty, takže všechny ulice, jimiž vojáci 26. pěšího pluku prošli, museli jejich obyvatelé opustit. Již 15. října se Američané přiblížili k hotelu Quellenhof, kde měl ještě donedávna štáb velitel města plukovník Wilck. Ve chvíli kdy se Američané chystali zasypat budovu granáty samohybných houfnic ráže 155 mm, spustili Němci silný protiútok. V síle zhruba jednoho praporu a za podpory několika obrněnců zatlačili Američany po těžkých bojích zpět k nedalekému parku. Tam je ale zastavila minometná palba a vojáci amerického 26. pěšího pluku mohli brzy obnovit svůj postup vpřed.

Ve stejné době příslušníci 3. divize pancéřových granátníků podnikali již zmíněné útoky na americké obkličovací linie, a tak bylo další dobývání pozastaveno do doby, než se situace stabilizuje. Zatímco postup ve městě stagnoval, Němci se stále pokoušeli prorazit obklíčení zvenčí. Útoky z 18. a 19. října však postrádaly potřebnou koordinaci a tak selhaly. O půlnoci z 19. na 20. října 1944 se německé velení rozhodlo upustit od dalších pokusů o vysvobození Cách z amerického sevření a ponechalo město jeho osudu. Naopak Američané již věděli, že musí dlouhé a nákladné obléhání rázně ukončit. Proto generál Collins o dva dny dříve posílil útočící jednotky nejprve o dva prapory 3. obrněné divize a posléze ještě jedním praporem 110. pěšího pluku z 28. pěší divize. Když se tyto čerstvé útvary dostaly do určených pozic, začaly na poslední německá ohniska odporu dopadat dělostřelecké granáty a znovu se rozpoutal boj o hotel Quellenhof. Poté, co jej Američané konečně obsadili, našli v něm velké zásoby jídla a munice. Týž den pak dobyli také důležité výšiny na Salatobergu a Lousbergu, čímž se německý odpor téměř zhroutil.

( V bojích okolo Cách a v samotném městě padlo do amerického zajetí téměř 12 000 německých vojáků )

Pěchota obsadila centrum Cách 21. října a narazila také na velký protiletecký kryt. Američané jej považovali za další budovu, kterou bude potřeba zničit palbou těžkých zbraní, a proto povolaly 155 mm samohybné houfnice. Netušili, že se jedná o velitelství plukovníka Wilcka. Ten navzdory očekávání nadřízených nehodlal bojovat do posledního muže a chystal se kapitulovat. Z 30 amerických zajatců Němci vybrali dva dobrovolníky, kteří s bílým praporem vylezli z bunkru, a když ustala palba, následovali je němečtí důstojníci pověření vyjednáváním. Krátce po poledni pak americký generál George Tailor přijal německou kapitulaci. Nečekaný odpor Wehrmachtu v Cáchách narušil plány dalšího postupu Spojenců na východ. Ukázalo se, že spoléhat se jen na početní převahu nestačí. Toto zjištění potvrdila bitva i o nedaleký Hürtgenský les, která měla americké schopnosti prověřit ještě mnohem více než obránci města Karla Velikého.

Bitva o historické město stála obě strany mnoho sil. Americká 30. pěší divize zajala na 6 000 německých vojáků, 1. pěší divize pak dalších 5 600, z toho 3 500 v samotném městě. Počet padlých a raněných na straně Wehrmachtu a Waffen – SS není přesně znám, odhady ale hovoří zhruba o 5 000 mužích. Kromě toho odepsali Němci asi 50 tanků a útočných děl. Na americké straně krvácela především 30. pěší divize, která od začátku října přišla o 3 000 mrtvých a raněných, 1. pěší divize pak ztratila dalších 150 padlých a 1 200 raněných.