Kořeny 1. divize sahají už do období před 1. světovou válkou, kdy v březnu 1911 vznikl na kubánské základně Guantánamo 1. pluk námořní pěchoty. V období let 1914 – 1918 pak byly postupně založeny 5., 7. a 11. pluk, stejně jako pluk lehkého dělostřelectva. Mnoho námořních pěšáků sloužilo během prvního světového konfliktu na západní frontě a získané zkušenosti byly zužitkovány při plánování taktiky a způsobu nasazení v průběhu 20. let. Již tehdy totiž někteří američtí důstojníci předpokládali nevyhnutelnost války s Japonskem. Úkol námořní pěchoty společně s námořnictvem měl v takovém konfliktu spočívat v dobytí a obraně ostrovů v Pacifiku, které Japonci po německé porážce v 1. světové válce získali pod svou správu jako takzvaná mandátní území. S postupným zhoršováním americko – japonských vztahů význam námořních pěšáků narůstal a počátkem února 1941 oficiálně vznikla 1. divize přetvořením dosavadní 1. brigády námořní pěchoty. Prvním velitelem se stal brigádní generál Holland J. Smith.

Nově zformovaná divize byla umístěna na východním pobřeží USA a její základnu představovala kasárna v New Riveru v Severní Karolíně. Ohledně vnitřního složení zachovávala takzvaný trojkový systém, což znamená, že se skládala ze tří pěších pluků ( 1., 5. a 7. ). Každý tvořily tři pěší prapory a prapor zase tři roty. Každý prapor podporovala ještě rota zbraní tvořená protiletadlovou, protitankovou a minometnou četou společně se třemi kulometnými četami. K výzbroji této roty patřily minomety ráže 81 mm a původně 20 mm protiletadlové kanony, které se však projevily jako málo účinné. Během bitvy o Guadalcanal ve druhé polovině roku 1942 proto byly nahrazeny výkonnějšími ráže 37 mm a s jejich pomocí se námořním pěšákům podařilo odrazit mnoho japonských útoků. Palebnou sílu každého pluku ještě zvyšovala přidělená rota vybavená skládacími 75 mm houfnicemi. Střelecké roty se skládaly ze tří čet a čety zbraní s minometnou sekcí vyzbrojenou minomety ráže 60 mm. Nechyběla ani sekce lehkých kulometů. Používaný trojkový systém se projevil jako velmi efektivní, protože jednotkám poskytoval maximální palebnou sílu jak při samotném vylodění, tak během následných útoků z pobřeží směrem do vnitrozemí ostrovů, které bylo v Pacifiku třeba postupně dobývat. V rámci divize pak ještě působil 11. dělostřelecký pluk vybavený zmíněnými houfnicemi ráže 75 mm a také dělostřelecký 10. prapor námořní pěchoty.

( Znak 1. divize námořní pěchoty Spojených států )

Po svém vzniku divize sice početně rostla, ale pomalým tempem. V době japonského úderu na Pearl Harbor v prosinci 1941 tak měla ve stavu pouhých 518 důstojníků a 6 871 poddůstojníků a vojáků, kteří prodělali svůj výcvik v USA a později na Novém Zélandu. Příslušníci 1. divize dokonale ovládali střelbu z pušek, samopalů, kulometů či minometů a dokázali skvěle zacházet s bodákem. Námořní pěšáci jistě nepředstavovali vzory všech ctností, ale ve většině případů šlo o muže značných bojových kvalit a právě to se v budoucnu ukázalo jako rozhodující faktor jejich úspěchu. U námořní pěchoty Spojených států se vždy předpokládalo nasazení ve velmi tvrdých bojových podmínkách a tomu musel odpovídat i výcvik mužstva. Čerství rekruti bývali rozděleni do rot o čtyřech četách, přičemž každá rota měla 70 mužů. Pod vedením výcvikových seržantů se pak měli nováčci postupně stát kvalitními vojáky. Za 2. světové války probíhal výcvik námořních pěšáků po dobu sedmi týdnů, během nichž se museli naučit bojové taktice a zacházení se zbraněmi.

K základní výbavě patřila opakovací puška M1903 Springfield ráže 7,62 mm o hmotnosti 4,1 kg, která byla v dubnu 1943 nahrazena modernější M1 Garand stejné ráže. Další důležitou zbraň představoval samopal Thompson M1928 ráže 11,43 mm se zásobníkem na 20, 30 nebo 50 nábojů. Námořní pěšáci také disponovali automatickou puškou Browning ( BAR ) ráže 7,62 mm. Jako podpůrné zbraně měli námořní pěšáci lehké kulomety Browning ráže 7,62 mm, těžké kulomety M1917A1 stejné ráže nebo M2 ráže 12,7 mm. K dispozici byly i minomety ráží 60 a 81 mm, bazuky, plamenomety či ruční granáty. Mimo pěchotní výzbroj využívala 1. divize námořní pěchoty i dělostřelectvo včetně protitankových a protiletadlových kanonů či raketometů, obrněná vozidla a tanky. Při dobývání pacifických ostrovů pak sehrála nezastupitelnou úlohu pásová obojživelná vozidla řady LVT, kterých existovalo celkem šest různých verzí.

( Příslušník 1. divize námořní pěchoty vyzbrojený plamenometem, zachycený na snímku při bojích o Okinawu )

Základní taktickou jednotkou během války v Pacifiku představovala u námořní pěchoty střelecká rota tvořená třemi střeleckými četami a jednou četou zbraní, vyzbrojenou například minomety. Střelecká četa původně čítala 42 mužů, kteří se dělili na sedmičlenné velitelství, osmičlenné družstvo s lehkými kulomety BAR a tři družstva po devíti vojácích. První bojové zkušenosti ukázaly potřebu zvýšit palebnou sílu, takže se tato sestava později ještě měnila. Průběh bitev o pacifické ostrovy potvrdil správnost metod používaných během výcviku, které kladly důraz na operace malých jednotek. Velmi důležité přitom byly schopnosti jednotlivých velitelů družstev, čet a rot, jejich pohotovost a umění rychle reagovat na nečekané situace. Museli se také umět dobře orientovat v terénu a využívat jej ve svůj prospěch. V průběhu bojů vojáci často používali své zbraně i k jiným účelům, než ke kterým byly původně určeny. Na Guadalcanalu například námořní pěšáci v prvních dnech po vylodění rychle zjistili, že jejich protitankové 37 mm kanony M3A1 se velmi dobře hodí k odrážení pěchotních útoků protivníka i k ničení jeho bunkrů. Japonci také při obraně důmyslně využívali jeskyně a při dobývání nepřátelských hnízd se jednou z velmi účinných metod ukázalo používání kanystrů naplněných benzínem s připevněnými ručními granáty. Vzhledem k častým bojům muže proti muži musel každý mariňák dokonale ovládat i použití bodáku, protože tato zbraň mu v mnoha případech mohla zachránit život.

Významný den v historii 1. divize námořní pěchoty představoval 23. březen 1942, kdy se jejím velitelem stal čerstvě povýšený generálmajor Alexandr Archer Vandegrift, na něhož čekala řada důležitých úkolů. Divize měla zatím nízký početní stav, který bylo třeba doplnit, a nově příchozí nováčci museli projít náležitým výcvikem. Vše se podařilo a v červenci 1942 už divize čítala celkem 865 důstojníků a 16 987 poddůstojníků a vojáků námořní pěchoty společně se 115 důstojníky a 1 547 muži od námořnictva, kteří sloužili jako lékaři, zdravotníci a příslušníci námořních stavebních jednotek. Bojový křest měli zažít na Guadalcanalu, jednom ze Šalamounových ostrovů. Japonci zde hodlali vybudovat strategicky důležitou leteckou základnu a tomu bylo třeba za každou cenu zabránit. Americké velení proto naplánovalo operaci s krycím názvem Watch Tower, v níž připadla klíčová úloha právě Vandegriftově divizi. Její příslušníci se na ostrově vylodili 7. srpna 1942 dopoledne a zprvu nenarazili na žádný odpor. Jenže to se mělo brzy změnit. Už v noci na druhý den se stali terčem zuřivého protiútoku, který odrazili jen s vypětím všech sil. Rozhodující však bylo, že Američané obsadili rozestavěné letiště a přes veškeré snahy Japonců jej už z rukou nepustili. Po dobu šesti měsíců pak na Guadalcanalu probíhaly tvrdé boje, do nichž se kromě pozemních jednotek zapojily také početné námořní a letecké síly. Právě během této kampaně získali muži 1. divize důležité bojové zkušenosti a ukázali, že dovedou být velmi tvrdým protivníkem.

( Snímek z bojů o ostrůvek Peleliu na souostroví Palau )

Cena za udržení pozic na Guadalcanalu byla vysoká. Celkem 738 vojáků padlo, 36 zůstalo nezvěstných a 162 utrpělo zranění. Není proto divu, že v prosinci 1942 byla 1. divize stažena z fronty a vyslána do australského Melbourne, kde se vojáci měli zotavit z prožitých hrůz a nabrat nové síly. Další bojové nasazení čekalo námořní pěšáky v průběhu rozsáhlé operace společně s armádními jednotkami u mysu Gloucester v Nové Británii koncem prosince 1943. Bojovali zde až do února následujícího roku a i když ztráty nebyly tak krvavé jako na Guadalcanalu, musela zde 1. divize odepsat ze stavu dalších 310 mrtvých a 1 083 zraněných. Námořní pěšáci tehdy ale netušili, že to nejhorší je teprve čeká. V průběhu roku 1944 Američané obsadili řadu ostrovů v Pacifiku a pomalu se probojovávali blíž a blíž k samotnému Japonsku. Jednou z bývalých německých kolonií, které dostalo ostrovní císařství po skončení 1. světové války do své správy, bylo i souostroví Palau. Právě jeho obsazení mělo zajistit další americký postup k Filipínám. Pozornost velení se upřela zejména k malému ostrovu Peleliu, kde se nacházelo významné letiště. Vylodění zde dostal za úkol provést III. obojživelný sbor složený z 81. pěší a právě 1. divize námořní pěchoty, jehož velitel generálmajor William H. Rupertus se před bitvou vyjádřil, že obsadí ostrov za tři dny. Jenže to byl zásadní omyl.

Japonci se z předchozích bojů poučili a přestali vyčerpávat své síly zbytečnými sebevražednými útoky ve vlnách, které kosila americká děla a kulomety. Místo toho nechal velitel japonské posádky plukovník Kunio Nakagawa vybudovat na ostrově důmyslnou soustavu bunkrů, kulometných hnízd, zátarasů a protitankových příkopů, jejichž překonání mělo útočníka co nejvíce vyčerpat. Když se námořní pěšáci 15. září 1944 vylodili, stali se okamžitě terčem prudké nepřátelské palby vedené ze všech stran. I když se jim nakonec podařilo na plážích uchytit, museli tvrdě bojovat o každý kousek země. V následujících dnech bylo třeba překonávat zuřivou japonskou obranu a trvalo 70 dní, než byl ostrov definitivně dobyt. Ztráty 1. divize přitom dosáhly mimořádné výše, jelikož šlo celkem o třetinu početního stavu ( 1 336 mrtvých či nezvěstných a 5 450 zraněných ). Poslední bojové vystoupení na pacifickém bojišti prožili příslušníci 1. divize po vylodění na Okinawě 1. dubna 1945. Byli opět zařazeni do sestavy III. obojživelného sboru a tvořili jen malou část použitých sil, protože bitva o tento ostrov před branami Japonska se stala s 548 000 nasazenými americkými vojáky největší v Tichomoří. Muži 1. divize měli původně za úkol vyčistit společně s 6. divizí námořních pěchoty severní část Okinawy, ale protože Japonci kladli největší odpor v jižním sektoru, byli nakonec přesunuti právě sem.

( Mariňáci 1. divize se právě vyloďují na Okinawě )

Také v tomto případě museli bojovat o každý metr půdy a den za dnem překonávat urputný japonský odpor. Vojákům 1. praporu 5. pluku se přitom 29. května podařilo dobýt středověký hrad Šuri, který byl klíčovým bodem nepřátelské obrany. Nasazení na Okinawě trvalo až do 21. června 1945, kdy americké velení prohlásilo ostrov za dobytý. Námořní pěšáci 1. divize za to zaplatili krvavou cenu v podobě 1 260 mrtvých a 6 405 raněných. Po skončení války se pak její příslušníci podíleli ještě na repatriaci japonských vojáků a civilistů z Číny, tím ale jejich úloha skončila. Za své bojové kvality si 1. divize námořní pěchoty vysloužila všeobecné uznání. Třikrát ji udělil veřejnou pochvalu americký prezident a celkem 22 příslušníků včetně generála Vandegrifta bylo vyznamenáno Medailí cti, což je nejvyšší pocta, které se v USA může dostat vojákovi za hrdinství projevené během bojové akce. O tvrdosti služby u 1. divize svědčí i skutečnost, že 18 430 mužů z jejích řad obdrželo medaili Purpurové srdce udělovanou za zranění v průběhu bojů.