Morava v plamenech

Dne 25. března 1945 zahájila vojska 2. ukrajinského frontu Rudé armády útočnou operaci s cílem osvobodit Bratislavu a po proniknutí na Moravu také Brno. Sovětské velení předpokládalo poměrně hladký průběh celé akce, ale ve skutečnosti museli Sověti na přístupech k Brnu svádět tvrdé boje.

Sovětské velení se začalo zabývat plánem velkého úderu směrem na jižní Moravu již v únoru 1945. Provést jej měl 2. ukrajinský front v čele s maršálem Malinovským, jehož vojska se v té době nacházela severně a jižně od Dunaje. Jenže Němci útočné plány Sovětů překazili, když 17. února zaútočili poměrně velkými silami na sovětské předmostí u Hronu. Rudá armáda byla nečekaným útokem zatlačena zpět za řeku a musela přejít do obrany na celý měsíc. Teprve po obnovení ofenzívního postupu směrem k Vídni nastal vhodný okamžik pro úder i na Moravu. Strategický plán byl přitom takový, že 2. ukrajinský front povede útok na Brno a odtud pak směrem k dalším městům Vyškovu, Prostějovu a Olomouci. Ze severu měl naopak útočit 4. ukrajinský front armádního generála Jerjemenka a osvobodit Ostravu. Pak by postupoval rovněž k Olomouci, čímž by se německé jednotky v oblasti moravsko – slovenského pomezí ocitly v obklíčení.

Německé jednotky na území Protektorátu spadaly v té době pod velení skupiny armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera. Samotnou Moravu bránila 1. tanková armáda v čele s generálem Nehringem. Ve stavu měla celkem okolo 400 000 mužů, ale poměrně málo tanků a samohybných děl, kterých bylo pouze 120. Leteckou podporu jí mohly poskytnout eskadry 6. letecké armády, ty ale byly předchozími boji značně vyčerpané a ve stavu jim zůstalo pouze 120 strojů. Vzhledem k postupu Rudé armády začali Němci na Moravě už koncem roku 1944 budovat polní opevnění. Zprvu byli k jejich stavbě nahnáni váleční zajatci a pomáhat museli i maďarští vojáci. Od počátku roku 1945 začalo být na zákopové práce mobilizováno i české obyvatelstvo. Tak již 20. ledna pracovalo na stavbě zákopů a polních opevnění celkem 40 000 lidí a do konce měsíce jejich počet ještě stoupl. Tehdy se už obranné pozice budovaly přímo v okolí Brna a Olomouce. Němci se snažili zajistit dobrou pracovní morálku dělníků, takže jim přidělovali dostatek cigaret, potravin a dokonce i alkoholu. Moravané ovšem nebyli z práce pro Němce nijak nadšeni a mnoho jich simulovalo nemoc, aby mohli být uznáni za práce neschopné. Další pak z pracovního nasazení utíkali, jak jen to bylo možné. V případě dopadení však často končili ve zvláštních pracovních táborech a někteří byli dokonce předáni tzv. Zvláštním soudům, které provinilce odsuzovaly k trestu smrti.

( Příslušníci 7. gardové armády poměrně rychle prorazili německou linii na Hronu )

Sovětské velení se na operaci dobře připravilo a 2. ukrajinský front měl k dispozici přes 350 000 mužů, 7 860 děl a minometů a leteckou podporu mohlo poskytnout 637 letadel 5. letecké armády. Ofenzíva započala 25. března 1945, kdy sovětské jednotky vyrazily do útoku ze svých výchozích postavení východně od řeky Hron. Hlavní tíhu bojů nesla 7. gardová armáda a 53. armáda, kterým se brzy podařilo prolomit německé pozice. Do průlomu pak byla nasazena 1. gardová jezdecko – mechanizovaná skupina v čele s generálporučíkem Plijevem. Tato skupina měla v sestavě tanky stejně jako jezdectvo a jejím úkolem bylo pronikat rychlými útočnými klíny od Hronu až po Brno a obcházet silně opevněné body nepřítele. Právě Plijevova skupina měla za úkol obsadit jako první Brno a udržet město až do příchodu posil od 53. armády. Sovětské velení bylo během příprav operace značně optimistické a předpokládalo, že jeho jednotky dosáhnou Brna již v průběhu 8. dubna. Zpočátku šlo vše opravdu dobře a 4. dubna byla osvobozena Bratislava. Plijevův 6. gardový jezdecký sbor dorazil v noci na 7. dubna ke břehům řeky Moravy u městečka Lanžhot a 4. gardový jezdecký sbor se dostal k Moravě nedaleko obce Rohatec u Hodonína. Překročení řeky však pro útočící vojska představovalo značný problém. Morava byla v jarním období silně rozvodněná a zaplavené území dosahovalo místy až osmikilometrové šířky. Hloubka vody mimo říční koryta přitom někde činila i 120 cm. Němci tento stav navíc uměle udržovali postupným vypouštěním Vranovské přehrady a jejich obrana kolem Lanžhota se velmi dobře připravila. Všechny mosty přes řeku byly vyhozeny do vzduchu a železniční náspy zaminovány.

Úsek fronty mezi Lanžhotem a Hodonínem bránily jednotky 711. pěší divize, která již měla za sebou řadu bojových nasazení na západní frontě. Velel jí generálporučík Reichert. Kromě toho zde byly dislokovány i jednotky 46. divize lidových granátníků generálporučíka Reutera. Její sestavu tvořili hlavně sudetští Němci z okolí Chebu a Karlových Varů. Sověti zahájili svůj úder na oblast Lanžhota leteckými útoky a v noci z 6. na 7. dubna obsadili kozáci trosky železničního mostu přes Moravu. Ženisté zde postavili improvizovanou dřevěnou lávku a na druhém břehu se podařilo vytvořit malé předmostí, odkud Rusové postupovali přímo směrem na Lanžhot. Městečko bylo po celou neděli 8. dubna a následující den vystaveno leteckým útokům, stejně jako prudké palbě z děl a kaťuší. Navzdory zuřivé palbě obránců se však kozákům podařilo překonat zaplavený lužní les a 10. dubna pronikli do Lanžhota. Jejich koně přitom museli celé dny stát v chladné vodě a tak není divu, že jich na přístupech k městu okolo 2 000 uhynulo.

( Sovětští kulometčíci vedou podpůrnou palbu při překračování Moravy )

Morava byla mezitím přemostěna dalšími improvizovanými přechody a to umožnilo dopravit na druhý břeh i tanky, samohybná děla a dělostřelectvo. Poté provedli kozáci Plijevovy skupiny statečný útok, ale palbou obránců byli s velkými ztrátami odraženi. Nápor byl proto 11. dubna za podpory tanků a samohybných děl zopakován. Nepřetržitá palba těžkých zbraní trvala toho dne 12 hodin a prakticky žádný dům nepřečkal boje bez poškození. Sovětští vojáci nejprve v bojích muže proti muži překonali odpor v zákopech kolem městečka a pak vnikli do ulic. Díky podpoře bitevních letounů se odpoledne podařilo vytlačit Němce z centra a vše již vypadalo nadějně, když se na scéně objevilo několik těžkých Königstigerů patřících do sestavy divize Feldherrnhalle. Protiútok těchto strojů sovětské vojáky zaskočil a než se stačili vzpamatovat, bylo zničeno 10 sovětských tanků a samohybných děl.

Po prvotním překvapení se kozáci začali tvrdě bránit a jeden nebo dva těžké tanky zničili. Po setmění Němci nakonec na další obranu rezignovali a obec vyklidili. Zbývající Königstigery se stáhly do Ladné a pěšáci společně s pancéřovými granátníky ustoupili za nádraží a směrem na Kostice. V noci na 12. dubna pak celý Lanžhot obsadila Rudá armáda a první jihomoravská obec byla konečně osvobozena. Místní obyvatelé za to však museli zaplatit vysokou cenu. Z 924 domů, bylo 229 úplně zničeno, 483 poškozeno těžce a 212 lehce. V bojích zahynulo 56 civilistů, dalších více jak 250 bylo zraněno. Ztráty Rudé armády nejsou přesně známy, ale mohly dosáhnout až 1 500 mužů. V obci samotné je pohřbeno 232 sovětských vojáků. Další postup Rudé armády se poté zaměřil na Hodonín, který byl dobyt v průběhu 12. dubna za cenu 77 padlých. Obsazením tohoto města získala Rudá armáda významné předmostí pro další postup k Brnu. Samotné hlavní město Moravy bylo přitom již 8. dubna zaskočeno prvním náletem sovětských letounů. Jednalo se o 18 lehkých bombardérů Douglas A – 20G Boston americké výroby, které patřily do sestavy 218. bombardovací divize 5. letecké armády a startovaly z letiště u Galanty na Slovensku.

( Pancéřovým granátníkům se podařilo Sověty v Lanžhotu na krátkou dobu překvapit a vypudit je )

Bohužel v den útoku panovalo krásné počasí, které vylákalo mnoho Brňanů k procházkám po městě. Rušno bylo zejména v parku na Kolišti, kam vyrazilo i mnoho žen s dětmi. Krátce po třetí hodině odpoledne byl slyšet vzdálený zvuk motorů, ale protože nedošlo k vyhlášení leteckého poplachu, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Když náhle začaly z nebe padat první tříštivé pumy, bylo již na útěk příliš pozdě a několik desítek civilistů zahynulo. Nálet postihl střed města včetně dvou nemocnic, kam byly přiváženy první oběti. Nejhorší situace však panovala právě na Kolišti, kde byla řada těl úplně roztrhána a jejich zbytky visely ve větvích stromů. Další sovětský letecký útok proběhl 12. dubna a zasáhl centrum Brna včetně náměstí Svobody. Celkem bylo svrženo 150 – 200 tříštivých pum a tentokrát byly následky ještě horší. Na Joštově třídě dostala přímý zásah tramvaj plná cestujících a počet obětí přesáhl v ulicích města 200. Po tomto náletu již v Brně ustal veškerý veřejný život, 13. dubna skončilo vyučování ve školách a lidé s obavami čekali, co přinesou následující dny. Od 15. dubna bylo město terčem leteckých úderů každý den.

Klíčovým bodem německé obrany se stala obec Ořechov asi 20 kilometrů jižně od Brna. Již koncem února 1945 zde stovky nuceně nasazených lidí budovaly obranné pozice a 15. dubna vydalo velení skupiny armád střed rozkaz k obsazení obranných pozic před Brnem s uzlovým bodem v Ořechově. Velitel města generálporučík Gerhard Poel vyslal do tohoto prostoru oddíly Volkssturmu, které byly posíleny částmi 16. tankové divize, muži od 21. policejního pluku SS a dalšími formacemi. Sovětské oddíly dorazily k vesnici 18. dubna a večer nastoupily do útoku jezdecké útvary za podpory pěchoty, tanků a samohybných děl. Po prudkém náporu se jim podařilo proniknout až do středu obce, ale následoval německý protiútok a tvrdé boje, které pokračovaly přes celou noc až do následujícího dne. V průběhu 19. dubna se stal Ořechov cílem útoku vojáků německé 16. tankové divize, kterým se podařilo vytlačit Sověty z návrší kostela. Několik sovětských tanků a samohybných děl bylo zničeno a střed obce se změnil v pole trosek. Těžké boje probíhaly i v následujících dnech a sovětským jednotkám se nedařilo obranu protivníka prorazit, takže velení bylo nuceno nasadit do boje další síly. Teprve 24. dubna se podařilo Ořechov dobýt společným náporem 6. orelské střelecké divize a 4. gardového jezdeckého sboru.

( „Sovětské“ M4 Sherman v Křenové ulici v Brně )

Sovětské jednotky pak postupovaly k Brnu i z dalších směrů a německé obranné pozice byly neustále terčem leteckých útoků. Během jednoho z nich se jihovýchodně od Brna podařilo sovětským letcům v obci Sokolnice smrtelně zranit velitele německého XXIV. tankového sboru generálporučíka Källnera. Ale i mezi útočícími jednotkami byly velké ztráty a 23. dubna padl v Rajhradu zástupce velitele 50. střeleckého sboru generálmajor Kozyr. Zpomalení postupu sovětských vojsk se nelíbilo Stalinovi, který přikázal dobýt Brno do tří dnů. Ráno 23. dubna proto přiletěl ze Slovenska sám velitel 2. ukrajinského frontu maršál Malinovskij, který vydal rozkaz k závěrečnému úderu z pozorovatelny nedaleko Křepic. Generální útok začal po prudké dělostřelecké přípravě a leteckých úderech téhož dne v 9:30. Rozhodujícím pro další postup se stalo nasazení elitní 6. gardové tankové armády generálplukovníka Kravčenka, která udeřila z jihovýchodního směru. Sovětští vojáci postupovali v těžkých bojích krok za krokem a večer 24. dubna se jim podařilo obsadit brněnské jižní předměstí Tuřany. Následujícího dne museli Němci postupně vyklidit Slatinu, Líšeň, Židenice, Juliánov a několik dalších čtvrtí.

Pro civilní obyvatelstvo to ale znamenalo skutečné peklo, protože celé město neustále zasypávaly dělostřelecké granáty a bomby letounů 5. letecké armády. Brňané se snažili přežít v různých krytech a sklepeních, přesto se ale pro mnoho z nich stal tento den posledním v životě. V průběhu 26. dubna se již bojovalo ve vnitřním městě. Sověti museli překonávat silný odpor nepřítele zejména na Zelném trhu, v okolí náměstí Svobody a Moravského náměstí. Většina města však v průběhu dne padla do sovětských rukou a v 19:00 hodin večer ohlásil moskevský rozhlas, že se Rudá armáda zmocnila celého Brna. Osvobození města stálo životy 1 200 jeho obyvatel a letecké útoky společně se samotnými pouličními boji zničily nebo poškodily 13 723 domů z celkového počtu 26 287, tedy více než jednu polovinu. Totálně zničeno pak bylo 1 277 z nich. Rudou armádu stály boje 4 246 mužů, zatímco německé ztráty nelze přesně vyčíslit. Dobytí moravské metropole představovalo hlavní cíl Bratislavsko – brněnské operace, ale útoky dál pokračovaly na jiných směrech a řadu míst osvobodili také vojáci 1. a 4. rumunské královské armády. Boje na území Moravy probíhaly i v prvních květnových dnech a do 5. května došlo k vytvoření téměř souvislé fronty, neboť od severu postupovaly z Ostravska vstříc 2. ukrajinskému frontu armády 4. ukrajinského frontu. V noci z 8. na 9. května pak vešla v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa a její podmínky stanovily, že jednotky Wehrmachtu se mají vzdát těm spojeneckým jednotkám, s nimiž jsou v kontaktu, což vyvolalo útěk všech německých vojáků směrem na západ do amerického zajetí.